Pískomil veverkoocasý (Sekeetamys Calurus)

Někdy se také uvádí pod jménem pískomil veveroocasý, pískomil štětkatý nebo dokonce žargonovým označením „seketamyš“. Pojmenování pískomil štětkatý však svádí k záměně s pískomilem štětkoocasým (Tatera guinea). V cizojazyčných publikacích ho naleznete pod těmito názvy: slovensky – pieskomil metlochvostý, anglicky – Bushy Tailed Jird, Bushy–tailed Gerbil, Bushy Tailed Dipodil, německy – Buschschwanzrennmaus, Quastenschwanzrennmaus, Felsen–Schönschweif–Rennmaus, Bilchrennmaus, rusky – pušistochvostaja pesčanka, polsky – myszoskoczka gruboogonowa, myszoskoczka z puszystym ogonem, arabsky – Abu Ya.

Rozměry a popis

Délka těla (LC) – 95–130 mm, délka ocasu (LCd) – 145 mm, délka zadního chodidla (LTP) – 31–32 mm, délka ušního boltce (LA) – 20–22 mm, hmotnost (G) – 40–45 g (v přírodě), 85–90 g (v lidské péči). Vzhled pískomila veverkoocasého se poněkud liší od vzhledu ostatních pískomilů, zejména díky ocasu, který je již od kořene osrstěn poměrně dlouhými, hustými chlupy, takže zvíře vyvolává na první pohled spíše dojem plcha nebo malé veverky. Ocas je nápadný zejména u dominantních samců, kterým slouží při upevňování postavení ve skupině. Chlupy na ocase jsou hnědorezavé až černé, špička bývá většinou bílá. Také pískově hnědé zbarvení hřbetu je u některých poddruhů poněkud odlišné od jiných druhů pískomilů a vzhledem k výraznému tickingu působí někdy až jako skvrnité – zejména u zvířat, která nemají pravidelný přístup k pískové lázni a jejich srst je poněkud mastnější. Břicho a končetiny jsou bělavé, chodidla zadních nohou lysá, drápy světlé. Na zašpičatělé hlavě jsou nápadně dlouhé, černě a bíle zbarvené vibrisy (hmatové chlupy), které naznačují, že tito pískomilové žijí převážně soumračným a nočním životem.

Rozšíření a způsob života

Areál rozšíření sahá od východního Egypta a Saúdské Arábie přes Jordánsko až po Palestinu a Izrael. Na tomto území vytváří nejméně dvě geografické rasy - nejčastěji se udává pro Saúdskou Arábii a přilehlé oblasti nominátní Sekeetamys calurus calurus, pro Egypt pak Sekeetamys calurus makrami. Populace těchto pískomilů jsou považovány za stabilní, proto je pískomil veverkoocasý v Červené knize IUCN zařazen v kategorii LC. Podle výzkumů prováděných vědeckými pracovníky University Ben Guriona žijí pískomilové veverkoocasí nejčastěji ve vyprahlých pustinách porostlých nízkými křovinami a řídkou bylinnou vegetací, v nadmořských výškách 100 až 1200 m. Samci obhajují teritoria o průměrné velikosti 180 m2, zatímco samice se spokojí s okrsky velkými jen 8 m2. Lze říci, že jsou to zvířata spíše společenská, která nejsou vůči svým sokům nijak přehnaně agresivní a obvykle se spokojí jen s demonstrativním předváděním své síly, přičemž jim vydatně napomáhá jejich huňatý ocas. Neprojevuje se u nich žádná potravní specializace a živí se prakticky vším, co je jen trochu poživatelné – od kořínků a hlíz nejrůznějších rostlin přes semena a zelené části rostlin až po hmyz a jiné bezobratlé živočichy. Nepohrdnou ani mršinami, kostmi či kůrou stromů a keřů. Na rozdíl od jiných druhů pískomilů velice obratně šplhají, a to jak po skalách, tak i po větvích keřů. Nory si vyhrabávají většinou pod balvany nebo pod skalisky. Žije sympatricky s bodlinatkou zlatou a bodlinatkou egyptskou, které mu do jisté míry konkurují při využívání potravních zdrojů.

Rozmnožování

Samice jsou březí 21 až 34 dní, rodí jednou ročně 2 až 9 mláďat (obvykle 3 až 4), která pohlavně dospívají ve věku okolo 3 až 4 měsíců. V lidské péči se dožívají 4 až 5 let (nejdelší zaznamenaný věk byl 7 let 3 měsíce), ale ve volné přírodě se jejich průměrný věk pohybuje okolo 6 měsíců (nejdelší zaznamenaný věk byl 30 měsíců). Na poměrnou krátkověkost v přírodě mají největší vliv přirození nepřátelé, hlavně fenci, lišky písečné a lišky pouštní a překvapivě také damani. V menší míře je loví i sovy a hadi.

Chov

Vzhledem ke značné pohyblivosti vyžaduje v zajetí dosti velké terárium, i když nepatří mezi největší druhy pískomilů. Nádrž by jim měla umožnit i šplhání, proto nejsou vhodné plastové boxy typu Velaz, ale daleko lepší jsou skleněná nebo rámová terária či lepená akvária zakrytá nahoře perforovaným plechem. Jejich výška by měla být větší než je pro pískomily obvyklé (vyhovující jsou kupříkladu rozměry 100×70×50 cm). Jako substrát používáme zásadně propraný jemný říční písek, protože pískomilové veverkoocasí, podobně jako pískomilové tlustoocasí, vyžadují pravidelné prachové lázně, bez nichž vypadají zakrátko velmi zbědovaně, protože se jim značně mastí srst. Nejlépe se osvědčil chov v párech, i když se občas podaří sestavit větší chovnou skupinu. Samce neoddělujeme ani v době narození mláďat, protože se na jejich výchově obvykle do jisté míry podílí. Na rozdíl od většiny ostatních druhů pískomilů nejsou pískomilové veverkoocasí tak citliví na přidávání cizích jedinců do skupiny a často se podaří sestavit pár i ze zcela dospělých zvířat.

Krmení

Krmíme je směsí různých druhů zrní (často preferují proso, semenec a slunečnicová semena), ovocem, zeleninou, zeleným krmením a hmyzem. Živočišné bílkoviny můžeme nahradit i granulemi pro psy nebo kočky, případně kousky vařeného masa. V době březosti a odchovu mláďat je třeba samicím dodávat dostatečné množství bílkovin a vápníku, jinak může dojít ke kanibalismu. K obrušování zubů jim předkládáme dostatek větví, ale celkem ochotně přijmou i kus vápence nebo sépiovou kost, které jim zároveň poslouží jako zdroj vápníku. Terárium by mělo být vybaveno dostatkem silnějších větví ke šplhání a vhodnými úkryty, jejichž počet by měl pokud možno přesahovat počet zvířat. Ke stavbě hnízd jim poskytneme dostatek kvalitního sena, které jim zčásti poslouží i za potravu. Pro svoji mírnou povahu se pískomil veverkoocasý stále častěji používá i jako laboratorní zvíře. Slouží hlavně při fyziologických výzkumech zabývajících se termoregulací organismu.