O krmení II

V prvním článku, který byl odezvou na dopis pana Čížka, jsem se zabýval spíše historií, dnes bych se chtěl dostat skutečně k některým rostlinám, potažmo semenům, které se objevily na našem trhu běžně až po roce 1989. Jsou však i semena, která byla dostupná vždy, nebyla však ke krmení ptáků využívána, ačkoliv je ptáci s oblibou berou. Příkladem budiž pšenice.

V suchém stavu je samozřejmě pro svojí tvrdost loupačům semen nezpracovatelná, nemohou ji takto žrát. Ovšem v naklíčeném stavu, kdy semeno změkne, ji berou ptáci od japonských chůviček až po papoušky žako. Navíc pšenice při klíčení tak snadno nechytá různé plísně jako třeba proso. A potom je tady okolnost kvality krmení, kterou jsem nastínil již v předešlém psaní. Koupíte nějaké nové semeno, předložíte je ptákům a ptáci je neberou. Vždycky tady bude otázka proč? Tím nemyslím situaci, proč andulka nebere řepku, tomu brání její přirozenost, ale jenom takovou skutečnost, když by nějaký pták měl semeno teoreticky žrát, přesto nad ním ohrnuje zobák. V takovém případě se musíme přesvědčit především o tom, jestli je takové semeno kvalitní. Jestli není zkažené, žluklé. Může být však ještě jedna okolnost. Semena mohou být hluchá, bez jádra. Sám jsem se o tom přesvědčil, když jsem se kdysi pokoušel na zahrádce vypěstovat velkou bílou slunečnici. Semena vybraná z jakési zahraniční směsi pro papoušky všechna dobře vzešla, rostlina vykvetla, ale semena byla hluchá. Dodatečně jsem se dozvěděl, že tato odrůda slunečnice se pěstuje v Keni, kde má pochopitelně zcela jiné vegetační podmínky. Ne všechna semena si můžeme vypěstovat sami. Na druhou stranu jsou tady zase semena, která vzešla z naší půdy a ptáci je mají raději než dovezená. Nejsnazším vysvětlením může být, že jsou čerstvější. Příkladem je třeba červené senegalské proso, které je většinou našeho původu.

Semeno kardi

V největší míře se v novější době uplatnilo semeno kardi. Jsou to malá bílá semena připomínající drobnou slunečnici. Pokud se týká rostliny, není to vůbec rostlina u nás neznámá, spíše by se dalo říci, že je zapomenutá. Rostlina se správně česky jmenuje světlice barvířská neboli saflor. Vědecké pojmenování je Carthamus tinctorius. Řadíme ji do čeledi hvězdnicovitých a je podobná bodláku. Je to stará kulturní rostlina, která pochází ze stepních a polostepních, suchých oblastí východní Indie. Používala se dříve ponejvíce k barvení látek, v době květu se sbíraly korunní plátky, které se používaly místo šafránu. Neobsahují však účinné látky šafránu, proto slouží pouze jako barvivo k barvení jídel. Sláva světlice barvířské pohasla s vývojem anilinových barviv a její pěstování v našich krajích zaniklo. Stojí za povšimnutí, zvláště pro chovatele ptáků, že již Dr. Petr Onřej Mathioli (1501–1577) ve svém herbáři říká, že uvedené semeno jest velice příjemné papouškům jako zob a nepurguje je tak jako lidi. K vysvětlení uvedeného slova purgovat bych opět citoval Mathioliho, který říká: „Vnitřní použití: někteří lidé používají v pokrmech suchý květ planého šafránu místo pravého šafránu a nečiní špatně, neboť barví pokrmy na žluto a pomáhá na stolici.“ O tom, že tedy je vhodná pro krmení papoušků se vědělo více jak před čtyři sta léty. Pokud se tedy kardi podává čerstvé, je výborným krmivem. Pozor však, světlice má vegetační dobu 100 až 130 dnů a pokud ji vyséváme později, nemusí uzrát. Také se mi stalo, že jsem semena původem z Moravy zkoušel a ptáci je nebrali. Potom jsem zjistil, že jsou hluchá. Protože semena mají velmi tvrdou slupku jsou vhodná především pro papoušky, v největší oblibě jsou asi u agapornisů. Pro naše ptáky jako jsou stehlíci nebo kanáři jsou semena použitelná pouze po částečném nadrcení na ptáčnickém mlýnku.
V současné době se světlice barvířská používá hlavně pro získávání oleje ze semen, který má pak uplatnění jak v potravinářství, tak i pro výrobu některých průmyslových výrobků, například mýdel, barev nebo kosmetiky. Světlici je možné použít také jako pícninu, avšak jen do začátku kvetení, protože potom jsou již listy příliš pichlavé. Pro zvířata je chuťově atraktivní, protože v zelené hmotě obsahuje velké množství rozpustných sacharidů. Může se pěstovat i na zelené hnojení. Je vítaná i z pohledu včelařů, protože kvete v pozdním létě a v této době je jednou z mála kvetoucích rostlin, navíc poskytuje velké množství nektaru. Dozrává koncem srpna až začátkem září. Rostlina kvete žlutě. Odborná literatura uvádí, že plody světlice barvířské jsou nažky s velmi tvrdým oplodím, proto obsah hrubé vlákniny nevyloupaných semen je velmi vysoký, asi 27 %. Obsah tuku v nažkách je 25–37 %, u vyloupaných semen je pak 45–55 %. Semena světlice jsou výrazně olejnatá. Olej obsahuje až 80 % kyseliny linolové a jen asi 0,2 % kyseliny linoleové. Obsah dusíkatých látek je 17–35 % a minerálních látek asi 2 %. Doufám tedy, že tato získaná čísla někomu pomohou. Důležité je, že ptáci semena, pokud jsou kvalitní, rádi berou. Samozřejmě je možné kardi i klíčit.

