Díl 4.: Opomíjené řezáky

Minule jsme si řekli, jaké problémy se objevují, když se dorůstající stoličky špatně nebo nedostatečně obrušují. Jenže zubní problémy zdaleka nepostihují jen stoličky! Jsou tu i řezáky, které také dorůstají a které je taky třeba rovnoměrně obrušovat. Bohužel často se na tyto zuby zapomíná. Řezáky a stoličky však nelze nikdy posuzovat ani upravovat odděleně, protože se navzájem ovlivňují.

Obrušování trvalých řezáků

Řezáky se žvýkáním také neustále obrušují. Ubývá jich asi 2 mm za rok, což je méně, než u stoliček (u nich se uvádí 3 až 4 mm za rok). Samozřejmě, nemají při žvýkání tolik práce, jako stoličky. Asi do věku šesti let se toto obrušování kompenzuje růstem řezáků; tak dlouho totiž tyto zuby přibývají na délce. Potom nastoupí „vysunování“ zubů z čelisti: v zubním lůžku se tvoří kostní tkáň, která zabírá stále více místa a „vystrkuje“ zuby ven. A protože řezáky koně jsou zahnuté jako hák, je jasné, že časem  se bude měnit jejich vzájemné postavení a také tvar žvýkací plochy (viz obrázky 5 a 6 ve druhém díle seriálu). U koní asi do 5 až 8 let (u arabů se uvádí až do 11 let) naléhají řezáky na sebe skoro kolmo. Ve věku 8 až 15 let (arabi údajně až do 21 let) už se řezáky obrousily až k místům, kde se jejich tvar začíná narovnávat. Od 15 let jsou již z čelistí vysunuté rovné části zubů, takže řezáky navzájem svírají poměrně ostrý úhel. Se změnou úhlu, který navzájem svírají horní a dolní řezáky, se objevuje ještě jedna věc: záhryz. Dolní řezáky se totiž „narovnávají“ o trochu dřív, než horní. Tím se i jejich styčné plochy posunují více dopředu, takže na horních krajácích se objeví menší nebo větší hák. Poprvé si ho lze všimnout přibližně v devíti letech, kdy se řezáky poprvé „narovnají“, za 2 až 3 roky zmizí, když i horní řezáky zaujmou ostřejší úhel. Záhryz se znovu ukáže asi v patnácti letech a potřetí přibližně ve dvaceti. Pokud je vzniklý hák příliš velký, může zraňovat jazyk (obr. 1).

Příliš dlouhé řezáky

Pokud se kůň pase, ukusuje trávu a s ní se mezi jeho řezáky dostávají i zrnka písku. Obojí způsobí, že se tyto zuby intenzivně obrušují. Bohužel mnoho dnešních koní tráví na pastvě příliš málo času, pokud vůbec nějaký, trávu netrhají a pokud ano, dnešní kulturní traviny jsou měkké, jemné. Kůň je často krmen pouze jádrem a senem, takže stoličky se mu možná žvýkáním sena obrušují správně, řezáky však nikoli. Začínají přerůstat (obr. 2). Kůň následkem toho doslova nezavře hubu, protože dlouhé řezáky rozevírají stoličky. Pokud chce kůň žvýkat, musí vyvinout enormní tlak, který jako přes páku působí na jednu velmi citlivou a důležitou strukturu: na čelistní kloub (obr. 3 a, b). Dochází v něm k bolestivým zánětům, které jsou příčinou nejen neochoty koně pořádně přijímat a zpracovávat potravu, ale i různých onemocnění pohybového aparátu, především blokád krční páteře, bolestí hřbetu a samozřejmě se tím zhoršuje i jeho jezditelnost. Kůň má „mrtvou“ nebo dokonce „tvrdou“ hubu, protože aktivní měkké sevření čelistí a nenucené pohyby jazyka ho jednoduše bolí. Ale dochází i k jiným změnám: snaha koně pevně sevřít při žvýkání stoličky působí enormním tlakem i na řezáky. Časem povolí jejich kostěné lůžko, začne tvrdší zubní tkáni ustupovat a řezáky se tak vychylují dopředu.

