Je jedním z nejstarších a tedy i nejpůvodnějším plemen teriérů. Poprvé byl velmi podrobně popsán Syndenhamem Edwardsem v díle Cynographia Britannica z roku 1800. Říkalo se mu různě, nějaký čas se honosil například názvem English Terrier, ale také English Gentleman´s Terrier. Avšak v roce 1880 dostal název Manchester teriér a to údajně z důvodu, že právě psi z Manchesteru typově odpovídali nejvíce tomuto plemeni a byli v „nejzachovalejší podobě“.
V počátcích chovu psů z Manchesteru se nejvíce věnoval Johan Halma z Manchesteru. I když se tito psi vyskytovali v celé Anglii, nejvíce je však bylo vidět v části Midlande a Lancshire a hlavní chovatelská základna se nacházela právě v severozápadní Anglii, v Manchesteru.
Kořeny vzniku tohoto elegantního plemene je možné hledat již v 15. století. Byl oblíben mezi všemi vrstvami, mezi prostým lidem, na statcích, v dolech mezi horníky i na dvorech panství. Jako většina psů byl využíván pracovně a byl vyhlášeným lovcem hlodavců, zejména krys, kterých bylo po staletí velmi mnoho. Čas od času se využívali i pro lov králíků. Později se používal i k jistému pobavení, kdy byl využíván v tzv. zápasech s krysami. Jednalo se o soutěž, ve které bylo za úkol v co nejkratším čase zabít co největší množství krys. I takto (díky uzavírání sázek) si někteří lidé přivydělávali. Ve spojitosti s Black and Tan Terrierem, tedy Manchester Terrierem se hovoří o psovi jménem Billy, který byl jedním z lovců krys v „psím sportu“. Dokázal zabít sto krys za šest a půl minuty. Billy je sice dáván do souvislosti s bulteriérem, ale údajně je více Manchesterem, než-li bulteriérem.
Nepochybně v jeho krvi velkým podílem koluje krev vipetů, čímž získal nejen na elegantnosti, ale jistě také na rychlosti a obratnosti. K tomuto křížení docházelo nejen ve zmiňovaném 15. století, ale také mnohem později, ve století devatenáctém. Můžeme najít i zmínku o přikřížení greyhoundů menších velikostí, nebo naopak italských chrtíků. Ovšem tato informace není nijak doložena, tedy ani potvrzena. Tom Horner uvádí další plemeno, které mělo přispět k dobré povaze i vzhledu a to stafordšírského bulteriéra.
V roce 1862 došlo k rozdělení tohoto „plemene“ na dva váhové typy. Těžší jedinci se řadili k Manchester teriérům a drobnější a menší psi byli zahrnováni do skupiny anglických toy teriérů. Zde byl dán základní kámen pro vznik dvou plemen, která se objevují dodnes.
Že byl manchesterský teriér (Black and Tan Terrier) velmi oblíben svědčí fakt, že na první birminghamské výstavě v roce 1860 byla pro toto plemeno, jako jediné, otevřena samostatná třída. Ostatní třídy zahrnovaly více „plemen“ najednou.
Do plemenné knihy byl první jedinec zapsán v roce 1873 a to pod názvem „Black and Tan Terrier“. Do Ameriky se dostal už v roce 1887 a od počátku se mu zde také neřeklo jinak než „Black and Tan“ (dle zbarvení srsti), byť došlo v Anglii k jeho přejmenování. Dnes je v Americe více rozšířený, než-li v zemi původu a vlastně více, než-li v jakékoli jiné zemi.
Během 1. a 2. světové války se v Evropě dostal manchesterský teriér na pokraj vyhynutí. V celé Anglii se vyskytovalo pouze jedenáct jedinců s prokázaným původem! Jen velkou pílí několika zapálených chovatelů, kteří vynaložili nemalé finanční prostředky, se podařilo toto plemeno v Anglii a v několika okolních zemích udržet. Dnes mají v Evropě asi největší zastoupení v Německu, Belgii, Holandsku a Itálii.
Spory o jeho pojmenování byly velké a trvaly velmi dlouhou dobu. Proto v historických zdrojích narazíme na různá pojmenování stejného plemene. Chovatelé se nedokázali dohodnout na názvu několik desetiletí. Vlastně se svého názvu, doufejme již definitivního, dočkal bezmála po 400 letech. Tedy až v rose 1924 bylo oficiálně uznáno pojmenování „Manchester Terrier“.
