Rakovnický kotrlák

Rakovnický kotrlák (dále jen RK) je jedním z nejstarších původních českých plemen holubů a jak už z názvu vyplývá, vznikl na Rakovnicku. A tak, jako je tomu i u mnoha dalších plemen, o jeho původu toho z naší kusé holubářské literatury mnoho nevíme. Spíše z ústního podání pamětníků se dochovaly informace, že tento drobný letecký akrobat mnoha barevných a kresebných rázů nebyl na Rakovnicku už v letech 1820 až 1840 nijak vzácný.

První monografie o RK v roce 1921

Jistě není bez zajímavosti, že první monografie o RK vyšla na Moravě už v roce 1921, tedy ve stejném roce, jako Florova monografie „Český holub stavěcí“, v době, kdy český stavák už byl dávno v Českých zemích nejen zcela dominantním, ale doslova kultovním plemenem holubů. V této dvanáctistránkové brožůrce byl také uveden první standard RK, vypracovaný Eduardem Fuchsem a dalšími členy rakovnického spolku v roce 1920. Konečnou podobu standardu i textu této publikace dal známý holubářský publicista Jindřich Voráček, jehož názory na RK Fuchs zřetelně ovlivňoval. Tento standard se stal základem i pro následující, téměř beze změn, ale do textu monografie Voráček „přidal“ některé, zřejmě vlastní názory, jejichž původ není dnes jasný. Zejména jde o názor, že RK má válet svisle, což jeho chovatelé nikdy nepreferovali. Dávali přednost válení vodorovnému („do šňůry“), což lépe vyhovovalo i jeho tendenci k polaření, které bylo u drtivé většiny plemen, chovaných na venkově v té době samozřejmostí.

Názor o svislém způsobu válení

Voráček, i přes své nesporné zásluhy o propagaci RK, zasáhl i později do dění okolo RK dosti nešťastně. Svůj názor o svislém způsobu válení zopakoval i v „Českém holubářství“ z roku 1940 a ani kresby RK v této jinak mimořádné publikaci od akademického malíře Jana Rotha nebyly zrovna zdařilé. Ve svém vzorníku z roku 1964 sice už Voráček upustil od svislého způsobu válení, ale zato velmi nešťastně přeformuloval tvar hlavy na kulatou bez typického zploštění temene. To vše dovršila i chybná kresba hlavy od akademického malíře R. Pípala. Rozpory, které to mezi chovateli i posuzovateli zákonitě vyvolalo, ochromily na několik let i činnost klubu. Je zajímavé, že tyto problémy vznikly těsně po vydání v pořadí druhé monografie RK od Josefa Haunera, s jehož názory lze v podstatě i dnes souhlasit. Tato monografie vyšla v roce 1960, tedy ve stejném roce, kdy byl v Rakovníku založen „Speciální klub chovatelů rakovnických kotrláků“. Klub měl při založení 27 členů a jeho prvním předsedou byl zvolen právě Josef Hauner.

Obsáhlá monografie Miroslava Mašaty

Třetí monografie RK je nejobsáhlejší a napsal ji Miroslav Mašata v roce 2006. Poukázal zde i na neblahou roli Ing. J. Havlína ve smyslu změny názvu plemene ve vzorníku z roku 1993 na „rakovnický válivý rejdič“, který se naštěstí vůbec neujal (ostatně jako u řady jiných českých plemen). Stejnou roli přisoudil M. Mašata Ing. Havlínovi i ve věci názvu „Rakovník Roller“ v seznamu EE (Evropského svazu).

