Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 23. část

Kopání zmijí. Po snídani jsme se vypravili na opačnou stranu oázky než předchozí den. Ne do zavlažované obdělávané části setřepávat ze stromů užovky, ale do polopouště mezi saxauly hledat zmije. Vždyť užovky byly jen doprovodným bodem programu, byli jsme tu na zmijích.

Šli jsme v řadě vedle sebe a koukali, kde mezi keříky suchých a jen místy zelených saxaulů najdeme stopy, až Rijád našel první – chlapi mi podrobně vysvětlili, jak se pozná, kterým směrem zmije lezla, já to dle jejich popisu určil – správně, byli to dobří učitelé - a stopovali jsme ji až k trnitému keříku, ve kterém byla u kořenů zalezlá. Vyhrábli jsme ji a já si ji, byť ji našel Rijád, chytil, to jest přimáčkl hlavičku, vzal do ruky a hodil ji do pytlíku, který otevřený podržel Abdulhalim. Byli jsme už sehraný tým. Jiří točil, až se mu kouřilo z kamery, a já si jednou rukou hada držel, druhou fotil. Pak jsme sedli do písku a dali relaxovaně cigáro – bylo pořád brzo ráno, a už první had!

Našli jsme stopu

Po něm jsme pokračovali polopouští vedle sebe tak těsně, že se vlastně nevědělo, kdo našel další stopu – našli jsme ji všichni. Sledovali jsme ji až k díře v písku, díře kdysi vyhrabané nějakou malou pouštní myší, kterou však osídlila zmije a její původní obyvatelku nejspíše sežrala. Tak jsme jí to vrátili, přesněji – chlapi ji vykopali motykou, kterou jsme neustále tahali s sebou, nosil ji kluk. Byla nenahraditelnou pomůckou už při prohledávání saxaulových keříků, celý trs saxaulu se s ní dal nadzvednout a případně vytrhnout, což háčkem nešlo – a rukama už vůbec ne, saxauly byly samý trn. Nyní se ukázala jako nástroj zcela nezbytný, a když byla jáma, kterou Abdulhalim střídavě s Rijádem hloubili, snad metr hluboká, objevila se na jejím dně zmije. Proto, aby jí nikdo nepřekopl, pracovali více než opatrně, a dokonce ani motyku nedali klukovi, jak bylo jinak u těžší práce jako tahání dřeva na oheň zvykem. Zmiji jsme chytačkou vyhodili na písek, a já si ji zase chytil vlastnoručně – jsme tu za moje peníze, tak co!
„Tam, co jsem teď byl, je přesně taková díra a taky k ní vede stopa!“ řekl Jiří a ukazoval kamsi o kus dál, kam se předtím s kamerou zatoulal. Došli jsme k „té jeho“ díře, dle mého názoru, to jest podle stop, by v ní měla být také jedna zmije, ale Arabi si něco povykládali a odmítli kopat, aniž by nám vysvětlili, proč. Tak se šlo dál a po padesáti metrech v saxaulech opět stopa a díra, ve které jsme mohli tušit zmiji.

Psamophiska

Tentokrát trvalo kopání snad půl hodiny, a na jeho konci byla zmije sice bezrohá, ale zato čiperná jak veverka. Chlapi ji vyhodili na písek, já ji přimáčkl, vzal do ruky, ona se podsmekla a já ji musel s hlasitou nadávkou zase hodit zpět na písek. Jirkovi se moc líbilo, že může točit dramatickou situaci, a byl velice spokojený, já méně. Na druhý pokus jsem ale hada chytl a nacpal do pytlíku. Když byl zabalený, obrátil jsem se Jiřímu do kamery a začal vypočítávat, co už jsme ten den pěkného chytli a jak jsme jako dobrý. Pak se přiblížilo poledne, my se vrátili s plnými taškami do tábora, jen řidič se ještě šel vyčurat a cestou chytil psamophisku. Zabalili jsme ji k ostatním hadům a vyrazili na oběd, zase k onomu místnímu krasavci, synovi starce a stařeny, od kterých Jiří koupil vyšívané šaty.

Syn starce a stařeny

Dokodrcali jsme k němu, vešli už jako zkušení hosté do společenské místnosti, a najednou museli uznat, že ta tradiční architektura se všemi funkcemi přední společenské místnosti je v místních klimatických poměrech tím optimálním řešením – kdykoliv do té prázdné místnosti hned u vchodu může přijít návštěva, aniž by jakkoliv narušovala soukromí domu. Usedli jsme, nalili si vodu, zapálili cigarety, řidič se začal modlit, prostě už jsme se stávali zaběhnutou, skoro stereotypní partou. I to jídlo, které nám Adonis za chvíli přinesl, bylo stejné jako všechna jídla předtím.
Co bylo nové, byla flinta v Adonisových rukou – byť jen vzduchovka, vypadala romanticky. Jak jsem zjistili ohledáním, šlo skoro o pozdrav domova – vzduchovka byla z Maďarska. Má ji prý na ptáky, které střílejí a jedí je.

„Money! Money!“

Dojedli jsme a my dva s Jiřím jsme zase vyrazili na průzkumy – zbytek party po obědě usnul. Došli jsme ke konzumu, tentokrát byl zavřený, a pokračovali přes náves s vrtnou plošinou dál. Zašli jsme do úzké uličky, kde skupina mladíků nakládala na vozík tažený oslem fíky. Kluci začali ne právě přívětivě mávat rukama a cosi vykládat, až nám došlo, že to není ulička, ale vchod na soukromý pozemek, tak jsme se otočili a šli zpátky. Kluky nakládající fíky tak rozveselilo, že už jdeme pryč, že nám na cestu dali hrst fíků a my je rukama zapatlanýma od jejich cukernaté šťávy jedli v chůzi. Pak jsem si sedli na hromadu klád, které byly ve stínu jedné ohrady, zapálili si cigarety a během pár minut jsme byli obklopeni houfem dětí. Čuměly na nás, některé začaly pokřikovat: „Money! Money!“, a Jiří jim začal předzpěvovat kýčovitou melodii tuším od skupiny ABBA. Po pár minutách se ten věnec dětí kolem nás rytmicky klátil, tleskal rukama a prozpěvoval: „Money, money, money …“

Nálet velkého hejna ptáků

Zvedli jsme se a šli do poslední části vesničky, kde jsme ještě nebyli a kde se tyčila vysoká a rozsáhlá zděná budova – v celé vesnici jediné patrové stavení. Podle všeho škola. Obešli jsme ji kolem dokola a hned za ní byla ohrada pokreslená naivistickými obrázky sportujících Arabů – provozovali sporty od míčových her až po lukostřelbu. Uprostřed ohrady – tělocvičny bylo nízké stavení. Nejspíš šatny. Před budovou školy jsme zahlédli parkovat skoro novou Toyotu Land Cruiser, poslední model. Učitelé tu nejspíše tvoří honoraci, je to hodně drahé auto. Pak už byl čas k návratu k našim autům, byly tři. Cestou jsme potkali několik vesničanů, kteří všichni měli v rukou vzduchovky a působili od pohledu dojmem revolucionářů. Nešlo však o revoluci, ale o nálet velkého hejna ptáků. Ten den je měli nespíš k večeři ve vesnici El Harra všichni.
Pokračování příště.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)