Manipulace s koněm se skládá z mnoha jednotlivých úkonů, střípků, z nichž se skládá jako mozaika obraz koně a člověka, ať už ti dva jdou spolu po cestě, projíždějí jízdárenskou figuru, snaží se přiblížit kládu k cestě nebo se brodí na vyjížďce potokem. U každé dvojice člověk – kůň bude tento obraz vypadat jinak, dokonce i za různých situací ta stejná dvojice může vypadat rozdílně, a každá taková situace přitom dotváří celkový obraz jako výsledek.
Jedním z těchto střípků je pohyb zádi koně do strany. Pro koně je požadavek pohybu zádí do strany snadno pochopitelný, koně si vzájemně tímto pohybem uvolňují místo nebo si zlepšují výhled do okolí, aniž by se předek koně musel příliš hýbat (využíváno zejména, když se huba koně zaobírá příjmem potravy, což je běžně pro koně značná část dne). Pokud na koně tedy vyvineme z boku nátlak na záď (obr. 1), snadno pochopí, co se po něm chce, a zpravidla nemá důvod nevyhovět. Moje zkušenost je, že tento požadavek je srozumitelný pro každého koně, aniž by byl nějak cvičen, tedy například i pro hříbátko, po kterém chci, aby mi uvolnilo místo. Přitom tlak vyvíjený na záď nemusí být fyzický, stačí řeč těla (trup i pohled nasměrovaný směrem do míst, kam vyvíjíme tlak), podpořená vůlí přimět koně pohnout zádí (obr. 2).
Možná si teď řeknete, že pokud je vše tak triviální, není důvod o tom psát článek nebo naopak vám vytane na mysli mnoho případů, kdy byl problém koni zadkem pohnout nebo to bylo přímo životu nebezpečné. Veškeré dorozumívání s koněm je totiž ovlivňováno mnoha faktory, které tvoří ostatní střípky mozaiky, a proto je nutné brát vždy v potaz celý obraz mozaiky jako celek, byť nám jde momentálně o konkrétní detail. Proto teď vyberu některé okolnosti, které mohou tento bod ovlivnit.
Prvním předpokladem, že koni bezpečně záď posuneme je, že koně tlak nepřekvapí, že o nás ví a je si vědom toho, že na něj můžeme mít nějaký požadavek. Překvapivě často se setkávám s tím, že kůň po někom vykopne jednoduše z toho důvodu, že jej dotyk na zádi překvapí – člověk ke koni přistoupí zezadu, z míst, kam kůň nevidí, nebo se koně dotkne v momentě, kdy je kůň zcela soustředěný například na jiného koně nebo na potravu. Přitom je obranná reakce koně za těchto okolností zcela předvídatelná – kůň nemůže tušit, že to, co má znenadání kontakt s jeho zadkem, není útočící predátor.
Zcela samostatnou kapitolou je případ, kdy kůň nesnese dotek v dané části těla. Může to být například pozůstatek nějakého předchozího zranění, zkušenost, že dotek bolí, nedůvěra, kvůli které se kůň brání. Tehdy je nutné nejprve v koni získat důvěru, uklidnit jej a zbavit jej strachu (a to může někdy trvat i týdny), než bude vhodné na něj klást požadavky k pohybu.
Další možností může být protiútok, kdy kůň reaguje na „nezdvořilý“ požadavek. Zde bych odlišila dvě situace – první, kdy je požadavek člověka skutečně předložen nepřiměřeným způsobem, například silným plácnutím, a kůň se dožaduje respektování jeho důstojnosti stejným způsobem, jako by se vymezoval proti hulvátskému jednání od jiného koně. Nebo druhá situace, kdy se kůň domnívá, že člověk nemá žádné právo po něm nějaký úkon požadovat, považuje se za vysoce nadřazeného jedince. Lékem na první problém je trocha pokory od člověka, který se naučí respektovat koně jako důstojnou bytost, k níž je dobré se chovat s laskavostí, ubrat razanci a naučit se dávat jemné pokyny, které koně bez odporu akceptují. Řešením druhého problému je naučit koně, že jeho místo je v hierarchii jinde. Toho se dá dosáhnout například tím, že člověk se bude skutečně jako vůdce chovat, jeho požadavky budou srozumitelné, s jasně nastavenými pravidly. Být pro koně dobrým vůdcem je velká výzva pro člověka, neboť vůdce je pro koně někdo, na koho je spolehnutí. Byť je možné si u koně za takové okolnosti poslušnost vynutit silou (člověk má vždy možnost použít velkou škálu pomůcek a omezení), pro další spolupráci je výhodnější si koně získat.
Podobné je to v případě, kdy kůň zádí pohnout odmítá. To je signálem, že kůň nějakým způsobem otupěl na vnímání požadavků člověka. Je možné použít různé techniky k nápravě konkrétního problému – například naučit koně, že pokud nezareaguje, dojde k postupnému zvyšování tlaku, který však ihned povolí, pokud se záď požadovaným směrem pohne.
Ze způsobu požádání o ustoupení zádí a z reakce koně na tento požadavek se dá vyčíst hodně o tom, jak se lidé a koně k sobě chovají, jak se vzájemně vnímají. Proto se nedivte, pokud se vás někdo při konzultaci problému s koněm zeptá „A jak ti ustupuje zádí?“, neboť možná právě v tomto jednoduchém úkonu se skrývá nalezení klíče k problému, který se zrovna pokoušíte řešit.