O krmení

Napsal pan Čížek do Fauny dopis, ve kterém mimo jiné píše: „Chovatelem exotického ptactva jsem již čtyřicet let a zažíval jsem ještě dobu, kdy jsme „fasovali“ proso podle nahlášeného počtu chovaných ptáků. Z té doby mám ještě hodně chovatelské literatury, která se zabývala nutriční a užitkovou hodnotou tehdy dostupných krmiv. V posledních letech jsou však v obchodech a burzách nabízena nová krmiva, hlavně zrniny (perilla, kardi, ostropestřec …) o kterých my, starší chovatelé, nevíme skoro nic a jsme odkázáni na to, co nám řeknou prodavači. Proto se na vás obracím s prosbou, zda by nemohla Fauna přinést článek či sérii článků na výše uvedené téma.“

Tento dopis se mi vrátil do Prahy, abych to zařídil. Jak tak o tom přemýšlím, dalo by se to udělat mnoha způsoby. Popsat periillu, ostropestřec, kardi a hotovo. Jenže ten dopis je mnohonásobně hlubší a do jednoho článku se mi asi nevejde. Takže to bude na pokračování.

Skryté otázky

Četl jsem ten dopis jednou, dvakrát, mnohokrát. Čím vícekrát jej čtete, tím více si uvědomujete, kolik je v těch několika řádcích skryto otázek, které si člověk musí položit, když začne přemýšlet o krmení pro ptáky. Málokdo si vůbec dovede představit, že exotičtí ptáci se u nás chovali i v dobách, kdy je prakticky nebylo čím krmit. Když si na ty doby vzpomenu, připadá mi to jako zázrak. Ta doba katastrofálního nedostatku začala vlastně s příchodem války. Všechno se dělalo pro válku. Po válce bylo celé hospodářství rozvráceno natolik, že bylo nalezeno další heslo, které vyjadřovalo priority a tím byla „výživa lidu“. Ne nadarmo Benjamin Kuras píše, že Češi si vůbec libují v heslech, která jsou mnohdy opravdu kuriózní. Jelikož základní plodinou potřebnou pro krmení exotických ptáků, jak všichni vědí, je proso, které však pro výživu lidu je a bylo téměř bezvýznamné, je tedy nabíledni, že se selo jen opravdu omezeně. To málo, které se objevilo ve skladech, bylo pak distribuováno tak záhadným způsobem, ve kterém se nejspíš nikdo nevyznal. Přídělový systém na potraviny pro lid byl zaveden za války Němci a po jejím skončení byl u nás zrušen až v roce 1953. Přídělový systém na krmení pro ptáky padl ovšem samovolně až s pádem komunismu v roce 1989. Proso v krámech volně téměř nebylo k dostání. Sem tam se někdy někde objevilo, aby okamžitě zmizelo. Většinou to někdo skoupil všechno a vesele obchodoval dál. Jedinou směsí zrnin pro krmení ptáků, která byla v obchodech více méně k dostání pořád, byla směs pro kanáry, lidově kanárfutr. To je směs složená převážně z řepky, loupaného ovsa, lněného semene a obvykle nepatrného množství prosa, které však kanáři nežerou. Tedy v takovém případě, když mají k disposici něco jiného. Z vyloženého nedostatku vezme pak kanár i proso. Z čehož plyne, že jistý podíl prosa musel mít výrobce kanárfutru k disposici. Organizovaní chovatelé měli právo také na jistý podíl prosa, ovšem jen v omezené míře. Každý musel hlásit dopředu, kolik chová drobných ptáků, kolik andulek, kolik středně velkých papoušků, velkých papoušků. Byl předepsán strop, na jaký počet ptáků máte nárok i na krmení. Již toto byl zárodek čilého obchodu. Ten, kdo tolik ptáků nechoval, mohl samozřejmě požadovat krmení pro více ptáků než ve skutečnosti měl a svůj přebytek krmení přenechat tomu, kdo měl nedostatek. Organizace sice měly kontrolovat počty skutečně chovaných ptáků a to dokonce přímo na adrese chovatele, ve skutečnosti se tak nedělo. Proměnit papírový příděl krmení ve skutečné proso bylo úkolem základní organizace. To pak nebyla žádná samozřejmost. Takový poukaz vám vyměnil za proso Státní zemědělský podnik, obvykle někde ze starých, zavedených sýpek zabavených velkostatků. Minimální mírou byl pytel, v případě prosa o váze 50 kg. Pokud měl chovatel nárok třeba na dva pytle, stejně mu to nedali. Muselo se to odvézt najednou. Organizace musela sehnat nákladní auto a celý náklad odvézt a to rychle. Proso bylo k disposici tak dvakrát do roka a všichni měli zájem, takže mohlo zmizet bleskově, poukaz nepoukaz. Náklad jsme obvykle složili v klubovně, odkud se potom rozvažovalo jednotlivým chovatelům. Ty hory složených pytlů cítím na zádech dodnes.

