Vládcové nocí
Když jsem byl malý kluk, tak sova pro mě nebyla nic neznámého. Pro člověka bydlícího na okraji města nebylo za pozdního návratu domů zvláštní slyšet nebo zahlédnout sýčka, sovu pálenou, puštíka či kalouse ušatého. Leč jak šel čas a přibývalo povinností, nastávaly problémy se školou a já slyšel tak nejvýš puštíka při vycházce s mojí slečnou (tehdy se tomu říkalo rande), což jsme ovšem vnímali minimálně …
Zásadní setkání se sovami se odehrálo při zkouškách z myslivosti na střední škole, kde jsem sice úspěšně určil, jako jeden z mála, všechny asi ze šedesáti preparátů ptáků, které byly k dispozici v kabinetu, ale když nastala ústní zkouška, na jejíž závěr se mě otázal můj (jinak oblíbený) profesor Ing. Klubal, čím se odlišují sovy anatomicky od ostatních řádů ptáků, vytuhnul jsem. Já, který se považoval za odborníka na opeřence, jsem měl naprosté okno. Zachránil mne můj spolužák Vašek Štěpnička, který znaje stejné nic jako já, éterem mi hlasitě zašeptal „vole, to nevím“ a já zblblý situací, jsem to mimoděk hlasitě zapakoval, ovšem bez „to nevím“. „Výborně, pane kolego,“ prohlásil pan profesor a dostal jsem za jedna. Pro nezasvěcené – sovy opravdu nemají vole, tzn. orgán umístěný ještě před žaludkem, který u většiny ostatních ptáků mělní přijatou potravu. Jak šel čas, aniž bych si to nějak zvláště uvědomoval, sov ubývalo. Dnes dítě, které nežije právě na samotě u lesa, těžko uslyší temné houkání či jemné pískání, případně i kvokání těchto vládců nocí. Proto když mi můj známý mezi řečí sdělil, že má doma mimo jiných zvířat i nějaké sovy, nelenil jsem a okamžitě ei vydal navštívit jeho bydliště. Je to malá vesnice se skvělou hospodou, kterou vřele doporučuji. Když jsme do Hostákova dorazili (spolu s mojí manželkou a dcerami), divili jsme se, že i v malé, ač rozlehlé vísce je problém najít bydliště pana Oborného, kam jsme směřovali. Nicméně dobrá věc se podařila, zazvonili jsme na patřičný zvonek a otevřel nám sám pan majitel a chovatel. Vešli jsme na zahradu odpočinkového typu (krásné solitéry, trávník a nedostatek rostlinného materiálu sytícího rodinu) a zírali. Jako předkrm nám byl naservírován pohled na voliéry s papoušky. Papoušky se nyní nemíním zabývat, to je téma na jiný článek, ale přece mi nedá zmínit se alespoň o některých druzích – papoušek senegalský, žako, papoušek nádherný, červenokřídlý, královský, rarita papoušíček hnědohlavý a spousta dalších druhů. Nesmím opomenout krásný pár Ara araraun. Ale abychom se vrátili od papoušků k původnímu účelu mé návštěvy – tedy k sovám. Pojďme se podívat na tyto krasavce (to platí v dospělosti; vidět mláďata a označit je za krásná, to chce mít velkou lásku ke zvířatům a představivost) a říci si něco o jejich chovu. S tím nás obeznámí osoba nejpovolanější, majitel tohoto ptačího ráje, pan Michal Oborný.
Michal Oborný a jeho chov ptactva
Dá se říci, že něco živého bylo doma již od mého prozření. Asi v v patnácti letech jsem se dostal k chovu větších papoušků, ale stále mne lákali ptáci našeho regionu, zejména sovy. Proto, když jsem měl možnost získat kolem roku 2000 pár sov pálených, nebylo co řešit a další druhy sov pak přicházely (i díky toleranci mé manželky) nenápadně, ale průběžně. Nejhorší problém u sov je získat pár, protože u některých druhů, na rozdíl od většiny dravců, se obtížně rozeznává pohlaví. Momentálně chovám šest druhů sov.
