Dogtrekking v praxi – na Stezce vlka po sedmé
Už delší čas si stránkách Fauny můžete pročítat seriál tvořený radami, zkušenostmi a návody z pera Jaroslava Monte Kvasnici, zakladatele dogtrekkingu v Čechách. Jak říká autor: „Dogtrekkingové závody jsou pouze třešničkou na dortu“. Nicméně ta „třešnička“ je prověrkou toho, co jsme si se svými psy nacvičili „na nečisto“, současně je sportovním kláním i společenským setkáním se stejně naladěnými lidičkami. A z tohoto pohledu bych rád zhodnotil letošní, 7. ročník Stezky vlka, jednoho z nejstarších dogtrekkingových podniků u nás.
Že by ekonomická krize?
Nervy začínaly pracovat. Blížila se polovina prázdnin a s ní tradiční termín Stezky vlka na přelomu srpna a září. Do uzávěrky přihlášek zbývaly tři týdny a situace se zdála být kritická. Za námi, coby pořadateli, byly měsíce organizační práce, spousty času stráveného vyřizováním povolení, trasováním, jednáním se sponzory atd. Jenže předběžná startovka zatím čítala ubohých 29 jmen a co bylo ještě důležitější, startovné měli zaplaceno pouze čtyři účastníci! Zkrátka katastrofa nemající v historii Stezky obdoby.Zatímco jsme měli akutně řešit o kolik darů prosit sponzory, kolik zadat do výroby nášivek, diplomů a jaké množství proviantu nakoupit na bivak, rozhodovali jsme, jestli to celé neodpískat a všechnu tu práci, včetně investic nehodit za hlavu.
Pak se to však během několika málo dní dramaticky zlomilo. Přihlášky i penízky za startovné se jen hrnuly, takže z toho byl nakonec rekord v podobě více než stovky přihlášených. Nastalo horečné zařizování a nakupování, protože času bylo zoufale málo. Vysvětlení prodlení je ale v podstatě jednoduché. Každý dnes řeší, před tím než se někam přihlásí, zdali dostane dovolenou, zda bude on i pes zdravý, jestli na to vše budou finance a podobně. Výhoda je ta, že pak je to téměř na tutovku, množství stornovaných přihlášek na poslední chvíli je pak minimální. V minulosti se totiž našli i tací, kteří v létě už nevěděli, že v únoru něco někam posílali. Dobrá, ale jaké si z toho vzít poučení a přitom se nezbláznit?
Voda a zase voda
Říká se, že změna je život. Proto také Stezka vlka po několika letech dogtrekování v Hrubém Jeseníku, změnila pro tentokrát působiště. Zvolili jsme Hornosvrateckou vrchovinu, kraj nepříliš známý, o to však čarokrásnější. Členitá krajina pokrytá jehličnatými i listnatými lesy, prostřídanými mozaikou políček a v nich roztroušené vesničky, ve kterých jakoby se zastavil čas. Trať dogtreku tradičně rozdělenou povinným bivakem na dvě etapy, křižovaly či provázely četné vodní toky, od drobných potůčků po slušné řeky. Také rybníků a rybníčků se na trase našlo nezvyklé množství, což všichni nakonec kvitovali s povděkem.
Bylo totiž až zarážející, jak výkyvy počasí dokáží jednoduchou, na převýšení a kilometry nenáročnou akci, přeměnit na extrémní záležitost. První, 45 kilometrů dlouhou etapu totiž týmy absolvovaly ve vyčerpávajícím horku a dusnu, tak typickém pro letošní léto.
Voda se tedy hodila vždy a všude. Psi i lidé využívali každé příležitosti k osvěžení či vykoupání, přesto se občas vyskytly zdravotní problémy. Skvělí byli hostinští, kteří vždy přispěchali s nějakou tou miskou vody pro psy. Sám mám špatnou zkušenost s dehydratací, když jsme v červnu na Oravském treku omylem minuli jediný zdroj vody a museli poprvé vzdát. Bez vody to prostě nejde.
Jenže když vám voda padá za krk, taky to není ideální. To se zase druhý den, naštěstí až po romantickém bivaku pod hvězdami, spustil vydatný déšť. Ten účastníky skrápěl téměř polovinu z dalších čtyřiceti kilometrů, zbývajících do cíle. Srážky posunuly teploty úplně někam jinam a se slabšími povahami to zamávalo. Zbytek vodu shůry vítal, coby zajímavé osvěžení po včerejších tropech. V cíli, poslední večer Stezky, již stupnice teploměru pro změnu atakovala hodnoty blízké nule a letní spacák přestával vyhovovat.
Chvála povinné výbavě
Základ povinné výbavy pro dogtrekkingy je pevně dán pravidly, přičemž pořadatel konkrétní akce jej může podle uvážení rozšířit, případně navrhnout nepovinnou výbavu. Nejčastěji proti rozsahu výbavy reptají nováčci, kterým nejednou připadá množství věcí, které mají nést na zádech, děsivé a zbytečné. Jen málokdy si uvědomují, že vše je vlastně pro jejich dobro, dobro psa, i klid pořadatele. Kontrola na startu není žádnou buzerací, ale činností v duchu hesla „důvěřuj, ale prověřuj“. Nejeden dogtrekař při otevírání batohu zjistil, že mu chybí např. čelovka, mapa či pláštěnka. Sice musel pelášit do chaty či do stanu, na druhou stranu si však ušetřil perné chvilky v terénu. Našel se i taký, co po spatření trasy na mapě, sedl do auta a jel 80 km pro jiné boty.