Kategorie semen

Z těchto časů je zapotřebí zapamatovat si ještě jeden důležitý pojem. Semena se jaksi dělila do dvou kategorií. Na seťová a krmná. Seťová byla semena nejvyšší kategorie. Ta musela být vlastně „čerstvá“, musela mít zajištěnu co nejvyšší klíčivost. Jakmile prošel předepsaný čas, po který mohla být seťová semena skladována, přešla do nižší kategorie krmná. Nejen, že obvykle ztratila značný díl své klíčivosti, ale obvykle již byla napadena tak zvanými skladovými škůdci. Se všemi semeny však nebylo a není počítáno pro další setbu, v takovém případě pak obvykle projdou průmyslovým sušením. Takové proso pak nejen, že obvykle špatně nebo vůbec neklíčí, ale ptáci je téměř neberou nebo s vyloženým odporem. Tohle všechno do jisté míry platí i v dnešní době. Každý chovatel by měl mít zájem jen o proso z loňské sklizně. Dobře, mám pěstitele, o kterém jsem přesvědčen, že mi prodává jen takovéto proso. Jenže nastupuje další otazník a tím je skladování. Ne všichni, pokud pak vůbec někdo, skladuje zrno za optimálních podmínek. Málokdo má vybudované skutečné zařízení k takovému účelu. Většinou vidím jen hromady na hliněné podlaze pod plechovou kůlnou. Pokud pak máte takové štěstí, že dostanete pytel naložený lopatou od podlahy, je nejlepší zrno vyprat. Je nabíledni, že krmení té nejvyšší kvality, řekněme seťové, musí být dokonale vyčištěno a optimálně skladováno a také optimálně zabaleno. Stojí pak více, protože jeho cena zahrnuje i větší podíl práce. Takové krmení je potom třeba v Holandsku prodáváno v papírových pytlích o váze 25 kg. Menší množství krmiv, které jsme zvyklí kupovat zatavené v umělohmotném obalu, není optimálně zabaleno. Také se předpokládá, že obal bude co nejdříve otevřen a krmení buď spotřebováno nebo přesypáno. Pro představu, co všechno se může s krmením stát, mám jednu historku. Někdy začátkem osmdesátých let byl dopravován velký lodní náklad argentinského stříbrného prosa, známého pod značkou La Plata z Jižní Ameriky do Hamburku. Proso bylo volně ložené. V Hamburku bylo proso přeloženo na říční lodě a doplulo do přístavu v Praze-Holešovicích, kde bylo přeloženo na vlak a jelo dále do Rakouska. Stále volně ložené. Chodil jsem do přístavu tenkrát velmi často, protože jsme tam překládali štěrkopísky. Hele, nejseš ty náhodou ptáčník? Jó! Tak máš támhle připravenej pytel, jako že u nás nejseš žádnej zloduch. Vyprávím to pro představu, co všechno musí takové zrno podstoupit, než jej koupíte úhledně zabalené v kartonové krabičce. Kdysi dovezl Zverimex takové úhledné krabičky pro andulky a je to prý i s vitaminy. Prodávali jsme to v botanické zahradě na výstavě. Chovatelé to nekupovali, protože to bylo nekřesťansky drahé. Sem tam to koupil někdo, kdo měl doma jednu andulku, na přilepšení. Jedno balení nám nějak spadlo a bylo na odpis. Trochu jsem nasypal ptákům, co na to řeknou? Prohlédli, nebrali! Jeden Němec z návštěvní delegace z Reutlingenu povídá: „Půjč mi tu krabičku“. Prohlédl si vyražené datum záruky a říká:“ Pár let prošlé. Pro toho, komu se to podařilo prodat, zlatý důl, jinak by to musel sešrotovat.“ Můžeme si domyslet, že to nebyl zlatý důl jen pro prodávajícího.

