Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 24. část

Jiří vypadal poměrně nespokojeně. Když jsem se dotázal proč, vysvětlil, že spíme v oáze s osly, což není dost romantické ani přes mohutnou přítomnost hadů. On přijel tábořit do pouště, a tak prostě jde tuhle noc spát do pouště. A basta. Vezme si věci na nocleh a vyrazí do těch kopců, co v nich už byl na výletě, a přespí tam.

Musím přiznat, že se mi ta myšlenka úplně nezamlouvala, protože jsme neměli vysílačky, mobily v naší oáze už ztrácely signál a kousek od ní už žádný nebyl, a jít kilometry do pouště a kopců sám znamená koledovat si o malér – stačí blbě zlomená noha a člověk se tam den nebo dva potrápí, než ho ostatní najdou. Neřekl jsem však samozřejmě ani slovo, protože mi do toho nic nebylo, a i kdybych něco říkal, tak bych Jiřího jen nasral, je tvrdohlavý a nedá si říct. Tak jsem mlčel a doufal, že ho to časem přejde.

Přípravy na cestu

Vylezli jsme na korbu Hiluxe, chlapi ještě zajeli k nyní již opět otevřenému konzumu, dokoupili si monočlánky do baterek a jelo se zpět do naší oázky. Jiří mlčel a vypadal odhodlaně, což svědčilo tomu, že fakt jde spát do hor. Dorazili jsme do našeho tábořiště a Jiří se začal chystat – vyndal si z velkého báglu ještě jeden malý, speciální cyklistický, rozložil ho, vytahal z něj řadu šňůrek a řemínků a začal sofistikovaně balit, přivazovat jednu potřebnou věc – jako karimatku, spacák, vodu – za druhou na batůžek, až nakonec sbalil vše potřebné na bivak. Zcela vážně jsem se ho zeptal, v kolik ho máme ráno jít hledat, on opakoval, že se mu nic nestane, a nakonec, aby mi vyhověl, povídá, že v devět. To jsme byli obvykle už tři hodiny vzhůru, ranní slunce je na poušti dost silné na to, aby člověka probudilo.
„A do rukou si vezmu suchý klacky, abych si mohl večer rozdělat oheň!“ prohlásil nakonec Jiří, nabral klacky a vyrazil ke kopcům na obzoru.

Korán a břišní tanečnice

„Kam jde?“ ptal se Abdulhalim. „Spát do pouště!“ „Ale tam jsou vlci!“ smál se Abdulhalim. Již jsme přivykli tomu, že je přes svou limitovanou zásobu anglických slov vyhlášeným vtipálkem. Dali jsme si před lovem s chlapama čaj a jak jsem tam byl sám, jak jsme najednou nevytvářeli s Jiřím sociální bublinu, začali mi chlapi předvádět, co mají zábavného s sebou v mobilech. A bylo to egyptské porno … Přesněji – tanečnice břišních tanců, ne zobrazení pohlavního styku, jak běžně chápeme porno my. Byl to videozáznam břišního tance dělaný na to, aby si to chlapi užili. Tanečnice v černých kalhotkách a černé podprsence břichem naznačovala v dobře čitelné nápodobě kopulační pohyby. Kamera dámu zabírala od výše jejích kalhotek, bez hlavy, která zjevně nebyla až zas tak důležitá. Problém byl v tom, že ona břišní tanečnice opravdu měla čím tančit, to jest, že měla břicho jak zdatný piják piva a i na hýždích se jí rosolovitě houpaly nepěkné polštářky sádla. Řidič mi s gustem své video na mobilu předvedl a šel se pomodlit. To povzbudilo Abdulhalima a předvedl mi na svém mobilu své video – tato tanečnice měla kromě černého prádla ještě průhlednou monofilovou sukni a špeky jako ta první. Když video doběhlo, šel se pomodlit i Abdulhalim, zřejmě byl čas nějaké zvlášť významné modlitby. Jak se slučuje Korán a břišní tanečnice, nevím. Jediný, kdo se z té party – a myslím i Assada, byť byl momentálně stále ještě kdesi v Gíze – nemodlil, byl Rijád, chlapík, který z nich byl zjevně nejchudší, nejméně westernizovaný a nejprostší, prostě typ, u kterého by to modlení nezarazilo. Takže ten jediný se nemodlil, ale také jediný neměl na mobilu jejich variantu porna. Ale možná to bylo jenom tím, že on jediný měl telefon bez foťáku a kamery. Jinak byli chlapi na své mobily docela pyšní, bylo vidět, že telefon je více než u nás, kde se takovými detaily řada lidí nezdržuje, ukazatelem společenské pozice.

Den zmijí

Když bylo domodleno, šli jsme chytat, a ten den prostě byl dnem zmijí. Nejdříve jsme vykopali jednu s pěknými rohy, pak jednu bezrohou, a další rohatá byla zamotaná v kořenech saxaulu. Všechny skončily v sáčku od maminky a já si už vůbec nebyl jist, kolik jich v tom sáčku vlastně máme. Snad čtrnáct! Viděl jsem na světě za celý život jen jedno místo, kde bylo víc hadů než tady, a to bylo v deltě Dunaje, kde jsme chytali před pětadvaceti lety se Štěpánem.

Pouštní vlčci

Pomalu se smrákalo, vrátili jsme se do tábora, a já byl mezi těmi Araby bez Jiřího najednou úplně sám. Tak jsem se zvedl a šel padesát metrů do saxaulů, tam jsem si sedl na písek a sentimentálně romanticky hleděl na západ slunce, který doslova hořel červánky na obzoru. Čekal jsem, než slunce červánky přebarví z růžova do purpuru a pak do černi, a když se setmělo, otočil jsem se zády a hleděl k hřebeni kopců, tam někam, kde měl být Jiří. A najednou jsem tak zahlédl ohnivou, třepavou tečku, která vypadala jako na zem spadlá hvězda. Jirkův oheň!
Zapálil jsem si ještě jednu cigaretu, hleděl jsem do tmy, hlavou my táhly veliké myšlenky o životě, a najednou mezi keři šmrnc! šmrnc! šmrnc! Tři drobní pouštní vlčci v řadě za sebou proběhli pár metrů kolem mě. Abdulhalim nežertoval, fakt tu jsou. Ale nevěřím, že by mohli ohrozit člověka, pokud by jich bylo méně než třicet. Jsou poloviční a mnohem subtilnější než náš karpatský vlk.
Usínal jsem sám pod stromem, schovaný před větrem, který jako každou noc po setmění zesílil, bylo to více než romantické a hlavou mi táhla další kapitola mého želvího příběhu z Prahy.
Pokračování příště.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)