Šest druhů sov
Výreček malý (Otus scops) není vyložena sovička z našeho regionu, jeho hnízdění je zaznamenáno spíše na Šumavě a místně na jižní Moravě. Navíc je to tažný pták, zimující ve středomoří. V přírodě k hnízdění vyhledává doupné stromy, kam samička snáší dvě až pět vajec, na kterých sama sedí asi dvacet pět dní. Sameček ji ovšem zásobuje potravou a až se vylíhnou mláďata, je spotřeba rodiny na tuto malou sovičku dosti velká – celkově se rovná ekvivalentu tří myší denně.
V zajetí mi hnízdí bez problému v budce, krmím je myšími holaty, čerstvými drobnými kuřaty a hlavní krmnou dávkou jsou tzv. mouční červi, ale s tímto krmivem je nutno zacházet opatrně. Jde totiž o dieteticky velmi hodnotné krmivo a může dojít ke ztučnění chovných jedinců, což může mít za následek sníženou plodnost, další zdravotní problémy i případný úhyn.
Sýček obecný (Athene noctua) je náš typický druh soviček, dříve hojný, dnes možná až kriticky ohrožený. Stálý pták, čilý i za dne, zajímavý tím, že samička při hnízdění nasedá až na poslední snesené vejce, čímž se na rozdíl od ostatních druhů sov líhnou mláďata stejného stáří.
Je to pták věrný partnerovi, u nás stálý, v přírodě hnízdící v dutinách a skalních štěrbinách. Jeho hlas je vedle známého „pohřebního houkání“ libozvučné trylkování. U mne hnízdí v budce přiměřené velikosti, mláďata se líhnou za dvacet osm dní. Krmím jednodenními kuřaty, chov je bez problémů.
Sova pálená (Tyto alba). Osud této krásné sovy považuji za téměř tragický. Dříve jedna z nejběžnějších sov se spolu s likvidací sýpek, stodol a dalších zemědělských objektů stala druhem, nebojím se říci, akutně ohroženým. Je to velmi specifický pták, téměř synantropní, tzn. úzce spjatý s člověkem. Hnízdila, jak již bylo výše řečeno v budovách, trámoví a pomáhala lidem (ač zejména ve vlastním zájmu) s likvidací obtížných hlodavců. V chovu není náročná, k hnízdění potřebuje nějaký kout či budku hranatého tvaru a hnízdní kotlinku lemuje svými vývržky. Snáší čtyři až sedm vajec, o mláďata se stará zejména samice po dobu osmi týdnů. Jde o vyloženě noční sovu, s krmením nejsou potíže – kuřata, králíčci. Potřebný je stálý přísun vitamínů, zejména vápníku.
Kalous ušatý (Asio otus) je celkem běžná sova, která se dá při troše štěstí zahlédnout. V přírodě používá hnízda po krkavcovitých ptácích, většinou straky obecné (Pica pica). Na snůšce pěti až šesti vajec sedí samice dvacet osm dní, mláďata zůstávají s rodiči někdy až do pozdního léta, nejdéle u sov. Jde o stálého ptáka, jeho hlavní potravou jsou myši, ale v zimě nepohrdne ani pěvcem (nemyslím Mistra), když číhá u krmítek. V zajetí jsou nenároční, krmím kuřaty, hlodavci, doplňuji vitamíny. Velmi obtížné je určení pohlaví, já praktikuji krevní zkoušku k určení DNA.
Puštík obecný (Strix aluco) je možná nejběžnější sova na území naší republiky. Jelikož jde o vyloženě nočního ptáka, spíše jej uslyšíme než uvidíme. V přírodě původně hnízdil v doupných stromech, pří jejich nynějším nedostatku vezme zavděk i vraními hnízdy, krovy opuštěných budov, v krajní nouzi zahnízdí i mezi kořeny starých stromů. Hnízdo nevystýlá, samice sedí na 3–5 vejcích asi 30 dní. U mne běžně odchovávají v budce, krmím jako ostatní sovy jejich velikosti. Mohu říci, že tito ptáci jsou jedni z nejvděčnějších chovanců.