Cena

S tímhle vším potom úzce souvisí i cena. Každému asi dojde, že kvalitní zboží bude nejspíše i dražší. Pokud nakoupím třeba naše proso, které vyrostlo někde v blízkém okolí, mohu se dokonce i podívat, jak je eventuelně skladováno. Když nakoupím brzo po sklizni, měl bych se postarat o jeho skladování sám. Nejlépe je takovému zrnu někde na suché půdě v otevřeném pytli. Může dýchat. Jakmile se oteplí, musím zajistit ochranu proti molům. Větší a zavedené firmy mají tohle již zajištěno. Jak kdo má tohle ošetřeno u nás nechci spekulovat. U nás stojí na prvním místě cena. Problém je v tom, že naše ceny neodpovídají prostě aritmeticky přepočteným cenám třeba v Německu. Jestliže já v prostém přepočtu kurzu nakoupím větší množství prosa než Němec, musí se to někde vyrovnat a vyrovnává se to samozřejmě i v kvalitě. Naši obchodníci mohou prodávat jejich zboží především proto, že našli větší firmu, která nabízí zajímavé množstevní slevy. Anebo nakupují a prodávají zboží nižší kvality. Tak tohle si už musí každý vyhodnotit sám. Některé speciální směsi na našem trhu jsou již nabízeny v dobré kvalitě a ptáci je bez problému berou. Jejich cena je vyšší. Vstupuje však do hry země původu. Němci mají všeobecně vyšší životní úroveň než Italové. V Německu proto nakoupíte o něco dráž než v Itálii. Před pár léty byl německý šampionát DKB v Bayroythu, což je vlastně nedaleko a tak tam uspořádal KPEP zájezd. Svůj stánek tam měla německá firma s krmivy pro zvířata Blattner. Nabízela i krmiva u nás dosud nevídaná a tak jsem nakoupil nějaké vzorky pro soukromé testování. Vesměs kvalitní a ptáky přijímané, což je to nejdůležitější. Našel jsem si na internetu jejich současný ceník a uvedu pro srovnání některou cenovou relaci. Pro amady gouldové mají hned několik směsí. Mimo jiné i směs, kterou se mají krmit tito ptáci v období klidu. Nabízejí balení 1 kg, 2,5 kg, 15 kg. Když si to srovnám do tabulky, mohu porovnat ceny. Uvedu cenu v Eurech, přepočet na koruny podle kurzu z 15. 7. a dále kolik ušetřím při nákupu velkého balení – 15 kg, což zase není tak moc.

Balení	Cena Blattner	Přepočet na Kč	Množstevní úspora k 15ti kg
1 KG	2,35 Euro	61,13 Kč	267,88 Kč
2,5 KG	5,65 Euro	146,98 Kč	35,07 Kč
15 KG	24,95 Euro	649,07 Kč	0

Množstevní slevy

Tak zvané množstevní slevy u nás ještě zase moc nefungují. Rozhodně však nejsou nabízeny nějak veřejně. Právě tak nefungují tak zvané opravdu specializované obchody, kde by vám prodali krmení, řekněme volně ložené. Když jsem přišel do krámu v Holandsku a měl nějaký zbytek drobných, řekl jsem třeba: dejte mi dvě kila téhle malé řepky, kilo moháru a za zbytek tohle stříbrné proso, načež jsem vysypal hrst drobných na pult. Oni se cítili potěšeni, že jsem u nich utratil svoje poslední peníze a do puntíku splnili moje přání. Jinde, říkali jsme tomu „skleníky“ u Venlo, byl majitelem takovej nevrlej dědek v placatý čepici a tam přijel Holanďan, koupil si nejspíš podle toho, co jej právě cvrnklo do nosu asi pět druhů prosa, moháru a já nevím čeho, podle svého uvážení, dědek mu to navážil a dal do míchačky na beton, která stála v krámu. Namíchal a dal směs do pytle. Viděli jste tohle někde u nás? Já tedy zatím nikoliv. Je však nabíledni, že současná nabídka se nedá s nabídkou v minulosti vůbec srovnávat. A to pomíjím fakt, že dneska nakupujete, zatímco dříve se fasovalo bez možnosti výběru.

Výběr

Ale trochu z jiného soudku. Všichni víme, že ptáci si každé jednotlivé semeno pečlivě vybírají. Jak to dělají? To ovšem nevíme, protože vědci, totiž ti, kteří se dívají na ptáky zevnitř, pitvají je, o nich tvrdí, že ptáci nemají chuť! Nemají totiž receptory pro chuť, neboli smyslové orgány. Nemůže to tedy fungovat tak, jako to funguje u člověka. Najdu v lese krásného hříbka, ale nějak se mi nezdá. Ukousnu, dám opatrně na špičku jazyka, krucifix ten pálí, jedeš ty prašivko! Tak právě takhle to u ptáků být nemůže. Ví se však, že ptáci mají oproti lidem neobyčejně lepší zrak. Nejen, že vidí lépe na dálku, ale zřejmě vidí i mnohem lépe na detaily. Zatímco já vidím sotva jednotlivá zrnka prosa, pták vidí zřejmě i drobná poškození slupky, všelijaké propadliny oproti ideálnímu tvaru, které signalizují vadu jádra. Nebo výrůstky plísní z plesnivého jádra. Při loupání semene ze slupky dokáží také ptáci zřejmě rozeznat hmatem i stáří semene, jak silně ve slupce drží a podobně. Většina v klecích chovaných zrnojedů jsou totiž tak zvaní loupači, loupou semena ze slupky dříve, než je polknou. Přitom chtějí loupat. Jáhly jsou ze slupky vyloupané proso. Potom by čistě teoreticky měli být vděční, když jim člověk šetří práci s loupáním a nabízí jim krmi již připravenou. Tak tohle tedy nechtějí. Všechny ptáky zrnožravé, loupače, si můžeme zhruba rozdělit do dvou typických skupin. Jedni dávají přednost semenům tak zvaného moučného typu. K takovým semenům patří pak především proso, lesknice a všelijaké trávy. Takoví ptáci jsou trávožrouty. Druhá skupina ptáků pak fandí spíše semenům olejnatým, kterými jsou třeba řepka, slunečnice, semenec, len a další. Jsou druhy, které do olejnatých semen nezobnou, jako třeba většina astrildovitých nebo andulky. Je tomu však i naopak. Kanár třeba proso nijak nemiluje, vezme je opravdu jen výjimečně. Ovšem pozor. Pokud mu předložíte celý klas, z kterého může semena vyzobávat, vezme je okamžitě. Většina papoušků jsou všežravci, kteří konzumují semena obou typů. V tom může být poněkud zrada. Třeba takoví australští papoušci jsou většinou původem z travnatých krajin, kde žerou převážně semena trav, tedy moučný typ. V péči člověka pak berou nejspolehlivěji slunečnici. To je diametrální rozdíl, protože slunečnice patří k semenům s největším obsahem oleje. Tím jsem se dostal k jedné otázce položené panem Čížkem.