Ostropestřec mariánský

Dalším krmivem, které můžeme u nás v současnosti získat je ostropestřec mariánský – Silybum marianum. Po botanické stránce je to v podstatě bodlák. Statná bylina, která může dorůstat až do výšky dvou metrů. Její léčivé účinky byly známy již v antice. Používala se především k léčení jaterních onemocnění. Pochází ze Středomoří, kde je rozšířen od Kanárských ostrovů až po Střední východ. Místy se u nás pěstoval jako léčivka na polích již před rokem 1989. Zaznamenal jsem jej tenkrát na Kutnohorsku a několik hlavic si přivezl na zkoušku. Uříznout hlavici z rostliny bez pracovních rukavic v podstatě nejde, protože rostlina má opravdu silné bodce. Proto jsem tenkrát hlavice ostříhal a rozpůlil, protože jsem se obával poranění ptáků. Kanáři a stehlíci semeno brali. Někdy v polovině osmdesátých let bylo semeno nabízeno jako krmivo pro ptáky pražské exotářské organizaci, něco jsme vzali na zkoušku, ovšem ptáci toto krmení tenkrát nebrali. Šlo zřejmě o prošlé, tak zvané seťové semeno a bylo nejspíš žluklé. Ostropestřec má silně olejnatá semena a účinná látka se získává právě z tohoto oleje. Nakonec olej je k dostání v prodejnách zdravé výživy. Jestli krmit ostropestřecem ptáky stále, je ovšem otázkou. Protože se třeba nedoporučuje ostropestřec lidem užívat v době těhotenství, může mít i nějaký takový podobný vliv v době toku i na ptáky. Může je třeba stimulovat i negativně, i když zatím jsem nezaznamenal nějaké poznatky od chovatelů ptáků. Třeba i v tom smyslu, jestli je lepší podávat jej v naklíčeném stavu nebo suchý. Chovatelé ptáků v Německu nebo Holandsku ostropestřec zřejmě používají, protože se pravidelně prodává. Uvažujeme-li o tom, jak jej mohou ptáci konzumovat v přírodě, nemůžeme přehlédnout, že jej mohou žrát jen po omezenou dobu. Pro většinu papoušků je to vlastně potrava nepřirozená, se kterou se mohou potkat jen jako s polní kulturou. Jenže to je stejné i se slunečnicí, kterou však ptáci v klecích přijímají nejochotněji. Asi bych krmil tímto semenem spíše na podzim, abych podpořil zdraví ptáků před zimou. Nebo jím krmil jen občas, s ohledem na jeho léčebné účinky. Podle Mathioliho se dokonce z ostropestřece pálila jakási léčivá kořalka. Jeho text říká, že pití pálené vody z listí této byliny v množství dobrého doušku, tj. asi čtvrt žejdlíka, přináší dobrou pomoc proti klání a píchání v bocích; lepší však jest ještě, když se k tomu přidá půl čtvrtce utlučeného semene. Rostlinu zná pod jménem kardus Marie čili ostropes. Semena mají dosti tvrdou slupku a já si nejsem zcela jistý, jestli pro drobnější ptáky, jako třeba kanáry, nejsou příliš tvrdá. To by bylo třeba vyzkoušet.

