70. jubilejní výstava v pražské botanické zahradě

Tato výstava tradičně zahajuje podzimní sezónu výstav exotického ptactva. Chovatelé ukazují svoje úspěchy v právě uplynulé chovné sezóně. Takhle se to sice léta letoucí říká, nesmíte to však brát zase až tak doslovně. To nejlepší, co se chovatelům podařilo, ve skutečnosti střeží jako oko v hlavě a na nějakou výstavu vám to nikdo nezapůjčí. Co kdyby o to náhodou přišel?

Letos byla výstava opravdu jiná

Přesto podle toho, co na výstavách nakonec uvidíte, můžete usuzovat na stav chovů u nás. I proto se chovatelům vyplatí takové výstavy navštěvovat. Když ještě bylo výstav u nás jen málo, byla tahle v botanické zahradě jednou z nejnavštěvovanějších. Prvními návštěvníky bývali pak chovatelé z Hradce Králové, kteří přijeli autobusovým zájezdem, aby uviděli novinky a mohli se setkat s kolegy. Tohle dnes již neplatí, funkci výstav do jisté míry převzaly burzy. Omezené prostory skleníků botanické zahrady University Karlovy pak neposkytují chovatelům asi tak velký ruch a vzrušení jako nějaké zahraniční burzy. Stále stejný počet výstavních klecí a voliér budí v mnohých představu o tom, že tady již nic nového nemohou vidět. Že mohou projít výstavou snad i naslepo. I v lidech, kteří výstavu obvykle staví, se do určité míry usadil pocit, že tohle již není možné dělat jinak. Jenže tentokrát je to výstava jubilejní, sedmdesátá. A podívejme. Ono to výročí dokázalo v pořadatelích vyburcovat představivost a výstava byla letos opravdu jiná.

Udržování tradice

Udržovat tradici patří jaksi k dobrým mravům. Protože, jak již bylo řečeno, prostory v botanické zahradě jsou omezené, již dříve si pořádající KPEP stanovil jisté zásady. K takovým zásadám již dlouhá léta patří ta, že nebudou vystavovány stejní ptáci v různých klecích. Že v deseti klecích nebudou třeba stejné rosely. Je to přeci výstava exotického ptactva, nikoliv speciální výstava rosel. Pořadatel chce návštěvníkům ukázat co největší počet různých druhů ptáků. Tuhle zásadu se daří vcelku dobře dodržovat. Potom je tady nepsaná snaha ukázat návštěvníkům jeden až dva druhy ptáků, kteří tady ještě vystavovány nebyly. Tohle je již trochu dobrodružství. Co bude letos nového? Vždyť chovatelé u nás jsou přesvědčeni, že všechno znají. My vcelku víme, co se vystavovalo v botanické zahradě v posledních třiceti až čtyřiceti létech a to proto, že tahle výstava měla v tomto období vždy dobře zpracované katalogy. Můžeme proto směle říkat, že tenhle druh tady ještě vystavován nebyl. I letos tady byly nejméně dva druhy, které byly vystavovány poprvé. Jednak to byl pěkný kus amazoňana pomoučeného – Amazona farinosa (Boddaert, 1783) a to jeho nominátní formy farinosa a potom tady byly dva druhy exotických holubů. Holub celebeský a holoubek Buckleyův. Neofémy modrokřídlé – Neophema chrysostoma (Kuhl, 1820) tady v posledních čtyřiceti letech již jednou byly, přesto si dovolím říci, že tohle není vůbec běžný papoušek. Já jsem třeba tyhle neofémy živé nikdy neviděl. Měl jsem je vidět právě tady, ovšem vůbec si na to nepamatuji. Mohu si přečíst, co píše třeba M. Vašíček, který uvádí ve své knize, že tihle ptáci byli v držení našich chovatelů a bylo dosaženo i odchovů a dokonce i většinu jejich majitelů, o kterých tento autor píše, jsem znal nebo znám osobně, přesto jsem je živé nikdy neviděl. Jsou to ptáci velice podobní zcela běžným neofémám ozdobným a to je zřejmě ten problém. Dá se také předpokládat, že se dají právě s „ozdobáky“ křížit. Jak je to ovšem s plodností potomstva z takového křížení, není nikde psáno. Pokud by tedy potomstvo z křížení bylo běžně dále plodné, dalo by se dobře uvažovat o tom, že vlastně nejde o dva druhy, ale jen o zeměpisné formy. Příroda má totiž proti mezidruhovému křížení vybudované značně silné přehrady. Dosáhnout kříženců první generace není v podstatě žádný problém, ale překonat většinovou neplodnost těchto kříženců již problémem je. Vypadá to však, že u neofémem modrokřídlých mohou takoví kříženci existovat. Také u vystavovaných ptáků si netroufám říci, že jde o ptáky naprosto čisté rasy, že tam nějaký ten jiný pradědeček nikdy nebyl, nicméně hlavní znaky neofém modrokřídlých skutečně mají. A kdo kdy viděl u nás vystavované neofémy modrokřídlé? Dokonce i popisovaná plachost tohoto druhu neofém u těchto ptáků je pozorovatelná. Zatímco ostatní druhy neofém jsou při fotografování v botanické zahradě netečné, pokud neprojevují zájem o fotoaparát, tihle ptáci si dali opravdu záležet, aby byli pryč ze zorného úhlu objektivu. Dva nebo tři záběry asi na padesát pokusů. Tím mě tedy nenadchli.