Původ RK na Středním východě

Díky chudé a málo konkrétní holubářské literatuře v Českých zemích před první světovou válkou, můžeme se o době a způsobu vzniku RK jen domýšlet. Obecně platí, že velká část plemen rejdičů pochází ze Středního východu. Do Střední Evropy se dostávali už před 250 lety a dříve převážně po dvou trasách. První vedla přes Balkán kolem Dunaje a mnoho plemen rejdičů do Střední Evropy přišlo v souvislosti s tureckou okupací Uher. Tento původ zřejmě má většina rejdičů na území dnešního Maďarska, Srbska, Chorvatska, Rakouska a Slovenska. Do Českých zemí se zřejmě rejdiči dostávali spíše „mořskou cestou“ po Labi ze západní Evropy. To byl zřejmě i případ předchůdců RK. Určitý podíl na přílivu nových plemen měla zřejmě i migrace obyvatelstva, zejména v souvislosti s válečnými událostmi na různých místech Evropy a náboženským útiskem. Do Čech, zejména středních a východních, přicházeli osadníci ze západní Evropy, například z Belgie, kteří si přivezli rejdiče i tleskače. Tito mohli dát základ i lokálním plemenům, jako byla chebská straka, žatecký tleskač a polabský kolčavák. A pravděpodobně se podílela i na vývoji chovu rakovnických kotrláků a českých staváků. Moji teorii o příbuznosti RK a ČS potvrzuje mimo jiné stejná lokalita vývoje, shodnost řady podstatných znaků plemene, například tvar hlavy, perlové oko, světlý zobák a červená obočnice. Také drtivá většina barevných a kresebných rázů se shoduje, kresba bílých s barevnou lyskou (plamínek) se u jiných plemen téměř nevyskytuje. A také sedlatá kresba s kapkou není u sedlatých (stračích) kreseb u západoevropských plemen (zpravidla bělohlavých) obvyklá. Tuto teorii potvrzuje i vznik ČS stříbrného sedlatého počátkem sedmdesátých let minulého století ze stříbrných sedlatých rakovnických kotrláků. Toto křížení navíc nezanechalo žádných škod na stavění ČS, na rozdíl od nevhodného křížení s brněnskými voláči.

Tradiční celostátní speciální výstavy

V roce 2008 se dobře pracující Klub RK prezentoval na dvou akcích na velmi dobré rovni. Na CV v listopadu v Praze – Letňanech bylo vystaveno 84 kusů ve 13 rázech. Pět vystavených kolekcí splnilo podmínky pro uznání plemenného chovu a byly uděleny čtyři čestné ceny. Tradiční celostátní speciální výstava se konala opět v Lužné u Rakovníka a 29 chovatelů vystavilo více než 35O RK ve 46 rázech! Z udělených šestnácti čestných cen získal plnou čtvrtinu jediný vystavovatel M. Anděl (na modré černopruhé, žluté, žlutě plavé a stříbřitě plavé). Dvě čestné ceny si odnesl D. Barcuch na bílé a červené sedlaté, po jedné dostali P. Barna na černého sedlatého, M. Holeček na žlutého sedlatého, G. Stein na modrého sedlatého, V. Drexler na stříbrného sedlatého, J. Janoušek na modrého mramorovaného, J. Hejda na žlutého bělohrotého, M. Kodl na červeného sedlatého, K. Jabůrek na černého tygra, J. Dostál na šedohnědého pštrosíka a V. Kratochvíl na modrého mramorovaného. Pohár Josefa Haunera kolekcí tří kusů vyhrál J. Janoušek na modré mramorované s 284 body, před P. Barnou s černými sedlatými (283) a modrými sedlatými (283) téhož chovatele. Šampióna na mladé holuby obdržel D. Barcuch na červeného sedlatého, na starší holuby získal titul šampión J. Cintl na černého celobarevného. Nejlepší holubicí byla určena žlutá sedlatá chovatele M. Kodla.

RK má potenciál být úspěšný i v zahraničí

Není pochyb o tom, že RK má značný potenciál být úspěšný i v zahraničí. Bohužel, ÚOK a „stálý“ zástupce ČSCH v evropské chovatelské organizaci pro to za poslední dvě desetiletí neudělali nic. A přitom v případě RK stačilo poměrně málo. Mohlo se navázat na poměrně podrobnou informaci o RK z pera předního německého odborníka Joachima Schütteho v „Handbuch der Taubenrassen“ (2. vydání, z roku 1975) na straně 324. Pozdější pochybnosti o původu RK zcela způsobili naši centrální funkcionáři ČSCH. Naštěstí současný Klub chovatelů RK je v rukách schopných mladších funkcionářů, kteří si s rozšířením RK do zahraničí jistě poradí.