Anomálie řezáků

Kromě příliš dlouhých řezáků se u těchto zubů objevují ještě další problémy:
Nesprávné / křivé opotřebování: jako následek blokád v oblasti stoliček může dojít k nekorektnímu opotřebování řezáků. Obecně platí, že linie mezi horními a dolními řezáky má být rovná. Pokud se přitom jedná o šikmou linii nebo dokonce o zakřivenou („úsměv“), kůň nemůže správně žvýkat. Během pohybů do stran pak řezáky od sebe oddalují stoličky a ty nemohou správně rozžvýkat sousto. K nepravidelnému opotřebování řezáků patří i tzv. chrup klkáčů. Při klkání kůň opře přední hranu horních řezáků o nějaký předmět (ohrada, žlab apod.) a pomoci určitých krčních svalů „polkne vzduch“. Tento proces neustále opakuje a dochází tak k nadměrnému opotřebování horních kleští (I1) a střeďáků (I2). Po několika letech mohou horní řezáky vypadat úplně jako pahýly (obr. 4). Ale na řezáky má vliv i další stájový zlozvyk: Při něm pevně uchopí kůň řezáky mříž a prudce jezdí hlavou nahoru dolů. Přitom si hodně obrušuje přední hranu kleští a střeďáků, mnohdy až na dáseň. Ta může být někdy poraněná, zanícená a bolestivá (obr. 5).
Chybějící zub: někdy se stane, že kůň přijde o jeden řezák. Obvykle je příčinou kopnutí jiným koněm nebo nějaký podobný úraz. Vzniklá díra se vyplní protilehlým zubem, protože ten se nemá o co otírat. Tak nekontrolovaně „roste“ a díru stále více rozšiřuje. V horších případech může dokonce zraňovat dáseň protilehlé čelisti. Je jasné, že ani v tomto případě nebude linie mezi horními a dolními řezáky rovná, lze očekávat, že se zvlní a kůň bude mít ztížené až znemožněné žvýkací pohyby čelisti do stran (obr. 6).

Podkus, předkus

Podkus vzniká, když je horní čelist delší než dolní (obr. 7), předkus pak tehdy, když je dolní čelist delší než horní (obr. 8). Příčinou obou anomálií je genetika, protože růst a konečná délka každé čelisti je kódována jiným genem. Především při křížení dvou rodičů, kteří si exteriérově příliš neodpovídají, se tak může stát, že jejich potomek od jednoho rodiče zdědí gen pro dlouhou jednu čelist a od druhého rodiče gen pro krátkou opačnou čelist. I to je jeden z důvodů, proč se mají navzájem pářit odpovídající si jedinci a proč se koně s těmito vadami chrupu obvykle dále nepouštějí do čistokrevného chovu. Přestože rozdílná délka čelistí se vyskytuje často, jen vzácně je tak extrémní, že vznikají tyto vady chrupu. Pokud k nim však dojde, je třeba je korigovat. Řezáky na sebe navzájem nedoléhají, pokud se to neudržuje v „mezích snesitelnosti“, problém se časem zhoršuje, až může dojít k blokádě čelistního kloubu, bolestem, špatnému příjmu potravy i pohyblivosti a jezditelnosti koně. Je třeba myslet na to, že nepadnoucí čelisti mohou vyvolat problémy i na stoličkách, konkrétně jejich nerovnoměrné obrušování.

Závěr

A na závěr dnešního pojednání o poněkud opomíjených řezácích si na fotkách ukážeme jeden příklad. Kůň, který přes veškerou péči „krmičů“ nepřibíral. Tvrdý na hubu, tlačivý, tuhý při ježdění. Když mu zubař otevřel hubu, problém byl vidět na první pohled: pravděpodobně kdysi dávno si kůň zranil dolní čelist, vylomil si řezák a možná ji měl i zlomenou a tedy posunutou na stranu (obr. 9). To už nikdo nezjistí. Výsledek je však jasný: křivé řezáky zcela znemožňující řádné žvýkání potravy a zcela jistě způsobují i bolestivé tlaky na čelistní kloub. Kůň už léta nemohl pohnout dolní čelistí doleva, takže stoličky na levé straně byly obroušené velmi našikmo, horní měly úplně zbroušenou vnitřní polovinu, dolní stoličky zase vnější, takže se z nich vytvořily dvě šikmé a dlouhé lišty (obr. 10). Dokonce i tvrdé patro bylo deformováno a na levé straně se zdálo být vytlačené přerostlými dolními stoličkami nahoru. Už se nelze divit, že kůň byl stále hubený, neosvalený a že jezdit na něm nebyl rozhodně žádný med. Není nad pravidelné prohlídky chrupu, které odhalí začínající problémy a umožní jejich nápravu dříve, než se stane neřešitelným!