U nás manchester teriér nebyl a není příliš znám. Možná i proto, že je velmi podobný německému pinči a většímu dobrmanovi, což byla po několik desetiletí u nás velmi rozšířená plemena. Ještě v 90. létech byl manchesterský teriér snad pro všechny Čechy zcela neznámým plemenem. Ovšem v Anglii byl dlouho oblíbeným psem. Bohužel po zákazu kupírování uší zájem o něj prudce klesl. Nenechte se však mýlit, že je to doba nedávná. V Anglii kupírování ušních boltců zakázal princ waleský, později král Eduard II., a to v roce 1898. Například v Americe se doposud kupírování uší povoleno a je považováno za jakousi samozřejmost. Původně se uši manchesterům kupírovali proto, aby se eliminovalo možné zranění od agresivních krys.
Takovou malou perličkou je, že manchesterkého teriéra vlastnila také známá spisovatelka Agatha Christie.
Na výchovu a údržbu je to jednoduchý pes a hodí se tak téměř pro každého. Zpravidla jej zvládne i nezkušený člověk a manchester má rád děti, tedy nebývají problémy ani ve více početných rodinách. Má svou rodinu velice rád a vytváří si k ní velmi silné pouto.
Je to přátelský pes, který sice oznámí, že přišla návštěva, ale nebývá agresivní. Je to pohodový pes každým coulem, který je sportovně nadaný, avšak nevyžaduje časté několikahodinové procházky ani jiné každodenní zaměstnání. I přes svůj vzhled je typickým rodinným psem, který se přizpůsobí aktivitám rodiny a bude ji velice rád doprovázet kamkoli.
Manchesterský teriér je dobrácký a zároveň smělý, veselý, ale i nezávislý, lehce cvičitelný a velmi chápavý pes. Neštěká zbytečně a většinou má vyrovnanou, nekonfliktní povahu.
Je sportovně založený a tedy pro člověka, který chce se psem něco dělat, bude ideálním společníkem. Má spoustu energie a je rychlý, vytrvalý, pohybuje se rád a s lehkostí. Pohyb vedle kola mu nečiní žádné problémy. Poměrně snadno může vynikat v agility, ve flyballu, ale i ve frisbee, v tanci se psem, ale také při výcviku poslušnosti. Rád aportuje. Žádná hra mu není cizí. Svého pána chce potěšit a zpravidla neposlouchá proto, že musí, ale protože chce udělat radost. Dokonce může cvičit i všestrannost, tedy kromě poslušnosti také stopování a obranu. Chce se bavit a spolupracovat a tedy vezme za vděk všemu, co jeho páníček vymyslí. Je poměrně temperamentní a působí neunavitelně.
I do dnešních dob jim zůstala touha lovit hlodavce a třeba i krtky. I když již po dlouhou dobu není využíván lovecky, je třeba myslet na to, že jde o teriéra a tedy na kočky a další domácí zvířata je dobré manchestera navykat již ve štěněčím a mladém věku, ať už s nimi bude žít ve společné domácnosti či nikoli. Totéž platí o pobytu v lese. Stále se v manchesterovi krčí lovecké pudy a čekají na dostatečný impuls. Proto je vhodné ve štěněčím věku psa učit vhodnému chování a navozovat a řešit situace, které mohou nastat v jeho následujícím životě, kdy již bude samostatný a připravený chovat se dle dosavadní výchovy.
Je ho možné využít také lovecky. V České republice se sice tak nestává, ale co nevidět, možná ano. Zejména v Itálii je poměrně hojně využíván k lovu zajíců.
Poprvé se u nás manchesterký teriér objevil již v roce 1994. Jednalo se o psa jménem Maddog von Oranienstein a fenku Liz von Oranienstein, oba z německého chovu paní Josefine Scherer. První vrh manchesterů se v České republice narodil v roce 1996 ze spojení Liz von Oranienstein a anglickým psem žijícím v Polsku ICH. Slaphap Shindig „Szoti“. Do plemenné knihy v ČR bylo zatím zapsáno přibližně sto jedinců tohoto nepřehlédnutelně elegantního plemene.
