Jak jsem se učil jezdit na koni
Jako jezdec už nejsem úplně začátečník, řekl bych o sobě, že jsem „minimálně pokročilý“. Zvládám pár základních cviků s koněm, jako jdi nebo stůj a dokonce na koni i před koněm. Dokonce jsem se pokusil pochopit i vysedání v klusu, ale zde funguji pořád na náhodném vysednutí. Správná synchronizace s pohybem ušlechtilého zvířete je pro mne dosud věcí matematiky.
„Vysedáš na nesprávnou nohu!“
Cvičitelka řekne: „Vysedáš na nesprávnou nohu.“ Já přilepím zadek ke koníkovi a počítám si v duchu (nahlas hrozí kousnutí do jazyka, což jsem pochopil po sedmém plivání krve) jedna a dvě. Potom opět povstanu do třmenu, za což jsem odměněn pokřikem „držíme se koleny“. Na co tam tedy ty třmeny jsou? To už vím také. Po několika dotazech na toto téma, mi paní s bičem odpověděla, že na nasedání. Její teorii bych označil za správnou. Osobně jsem nasedání vyřešil tím, že v nestřeženém okamžiku najdu někde schody – bednu. Ty poté postavím vedle koně, vystoupám na ně a zjistím, že kůň odešel. Toto opakuji několikrát s podobným výsledkem. Koně poté žádám, ať stojí na místě. Samozřejmě potichoučku, jelikož jsem již středem pozornosti. Když opětovně zjistím, že toto nefunguje, pokusím se požádat o pomoc některé z přihlížejících lidiček. Na to maminky dětí většinou reaguji slovy: „Ale samozřejmě, to není problém.“ Následně dotlačí dítko před sebou ke koni, že ho má držet. Sama se přiznává, že se koní bojí, ale dítě si musí zvykat. Bát se může až v dospělosti. Než tento úkon skončí, je zjištěna má snaha o tento drobný podvůdeček cvičitelkou. Připomene mi větu, ze které mi vystoupá husí kůže po celém těle. Kdo na koně nevyleze, ten si jezdit nezaslouží. Nyní už jsem veden do centra dění na jízdárnu mezi jezdkyně, které si mne jako by nevšímají. Z odborné literatury ale vím, že ženy mají lepší periferní vidění než muži a také dokáží dělat více věcí najednou. (Moje přítelkyně na to říká, že muž – Adam je verze 1 a žena – Eva verze 2, proto nedostatky žen byl odstraněny s první variantou.) Stojím tedy uprostřed jízdárny a kolem mne krouží na svých ořích Evy verze 2. Cpu nohu do třmenu, cítím jak se mi natahují třísla a přemýšlím o Jardovi Jágrovi (hlavně na to, že mu léčili natažená třísla zabodnutými jehlicemi s elektrickým proudem). Jelikož jsem tady však jediný zástupce verze 1, nemohu přece udělat pánům tvorstva ostudu.
„Ty sis nedotáhl sedlo?“
Odrážím se, vyskakuji do třmenu. A ostuda. Již slyším „ ty sis nedotáhl sedlo?“ Jelikož se mi toto nestalo poprvé musím sklopit zrak a zalhat: „Jo, ale asi málo, on se určitě vyfoukl“. Okolní jezdkyně jako by mi ani nevěnovali pozornost. Utahuji sedlo a dávám do toho spoustu síly. Kůň vydechl poprvé. Chvíli poslouchám jeho dech. Ano, dýchá. Zkusím se tedy znovu vyšvihnout do sedla. Nacpu opětovně nohu do třmenů. Modlím se, aby se kůň nerozešel a já nemusel poskakovat vedle něho, než se někde zastaví (řekli mi až později, že stačí vytáhnout nohu ze třmenů, jak geniální a účinné). Noha je ve třmenu a já péruji na pravém lýtku. Možná bych chtěl ukázat hru svalů na nohou, ale skutečnost je taková, že se nedokážu odrazit. Najednou nasbírám všechnu sílu jako rytíř Yedi z hvězdných válek a vyhoupnu se do sedla. Ležím na břichu. Mám jednu nohu ve třmenu a druhou vedle ní, hlavu mám vedle druhého třmenu. Kůň vydechl podruhé, víc. Rychlostí blesku se srovnávám a přehazuji nohu tam kam patří. Slyším praskot. To budou ta třísla (už vidím, jak škaredý pán v bílém plášti kontroluje mé trapné zranění a chystá jehlice, hezké půvabné mladé inteligentní zdravotní sestřičky se mi vyhýbají). Naštěstí nic nebolí. Cítím se jako hrdina. Sedím na koni, koukám správným směrem (před jeho hlavu). Pro jistotu to ještě ověřím, ale je zjevné, že i ostatní jezdkyně sedí na koni ve stejném směru jako já. Jsem vážně dobrý. Usmívám se na celý svět a snažím se navázat rozhovor s dalšími účastnicemi lekce.
Dobytí koňského hřbetu může být složité…
Zkontroluji sed a něco mi nesedí. V rozkroku mi z černých kalhot vlaje něco bílého. S hrůzou svatého muže zjišťuji, že se jedná o mé spodní prádlo z čínské manufaktury. Od této chvíle se budu pohybovat na druhé straně jízdárny … Stahuji si tričko, abych překryl bíle místo v rozkroku černých kalhot. Pak to dělám co pět sekund. V obličeji mám barvu jako od červencového sluníčka. Bohužel je březen. Začíná hodina a já celou dobu přemýšlím o tom super periferním vidění verzí 2. Najednou jsem pomocí pokynů přivolán před cvičitelku. Místo, aby nařídila v tomhle okamžiku trysk, říká: „Do kroku“. Modlím se za to, ať kůň se splaší. Musím se držet otěží a cvičit podle rozkazů, jinak se mi pomstí příkazem „stehenní sed“. Jelikož neznám rozsah škod na kalhotách, předpokládám, že vzadu bych měl bílou oblast a vypadal jak srnka. Plním příkazy. Kobyla jde do kroku, můj stav je jí úplně lhostejný. Chvíle ticha … „Ahá! Tobě praskly kalhoty.“ Bohužel, řekla to hlasem, jakým se udávají pokyny. Stejnou silou a stejnou intonací. Teď už se museli otočit snad úplně všichni. Snažím se zachránit situaci a velmi silným hlasem, asi jako myška na dně Macochy, podotýkám „to samo“. Cvičitelka pokračuje nezměněným hlasem: „Toho si nikdo nevšimne.“ Určitě ne, teď už to museli slyšet až v NASA a směrují na mě satelity. Zítra budu mít fotografii na mapě republiky. Pro jistotu už zadek neodlepím od sedla. Naštěstí se blíží konec hodiny a já mizím po indiánsky (s rudou tváří) pro náhradní oděv. Jak jenom to dobytí koňského hřbetu může být složité …