Perilla

Jiným krmivem, které pro nás bylo dříve nedostupné, je perilla. Většinou se prodává toto semeno v bílé barvě, existuje však i perilla hnědá. Zkoušel jsem obě tyto odrůdy u kanárů, čížků a stehlíků a ptáci je přijímali ochotně a bez problémů. Jestliže výše popsané dvě rostliny patřily do společenstva bodláků, perilla patří mezi kopřivy. Respektive hluchavkovité – Lamiaceae. Jsou to však rostliny původem z Asie, Číny až Japonska, případně z Indie, kde rostou až do výšek 1200 m. V těchto krajích se hojně pěstují i na polích a používají se jako zelenina, koření podobné bazalce a jako léčivky. Rostliny známe i jako okrasné hrnkové, které máme za okny pro barevné listy. Podle nových vědeckých studií skutečně rostliny mají antialergenní, antikarcinogenní, antioxidační a protizánětlivé vlastnosti. V Asii se pěstují především dva druhy a to perila křovitá – Perilla frutescens, někdy také uváděná jako Mentha perilloides a perila kadeřavá – Perilla crispa. Abych přesně věděl, jaká že to je perilla, která je nám prodávána jako semeno na krmení ptáků, musel bych semeno zasít a vzešlou rostlinu nějak srovnávat. Dá se však předpokládat, že krmná perilla bude pocházet odněkud z Asie. Protože tady je to kulturní rostlina. Že by se právě tohle pěstovalo na semeno v Evropě, tak o tom jsem dosud neslyšel. Proč taky? Zkuste to někdy naklíčit, to jsem zatím nepodniknul. Nevím ani, jestli tam v Asii znají naše pojmy seťové a krmné semeno, dá se však předpokládat, že to nejčerstvější semeno si nechávají i tady pro další výsadbu. Jde tedy zase o to, jestli semeno, kterým krmíme naše ptáky, není nakonec příliš staré i pro krmení. Bez zkoušky klíčivosti tuhle otázku nikdy nevyřešíte.

Japonské proso vs. ježatky

A máme tady i více semen, než která zmiňuje dopis pana Čížka. Již ve starší literatuře o astrildovitých je často zmiňováno japonské proso jako součást krmných směsí pro astrildy a amadiny. Kupoval jsem toto japonské proso obvykle na burze ve Zwolle, kterážto burza je jakousi národní poutí českých chovatelů papoušků a exotických ptáků vůbec. Někdy to ptáci brali, jindy nechávali bez povšimnutí. Jak již název tohoto semene napovídá, jeho původ bude asijský. Semena nejsou kulatá jako semena prosa nebo moháru, ale jsou taková trojhranná. Než se dostanou na evropský trh, zřejmě musí podstoupit strastiplnou cestu. Nemusí být proto vždy v optimální kvalitě. Kdysi jsem semena předložil v botanické zahradě odborníkovy na botaniku, jestli to náhodou není ježatka. Kouknul mikroskopem a řekl, že to nemá ježiny a tudíž to není ježatka. Nějak mu to ovšem nedalo a potom mně řekl: předložil jsem to našemu odborníkovy na obiloviny a je to ježatka, ovšem bez ježin. Existuje u nás ježatka kuří noha – Echinochloa grus–galli, která je považována za obtížný plevel. Je to statná jednoletá tráva, velmi častá na obnažených březích vod, na písčitých polích a na rumištích. Nejvíce roste na zkypřených půdách. Na okrajích zeleninových polí nebo i v bramborách. Na okraji velkých hnojišť má i mohutné klasy, jinde je spíše poléhavá. V nedozrálém stavu ji ptáci s oblibou přijímají. Klasy ovšem zrno špatně drží a opadávají. Často ji mívám v igelitce v ledničce, ta je však velmi brzo plná opadaného zrna. I opadané zrno ptáci berou, ale již s menším nadšením, než když je mohou brát přímo z klasu. Tak zvané japonské proso je pravděpodobně jiným druhem ježatky, rostliny více než podobné. Nejspíše jde o ježatku obilní – Echinochloa frumentacea. Je to rostlina ježatce kuří noze velmi podobná, až je obtížné obě rostliny rozeznat, ovšem ježatka obilní má mnohem plnější klas. Je dokonce doporučována k pěstování v našich podmínkách, protože jde o tak zvanou bezlepkovou obilovinu. S ježatkami je to ovšem na pováženou a já botanikům jejich vědu vůbec nezávidím. V prvním srpnovém týdnu jsem z burzy na Kladně jel na výzkum do Libochovic, kde jsem před dvěma léty nalezl trávu, kterou mi podle klásku nikdo nedokázal spolehlivě určit. Tráva nebyla, protože ČD ošetřily kolejiště chemicky a navíc v místě nálezu byla položena geotextilie jako zábrana proti prosakování nafty. Někdo mi říkal, že ta tráva je troskut prstnatý, není, ten má jiný klas, i když na místě nálezu hojně roste. Potom na zpáteční cestě jsem jel okolo mnohahektarového lánu ječmene a na jednom místě byl několikaarový porost ježatky o výšce asi 140 cm, vyrůstající z polehlého obilí. Jak se vůbec mohl vytvořit tak souvislý porost? Nařezal jsem si igelitku klasů a ptáci měli hody. Byla to vůbec ježatka kuří noha? Nemůže ježatka obilní zplanět natolik, že ji potom je obtížné rozeznat? Ježatka se objevuje ve stavu, kdy je použitelná pro chovatele ptáků, tak od konce července, kdy se dají její klasy sbírat. Je to jednoletá tráva, napřesrok ji obvykle na stejném místě vůbec nenajdete. Výjimkou jsou zelinářské oblasti, kde je to plevel rostoucí pravidelně.