Co je právě „in“

Výstava poskytuje jinak dobrý průřez tím, co je právě „in“, neboli v módě. Dobrá kolekce australských papoušků, u rosel žlutolících i s mutačními ptáky, výstavní andulky dobré kvality, barevní kanáři. U jiných druhů, třeba u neofém modrohlavých jsou mutační ptáci dnes natolik běžní, že ani nepřekvapují. Kakadu žlutočečelatý je dnes méně běžným druhem. Papoušci konžští jsou druhem, který k nám byl dovážen teprve v moderní době a dodnes je otázkou, zda se tento druh podaří udržet, anebo zase potichu zmizí. O těch na výstavě se nedá říci, že jsou ochočení, ti byli přímo drzí.
Kolekce drobných exotů překvapuje růzností druhů. Jde hlavně o druhy, které se přestaly dovážet. Obávám se však, že hodně těchto ptáků jsou vlastně exempláře z posledních dovozů, nikoliv odchovy. Třeba takové stračky velké mě byly silně povědomé. Věk těchto ptáků je až překvapující. Jeden můj známý si asi před deseti léty zakoupil amazoňana běločelého u známé dovozní firmy, z odchytu. Velmi brzy se pták ochočil, ale teď jsem se dozvěděl, že uhynul na perforaci střev. Někdy koncem devadesátých let si pak zakoupil, právě v botanické zahradě, mimo jiné i pár motýlků rudouchých a má tyto ptáky dosud. Tohle si budu muset dohledat, protože věk těchto ptáků je opravdu nadprůměrný. Začíná se opravdu rozmáhat chov amad Gouldové, jejich kolekce na výstavě byla rozsáhlá, samozřejmě včetně mutačních ptáků. Mezi drobnými exoty zaujaly především panenky běloprsé, které rozhodně nejsou běžnými ptáky. Začíná se rozšiřovat chov různých exotických holubů, kterých jsme mohli vidět více druhů, právě tak nemohli chybět dva druhy kardinálů. Tolik tedy k obsazení letošní výstavy ptáky.

