Musa pedestris aneb Abeceda dog – trekkingu (16.)

Kdo jednou zkusil zorganizovat dog–trekkingový závod neomylně ví, že pro něj verš z kouzelné básně Jaquesa Préverta rozhodně neplatí. Nelítostná bitva – o razítka, kterou musí chrabře podstoupit s rozličnými institucemi (Lesy České republiky, referáty životního prostředí, mysliveckými sdruženími, správami chráněných oblastí, soukromými majiteli atd., atd.), mu bude připadat jako nerovný zápas s větrnými mlýny a pošramotí mu nejen jeho vlastní nervy, ale i jeho sebevědomí.

Osamělý poutník

Avšak ani osamělý poutník (ať již už se psem nebo bez psa) nemá vždy na růžích ustláno. Jako ekolog pochopitelně nic nenamítám proti zákazu bivakování v nejpřísnějších rezervacích (o zakládání ohně samozřejmě ani nemluvě). Leč jako dědic nomádské krve, která odnepaměti koluje v žilách rodu Homo sapiens: „Lidé jsou nomádi už svou povahou; touha potulovat se po světě je nepochybně zabudována přímo do spirály DNA,“ napsal jasnozřivě Bruce Chatwin, ctím právo na krajinu (což je i název vynikajícího eseje Václava Cílka v jeho mimořádné a inspirativní knize „Krajiny vnitřní a vnější“). Václav Cílek v něm mimo jiné píše: „Právní systém většiny evropských zemí odráží středověké pojetí země či krajiny. Země nebyla stvořena člověkem, ale bohem, a proto ji člověk nemůže vlastnit, ale může využívat jejich plodů. Proto smíme chodit i do lesů, které nevlastníme, a sbírat tam houby a borůvky. A když je po sklizni, můžeme se docela volně procházet po cizích polích, pokud nejsou oplocená. Země patří bohu, ale úroda člověku. To je určitá svoboda, kterou třeba v USA skoro neznají. Bůh stvořil zemi i se zvířaty, ptáky, a dokonce ložisky nerostných surovin, které potřebujeme využívat. Český horní zákon, podobně jako většina podobných právních předpisů, proto rozeznává nerosty nevyhrazené, jako je písek, které může kopat každý (není-li to v rozporu s jinými zákony), a nerosty vyhrazené, jejichž využívání patřilo panovníkovi nebo později státu. Panovník není totiž soukromá osoba, ale vládne z vůle boží a nějak zastupuje pánaboha i v takových záležitostech, jako je honitba a těžba zlata či stříbra. Naproti tomu v anglosaském pojetí patří pozemek až do stále se zužujícího horkého hranolu ve středu země jenom vlastníkovi, který v hranicích svého pozemku může těžit cokoliv a občas i čerpat jakékoliv množství ropy či podzemní vody bez ohledu na sousedy. Pohyb cizích osob je silně omezen nebo zakázán … Koncem léta 2004 vystoupil Klub českých turistů ve spolupráci s celou řadou organizací, jako jsou rybáři, ornitologové a myslivci, s kampaní Právo na krajinu, kterou označuje jako důsledně apolitickou a nezaměřenou proti soukromým vlastníkům. Jedná se o to, že mnozí soukromí vlastníci zakazují používat veřejných cest protínajících jejich pozemky anebo oplocují své parcely až k řece, aniž by bylo možné projít po jejím břehu. Síť cest v krajině tak řídne, nejenom protože mnoho polních cest není využíváno a zarůstá, ale také pro sobectví soukromých vlastníků rušících historické právo na cesty … Jedním z klíčových pojmů posledních let se stala kvalita života. Používá se pro srovnání výhod či nevýhod různých států či míst. Existuje několik různých metodik výpočtu kvality života, které vesměs operují s podobnými pojmy, jako je dostupnost lékařské péče, kultury a vzdělání, výše příjmů, psychologický stres, kvalita životního prostředí i něco, co můžeme označit jako právo na přírodu a krajinu. Ke kvalitnímu životu patří nejenom teplá voda, ale také možnost pozorovat sýkorky nebo se projít do přírody. Když se zeptáte lidí, co nejlepšího v životě prožívají, tak to kupodivu nemusí být stresující dovolená někde na pláži, ale večerní procházka se psem do místního lesíka. Houby nesbíráme z hladu, ale pro radost, a i když nic nenajdeme, mnoha lidem stačí ten pocit, že byli v lese. Podobně ani většina rybářů není nějakými lovci, ale mají rádi řeku a klid jihočeských rybníků. Právo na krajinu a přírodu je kupodivu něco bližšího a přirozenějšího než právo cestovat do cizích zemí. Jak velký by nastal poprask, kdyby některá z evropských zemí zakázala svým občanům cestovat třeba do Asie či Afriky, ale s jakým klidem přicházíme o právo projít se kolem řeky. Zkuste si to třeba na Berounce nebo na dolní Sázavě! Je to složitější a možná i nebezpečnější než cesta do Lhasy či Káthmándú.“