Troskut prstnatý

Cynodon dactylon je zřejmě jednou z trav, kterou se živí astrildi vlnkovaní, kteří se uchytili ve Španělsku a Portugalsku. Ptáci zobrazení na fotografiích z těchto zemí se živí buď přímo na troskutu nebo trávě velmi podobné. Je to tráva spíše poléhavá a její klasy nejsou příliš bohaté na semena. Roste spíše na suchých stanovištích a v teplejších oblastech. V Čechách třeba v oblasti Českého středohoří, na Lounsku. To je ostatně jedna z nejsušších oblastí u nás. Mám dojem, že troskut se začal v posledních letech šířit a objevil se i tam, kde jej dosud ani neznali. Nedovedu si však dost dobře představit, že by se objevil jako krmivo, protože při polním, průmyslovém hospodaření, by byl jeho výnos malý, tudíž by byl příliš drahý. Je však jmenován na internetu mezi obilovinami a semeny doporučovanými pro rodinný statek v ČR.

Béry

Velkou skupinou krmných semen jsou béry, rod Setaria. Do tohoto rodu patří i kulturní plodiny, kterými jsou i čumíza nebo mohár. Zatímco u moháru a čumízy najdete černé na bílém, že jde o bér vlašský – Setaria italica a to v případě moháru – Setaria italica subsp. germanica a v případě čumízy Setaria italica subsp. maxima, u senegalského prosa jaksi nenajdete nic. Musí jít evidentně o jinou plodinu, již jenom proto, že klasy čumízy a moháru mají osiny, senegal nikoliv. ČSN 46 1200-9, obilí krmné, část 9: mohár a čumíza se o senegalu vůbec nezmiňuje. Přitom senegal všichni známe, ovšem jaksi nevíme, co to vlastně je. Nejkurióznější vysvětlení jsem slyšel od jednoho prodejce, který sdělil, že pokud je to v klasech, pak je to senegal, vymlácené je to mohár. Nejpravděpodobnější asi bude, že senegal by mohla být nominátní forma béru vlašského, když čumíza a mohár jsou považovány za subspecie. V každém případě však i u senegalu jsou již vyšlechtěny různé odrůdy, přinejmenším tedy co do barvy. Známe červený i žlutý. Ovšem pozor, říká se, že v Číně byla vyšlechtěna speciální odrůda určená pro kuřata. Klasy drží semeno a semena jdou špatně loupat, což hrabavým nijak nevadí, ovšem loupačům to vadí natolik, že tohle nežerou. Otázka senegalu tak zůstává zatím otevřená.

Závěr

Když přijedete na burzu, třeba do Zwolle v Holandsku, zajisté tam uvidíte mnohá další semena, která u nás až tak běžná nejsou. Třeba salátové semínko za přijatelnou cenu. Nebo sezamové semínko, které však u nás seženete také vcelku za přijatelnou cenu, ne však jako krmení pro ptáky. U opravdu specializovaných firem pak seženete všechno, na co si jen vzpomenete. Chováte třeba křivky? A chcete semeno modřínu nebo smrku? Jadérka jablek, hrušek, pecky třešní pro dlasky? Máte je mít. Jedna spíše menší firma Floralia Birds, kousek od Venlo, přišla s nápadem a založila si vlastní farmu přímo v Ugandě. Dodává drobná semena afrických trav, ovšem pod obchodními názvy jako třeba Delicha nebo Foniopaddy. Je to drahé, má to však úspěch, spíše jako doplňková potrava. A musí se to patřičným způsobem ptákům podávat, ne do nějakých směsí, tam drobná semena propadnou dospodu a ptáci je nevyužijí. Spíše třeba pocukrovat vaječnou míchanici.
Možností, novinek a příležitostí je v dnešní době bezpočet. Je však nutné se vším naučit se zacházet, rozeznávat kvalitu. Přeci jenom vidíme, že venku jsou stále o nějaký ten krůček před námi. Kdysi jsme jezdívali na Slovensko pro klasy senegalu. Potom najednou tam, kde visívaly klasy senegalu na dosušení, visela paprika na koření. Ale to je pánko výhodnější. Naučit se třeba pěstovat takový bér péřitý, po kterém se astrildovití mohou utlouct, v přijatelných výnosech, by možná byl ještě výnosnější obchod. Myslíte, že by to nešlo?