Historie KPEP

Protože výstava, jak je již z nadpisu zřejmé, byla jubilejní, byla i inspirací a posloužila především k tomu, aby představila pořádající organizaci. Především proto byla zcela jinak postavena. Podařilo se zapůjčit moderní výstavní systém švýcarské firmy Syma, na kterém byl postaven střed výstavy a asi deset panelů zobrazujících zkratkovitě historii KPEP, vždy v desetiletých cyklech. Je až překvapující, jak tento základní nápad, totiž rozkouskovat historii na dekády, umožňuje jiný pohled a zamyšlení. Nejdříve po založení spolku ohromný a rychlý rozmach, který musel být podepřen i stabilně dobrou hospodářskou situací, aby byl natolik úspěšný. Byl však nakonec ukončen německou okupací a zákazem činnosti. Ihned po válce se projevilo národní nadšení a také činnost spolku byla obnovena, nadšení bylo však omezováno všeobecným hospodářským rozvratem. Od německé okupace bylo vlastně všechno soustředěno na otázku zajištění krmení pro ptáky. Základním krmením pro exotické ptáky je proso, které však pro výživu lidí není přímo nezbytné a proto bylo pěstováno jen v omezené míře. Celé zemědělství fungovalo systémem příkazů, kdy si zemědělec ani nemohl vybírat, co vlastně bude sít. Jestliže se za této situace podařilo vůbec chov exotických ptáků u nás udržet, je přímo zázrak. Byl to asi zásah nějaké vyšší prozřetelnosti. Když se podíváme na okolní země, tak se to v takové míře podařilo jen v bývalém východním Německu. Tam ovšem socialistická ekonomika fungovala na jiných základech než u nás, zřejmě čistě experimentálně. Ani v Rakousku se chov exotického ptactva nerozvinul do té míry jako u nás. Přitom podmínky měli nejméně od šedesátých let lepší než u nás. Ačkoliv chov ptáků je čistě individuálním koníčkem, určité prvky společného sdružování chovatelů do zájmových spolků, které u nás měly dlouhé tradice, zajisté napomohly k přežití chovatelství jako kulturní discipliny vyspělé společnosti. Je to určitý výraz kulturnosti celé společnosti a nejlepším prostředkem k poznávání přírody, který nezbytně potřebujeme k tomu, abychom se mohli o svoje vlastní okolí náležitě starat. Poznání vlastní historie je stejně důležité jako správné hospodaření s vlastním okolím. V tomto smyslu je velkým přínosem katalog výstavy, který se rozepisuje o jednotlivých dekádách, které předcházely této jubilejní sedmdesáté výstavě a které zkráceně popisují i výstavní panely. Ten nápad byl více než dobrý. Zkvalitnění výstavy oproti minulým ročníkům je více než patrné. Ta výstava byla opravdovým průřezem toho, s čím se asi můžeme v našich chovech exotických ptáků v dnešní době potkat. Ale co když byla takhle dobře uspořádaná výstava nakonec třeba i jednou z posledních? Již v dnešní době jsou tlaky a překážky na uspořádání takové výstavy natolik silné a různorodé, že budou také větší nároky na pořadatele v budoucnosti. Jestliže při pořádání první výstavy prostě pořadatelé pronajali sál a přinesli svoje vlastní klece i s ptáky, tak v dnešní době to již takhle jednoduše nejde. Potřebujete úřední povolení od nejrůznějších institucí a to jak pořadatelé, tak i chovatelé a počet razítek se rozrůstá a nároky na podmínky vystavování ptáků rovněž. Tím chci říci, že náš koníček, který se tak úspěšně vypořádal s nepříznivou minulostí, nemůže bez obav vzhlížet ke světlé budoucnosti. Každá další nesmyslná panika s nějakou příští vlnou ptačí, prasečí či jakékoliv chřipky, může přivodit katastrofu. Bohužel ani profesor Parkinson nepředpokládá chřipku úředníků. To je mi ovšem líto.

Já byl nadmíru spokojen

Takže já jsem byl nadmíru spokojen, když jsem mohl procházet řadami klecí v subtropickém skleníku a prohlížet si v příjemném prostředí tolik ptáků soustředěných na jednom místě. Nakonec se právě na tohle těším celý rok. V letošním roce se mi tam líbilo obzvlášť a jsem přesvědčen o tom, že současná generace chovatelů zdařile navazuje na svoje předchůdce minulých epoch. Mají na čem stavět. Členy KPEP byly významné osoby a to jak pro ornitologii, tak i pro chovatelství. Zakladatelem pražské zoologické zahrady a prvním předsedou KPEP profesorem Jandou počínaje, přes další významné osobnosti, jakými byly třeba brněnský MUDr. J. Karásek, který se zasloužil zejména o české názvosloví ptáků až po významné chovatele, kteří dosáhli výrazných úspěchů, například dvojnásobný mistr světa v chovu barevných kanárů Karel Svoboda nebo nejpilnější z přispěvovatelů do chovatelských časopisů pan Rudolf Vít. Všechno tohle letošní výstava připomněla. Vlastně to byla výstava nejen o ptácích, ale i o nás, kteří jsme kouzlu ptáků propadli. Kdo si nenašel čas, aby tu výstavu viděl, v každém případě prohloupil.