Stevenson s oslicí

Před časem jsem objevil nádhernou (a zcela zapomenutou) knihu skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona (proslul světoznámými dobrodružnými romány Ostrov pokladů, Únos, Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda …) Putování s oslicí do hor (v českém překladu byla vydána v Brně roku 1948), ve které půvabně popisuje svou podzimní cestu s oslicí Modestinou jihofrancouzským pohořím Cevenny. Kniha mě okouzlila natolik, že jsem se se svými aljašskými malamuty a přítelem fotografem Filipem Chludilem do Středofrancouzského masívu za Stevensonovým stínem a stínem Gévaudanské bestie v roce 2007 vydal. Stevenson v ní mimo jiné píše: „Proč by si někdo měl přát navštívit buď Luc nebo Cheylard, přesahuje síly mého nesmírně vynalézavého ducha. Necestuji proto, abych se někam dostal; cestuji jen proto, abych cestoval. Pohyb je ohromná věc. Cítit potřeby a nutkání našeho života mnohem blíž, sestoupit z tohoto peřím vystlaného lůžka civilisace, najít pod nohama žulový svět posypaný ostrými kaménky, křeménky! Běda! Jak my žijeme a předpojatě se zaměstnáváme svými starostmi, i neděle je věc, kterou si musíme vydělat. Držet tlumok na nákladním sedle proti větru vanoucímu od ledového severu, není bůhvíjaké přičinění, ale přece jen je to práce, která zaujímá a uklidňuje ducha. A je-li přítomnost tak neodbytná, kdo by se mohl trápit s budoucností?“

Buďme „jako psi“

Psi vnímají svět kolem sebe všemi smysly. Jsou ve střehu, i když odpočívají. I z naprostého klidu je dokáže vyburcovat vzrušující pach, či slibný zvuk. Snažme se od nich něčemu naučit. Každičká hodina, každičká minuta – přináší změnu a změna přináší vzrušení, neklid a – údiv. Laurens van der Post ve Ztraceném světě Kalahari napsal: „Nemá-li člověk schopnost údivu, ztratil už nejen stopu života, ale i sílu opravdového růstu.“

Ven!

Po mnoho let jsem žil v lese nebo na jeho okraji. Teď jsem se náhle se svými psy ocitl v industriální zóně bez jediné polní cesty, bez jediného háječku. Proto prcháme do náruče přírody o to horlivěji v každičké volné chvíli. Ono – venčení pesanů na parkovištích – není vskutku nic moc, i když je praktikuje mnoho mých nových „sousedů“. Dog–trekking se může jistě stát pro mnohé lidi (a jejich psy!) nejen zábavou, ale i východiskem! Proto naléhavá slova Reinholda Messnera, která napsal ve své knize – Gobi – Poušť ve mně – promlouvají (nejen) ke mně o to upřímněji: „Nechci cestovat s kouřem z výfuku a hlukem motoru, nýbrž putovat pěšky. Po svých, to je můj cíl.“

Odkaz „hrbatého pištce“

Večerní slunce nasvěcuje krajinu a vše okolo nás – vrhá dlouhé dramatické stíny – jak ve starých naivních westernech. Stíny Frama s Mishou jsou obrovské a můj – podivná shrbená kreatura s balvanem … Maně jsem si vzpomněl na úryvek z nádherné básně Garyho Snydera – Hrbatý pištec:
Hrbatý pištec
Kráčí všude kolem
Posedává na kamenech Velké pláně
Jeho hrb batoh je