Do povinné výbavy teprve nedávno přibyla lékárnička, včetně botiček pro psy. Její užitečnost letos dokázal ocenit nejeden tým. Snad časté střídání povrchů, kamenitými pěšinkami počínaje, přes kluzké louky až po rozpálený asfalt či „doteky“ civilizace, mělo na svědomí občasné pády a zraněné psí tlapky. Pak se botička nebo dobře vybavená lékárnička hodila. Tradičně nejvíce součástek dogtrekařské výbavy prověří povinný bivak. Při společném nocování jsou vidět případy na hranici nebezpečné improvizace, až po dokonalou promyšlenost a souhru. Je třeba se dívat kolem, hledat poučení od zkušenějších, diskutovat. Už proto, aby to nebyla jen cesta pokusů a omylů.
Psi stárnou s námi
Každý je prý jen tak starý, jak se cítí. Nevím jestli se toto pořekadlo dá vztahovat na psy, ale jednoho jsem si všiml. Mimo celé řady nováčků, kteří se s desítkami kilometrů Stezky porvali s větším či menším úspěchem, jsem kolem sebe viděl spoustu známých tváří. A to nejenom lidských, ale i psích. Spousta z těch, kteří s dogtrekkingem před léty začínali, má dnes doma psí veterány. Takový 73 letý Miloš Slaměník, zvaný Junior, nestor všech dogtrekařů, je stále mladík. Zato jeho Bojar, už aby se chystal na psí důchod. Zkrátka psi, kteří stáli u našich dogtrekařských začátků zestárli a začínají mít zdravotní problémy, nedostatek sil. Takto postižených je nás celá řada, i já mezi ně patřím. Generační výměna našich čtyřnohých společníků je citlivá záležitost a ne každý ji zvládá s nadhledem. S radostí jsem sledoval Petra Dvořáka, starého dogtrekařského harcovníka, provázeného mladičkou fenkou astralského honáckého psa Naraderou. Od ovčačky Gery, která Petrovy dělala léta společníka, dostala dobrou školu.
Neskutečná pestrost plemen
Aneb s čím vším se dá dogtrekking provozovat, chtělo by se říct. Občas to lidé ještě řeší. Vždyť ten dogtrekking je jen pro seveřany. Ale vůbec ne! Je pravda, že lidé od tažných psů, musheři, přivedli tenhle koníček na svět a uvedli v život. Stále je i dost seveřanů na startovkách jednotlivých akcí, ale ve společnosti desítek jiných plemen i roztodivných kříženců.
Už jsme si jaksi zvykli, že máme na dogtrekkingu běžně kolem 50 až 60 psích ras. Nepřekvapí nás tedy takové poměrně málopočetné plemeno jako je australský ovčák, australský honácký pes, cane corso, pyrenejský ovčák, švýcarský bernský honič, hovawart, český horský pes, Čínský chocholatý pes, beauceron či rhodéský ridgeback. Ostatně posledně jmenovaní se v dogtrekkingu zabydleli v docela hojném počtu. Vždycky se však najde nějaká novinka, rarita, prvenství. Takže jsme letos na Stezce poprvé přivítali erdelteriéra, sibiřskou lajku nebo třeba dlouhosrstého vipeta. Největší raritou pak byl určitě norský lundehund Evy Dobešové. Drobný roztomilý psík si s velkým nadhledem nechával od informovaných laiků přepočítávat svých šest prstů. Stejně se ale budu těšit, až kamarád z vedlejší vesnice vyrazí se svým mladičkým voříškem Čendou. Ač má jistojistě v genech foxteriéra, je to jasná Kunická směs a takoví jsou nejvitálnější.
Pozornost určitě také budila Šárka Mikolášová se svou smečkou šesti sibiřských husky. Díky dokonale propracovanému systému, si s tratí i se spřežením u pasu poradila bravurně. Hodnou dobu jim na trase dělala společnost ještě jiná zajímavá parta. Totiž skupinka čtyř trpasličích pinčů, kteří celou trasu vzorně proťapali po svých.
Dogtrekaři jsou dobrá parta
K hodnotnému sportovnímu výkonu patří i přiměřený díl zábavy. A tak na povinném bivaku, pod hvězdami, vyhrávala osvědčená kapela vysloužilých musherů. Tóny muziky podbarvovaly vyprávění historek z trati, jiné oslovily ke společnému zpěvu.
Závěr Stezky vlka vždy zpestřuje doprovodný program, jehož součástí je již několik let takzvaný psí raut. Ochutnávka granulovaných a konzervovaných výrobků firmy Fitmin (Dibaq) čtyřnohými účastníky vždy zaručeně navodí humornou a pohodovou atmosféru. Korzování psích gurmánů mezi miskami je vděčným námětem fotografů a kameramanů.
Jednou použité nerezové misky odchází, po umytí, spolu s dalšími cenami do večerní tomboly startovních čísel, kde nikdo neodejde s prázdnou. Pozdní slavnostní vyhlášení se díky nakonec nadprůměrné účasti značně natáhlo. I přesto zbyl čas na noční diskotéku, které kralovali jak ti nejrychlejší, tak jejich protějšky z výsledkové listiny. Taneční kreace v žádném případě nenasvědčovaly, že přítomní mají v nohách desítky kilometrů.