Sovice sněžná (Nyctea scandiaca) je v mém chovu vyloženě exot, jelikož jejím životním prostředím je severská tundra, u nás se vzácně vyskytuje jako zatoulanec. Hnízdí na holé zemi, kde si upraví mělkou jamku a snáší do ní sedm až devět vajec. Na nich sedí samice třicet až třicet čtyři dní. Samec je v době hnízdění, jak jsem se přesvědčil, velmi agresivní. Když jdu kontrolovat snůšku či dělat běžný úklid, musím se vyzbrojit koštětem, abych jeho útoky mohl odrazit.
Sovice se v přírodě živí lumíky, stepními kury a dalšími severskými druhy zvířat. U mne se spokojí s kuřaty, hlodavci, pochutnají si i na králíčcích. Sovice sněžná je sebevědomá odvážná sova, která si nenechá zasahovat do svého života ani v zajetí. Zkrátka osobnost (ale to jsou všechna zvířata).
Tolik Michal Oborný o svým svěřencích, ale zeptám se ještě na jeho odchovy a co s nimi dále podniká.
Problém s odchovy
Sovy pálené odchovávám pravidelně od roku 2003, dále téměř každoročně kalouse ušaté, výrečky malé, puštíky obecné a poprvé letos mi sedí sovice sněžné. Problém je, co s odchovy. Pokoušel jsem se domluvit se státními orgány o možnosti zpětného vypuštění mláďat do přírody, což by bylo i dle odborníků ornitologů proveditelné za dodržení určitých podmínek pro každý jednotlivý druh – ale na úřadech mi bylo řečeno, že musím mít vypracovaný program, o kterém ovšem daní úředníci (omlouvám se výjimkám) nic nevěděli a bylo by s tím takových problémů, že tomu nerozumím já ani ti zákonodárci, natož úředníci. Chápu, že pravidla musí být. Ale snad by stačilo vytvořit projekt, který by zahrnul veškerou problematiku. Začněme třeba tím, jak připravovat mláďata z chovů na vypuštění do přírody. Ta by měla mít co nejmenší kontakt s člověkem a naučit se lovit alespoň v omezeném prostoru voliéry. Má to svůj smysl, protože když se vypustí sovička zvyklá na člověka do volné přírody, má tendenci se k němu vracet a většinou končí pod koly aut nebo jiným nezáviděníhodným způsobem. Bohužel takový program není. Proto moje odchovy prodávám do zoologických zahrad, případně měním s kolegy. Není to ideální, ale doufám, že alespoň tímto způsobem se dá zachovat genofond těchto stále vzácnějších zvířat.
Nikdy nekupujte zvíře bez potřebných dokladů
Nedá mi to se nezeptat, jak by se mohl někdo, koho tvůj chov zaujal, vydat tvojí cestou?
Co se týče chovu sov, dravců či jiných zvířat evidovaných jako vzácná či ohrožená, chovatel musí mít spoustu povolení od úřadů, které v mém případě byly vstřícné, ale nemusí to být pravidlem. Pokud bych mohl poradit začínajícímu chovateli vzácných či dokonce ohrožených druhů zvířat, tak ať se nejdříve seznámí s veškerými dostupnými informacemi, vybuduje odpovídající chovná zařízení, zajistí si přísun potravy a až naposledy nakupuje chovný materiál. I tady je ovšem problém – já osobně bych nikdy nenakupoval zvíře bez potřebných dokladů na různých burzách a z druhé ruku, kdy vám prodávající bude tvrdit, že jde o dárek od tety či že zvíře našli poraněné a vyléčili jej a teď už se o něj nemohou starat. Je totiž smutnou pravdou, že neznalost zákona neomlouvá. Ač jste nadšenec, budete mít smůlu. Pokuty nejsou zrovna nejmenší a hrozí i soud.
Závěr s poděkováním
Tím bych mohl skončit. Nechápu ovšem, že lidé, jako pan Oborný, kteří díky své zálibě zachraňují vzácná zvířata za cenu nemalých obětí (nejen časových, ale i finančních – neznám totiž nikoho, snad s výjimkou tzv. množitelů módních plemen psů, kdo by na svém koníčku zbohatl), mohou mít problémy s úřady, kde – doufám že v menšině – rozhodují úředníci s kvalifikací mírně řečeno diskutabilní. Chci poděkovat Michalovi, jeho manželce i skvělým dětem, že nás v jejich výsostném území přijali a přeji, ať jim jejich nadšení vydrží.