Žádné plemeno není dokonalé a každé se potýká s nějakým problémem. Je velmi ohleduplné a správné, že chovatelé tohoto plemene nové zájemce upozorňují na problémy se správným postavením a osrstěním ušních boltců. S tímto se potýká celá řada plemen, bohužel se o potřebě tvarování uší u jiných plemen hovoří jen sporadicky a nebo vůbec, a noví majitelé jsou pak rozčarováni „že jim to nikdo neřekl“. U manchesterského teriéra má být „ucho dopředu klopené, u vnější strany oka těsně přiléhající k lícím“, což díky ještě poměrně nedávnému kupírování uší není u všech jedinců od narození samozřejmostí. Ke správnému osrstění ucha je doporučován vitamín H.
FCI č. 71 /02. 02. 1998
Země původu: Velká Británie
Klasifikace FCI: skupina 3 teriéři, sekce 1 vysokonozí a středně velcí teriéři, bez pracovní zkoušky.
Celkový vzhled: kompaktní, elegantní a zdravý pes řádné substance.
Chování, povaha: temperamentní, ostražitý, veselý a kurážný; bystrý a oddaný.
Lebeční část – lebka: dlouhá, plochá a úzká, rovná a klínovitá, bez výrazného lícního osvalení.
Nos: jantarově černý.
Morda: pod očima náležitě vyplněná, zužující se.
Čelisti / zuby: čelisti rovné, s dokonalým a pravidelným nůžkovým skusem, to znamená, že horní zuby těsně překrývají zuby spodní a jsou kolmo vsazené do čelistí.
Pysky: přiléhavé.
Oči: malé, tmavé a jiskrné. Oči mají mandlový tvar a nejsou vystouplé.
Uši: malé, ve tvaru písmene V, nesené dostatečně nad horní linií hlavy a klopené těsně k hlavě nad očima.
Krk: poměrně dlouhý, od ramen k hlavě se zužuje, šíje je mírně klenutá. Kůže na krku je bez laloku.
Tělo: krátké, přes bedra mírně vyklenuté.
Žebra: dobře klenutá.
Spodní linie: za žebry vpadlá.
Ocas: krátký, nasazený v místě, kde končí oblouk hřbetu; u kořene silný, zužuje se do špičky. Ocas není nesený výše, než činí úroveň hřbetu.
Hrudní končetiny: nohy zcela rovné, postavené dobře pod tělem; jejich délka je úměrná k tělu. Přední fronta je úzká a hluboká.
Ramena: hladká a náležitě šikmo uložená.
Pánevní končetiny: Silné a svalnaté. Nohy nemají ani kravská hlezna, ani tlapy vtočené dovnitř.
Kolenní klouby: dobře úhlené.
Tlapky: Malé, polozaječí a silné s dobře klenutými prsty.
Chůze / pohyb: přímý, volný a vyvážený, s dobrým dosahem hrudních končetin a hnací silou vycházející z pánevních končetin.
Srst: přiléhavá, hladká, krátká a lesklá s pevnou strukturou.
Barva: jantarově černá se sytým mahagonovým pálením. Zbarvení je rozdělené takto: na hlavě – tříslová morda až k nosu, nos a nosní hřbet jantarově černý. Malé tříslové skvrny na obou lících a nad oběma očima; spodní čelist a krk s jemným tříslovým „V“. Končetiny od kolene dolů tříslové s výjimkou prstů, které mají černé proužky. Bezprostředně nad tlapami se nachází nevýrazná černá skvrna (připomínající otisk palce). Vnitřní stranu pánevních končetin tvoří tříslové zbarvení, které je ve výši kolenních kloubů rozdělené černým zbarvením. Spodní strana ocasu je tříslová; tříslové znaky kolem konečníku jsou pokud možno co nejužší, takže jsou zakryty ocasem. Nevýrazný tříslový znak na obou stranách hrudi. Tříslové zbarvení na vnějších stranách pánevních končetin (tzv. „kalhotky“) je nežádoucí. Černá by nikdy neměla přecházet v tříslovou, nebo naopak, oddělení barev musí být jasně vyjádřeno.
Velikost: ideální výška v kohoutku: psi 40 až 41 cm; feny 38 cm.
Vady: každou odchylku od výše uvedených požadavků je třeba považovat za vadu a míra závažnosti, s jakou by se mělo na tuto vadu pohlížet, by měla být přímo úměrná stupni odchylky.
Poznámka: psi by měli vykazovat dvě zřetelně normální varlata, plně sestouplá v šourku.