Nutriční hodnoty

Jistě. Každý chovatel by měl mít základní představu o tom, co je jak výživné, co je jak škodlivé, zvláště pak při omezené možnosti pohybu. Když ještě ptáci v přírodě nemohou věnovat veškerou pozornost potravě, ale především obezřetnosti, aby je někdo jiný nesežral. Jsou tedy většinu dne poloprázdní, polohladoví. Jenže s největší oblibou žerou pak v péči člověka právě takovou potravu, která je nejvýživnější a tudíž v jejich situaci nejškodlivější. Z tohoto pohledu jsou pak všechna ta čísla o nutričních hodnotách prakticky k ničemu. Jedině snad v případě kanárů, kteří žerou jen několik málo druhů semen, z nichž některá mají výrazněji jinou nutriční hodnotu, má tohle také i větší význam. Zahraniční literatura takovými čísly nijak nehýří. Proč je právě tolik údajů v naší odborné literatuře? To je komplikovaná otázka, která má kořeny někde v období posledních čtyřiceti let. Já tedy mám dojem, že čím byl menší výběr na trhu potravin, tím více bylo věnováno pozornosti propagaci prospěšnosti toho, co na trhu zbylo. Když třeba byly na trhu dva druhy jogurtu, jeden s marmeládou, druhý bez, mnohokrát jsem se dočetl někde v novinách, jak je náš jogurt vůbec nejlepší. Co je nejvhodnější pro výživu lidu bylo detailně rozpracováno, a tak i autoři knih pro chovatele ptáků mohli takové prameny vhodně využít. Autoři bývali komplikovaně odměňováni podle toho, kolik dodali tak zvaných autorských archů. Jinými slovy podle toho, jak dlouhý dodali text. Tím pádem má naše odborná literatura asi nejhlouběji zpracovanou tuto kapitolu. Ovšem jenom pro krmiva v té době dostupná. Musíme si také uvědomit, že se selo podle nařízení shora, nikoliv podle toho, co by mohlo být prospěšné jak pro ty, kteří seli, tak i pro pole. Jestliže někdo dnes seje proso, dělá to proto, že je to pro něj výhodné. A to jak po stránce prodejnosti, tak i po stránce zvelebování svého pole. Proso je totiž dodavatelem přirozeného dusíku do půdy, právě tak jako jetel. Nevím sice, jestli jsem tohle napsal dost přesně, nejsem zemědělcem, ale takhle nějak nás to učili.

Ilustrace

Jelikož do slušného časopisu patří i nějaké ilustrace, fotky, pokusil jsem se něco vyfotit. Proto jsem vyfotil klas senegalského prosa a klas, zřejmě moháru, který má osiny. Je chlupatý. A potom jsem vyfotil zrna, fotoaparátem na program makro. To je ovšem pořád pohled lidským okem. Pohled ptačím okem mně vyfotili v muzeu pod jiným přístrojem, možná by se dalo říci mikroskopem. Najednou vidíte nerovnosti slupky nebo nějakou plíseň vyrůstající ze zrníčka o velikosti asi tak jedné třetiny milimetru. Nebo zjistíte, že tvar malého zrna je téměř stejný jako toho velkého, i když z lidského pohledu to tak nevypadá. I barva je jiná. Šup a vyrojí se tolik dalších otazníků, že nevíte kde vám hlava stojí. Pak, že všechno víme, všechno známe, létáme na měsíc …