Močení psů sloužící ke značkování teritoria. Pes patří mezi zvířata, která se převážně orientující čichem. Z tohoto hlediska i pach jeho vlastního těla má pro psa rozhodující význam. Očichávání sebe sama patří do funkčního okruhu komfortního chování (speciální výraz etologů pro chování zvířete, když pečuje o vlastní tělo). Očichává se a hned zjistí, kde má na srsti nečistotu. Ke slovu se nos dostává, i když se pes poraní - poraněné místo pečlivě očichá a pak jazykem ošetří.
Fenky značkují většinou jen v období hárání. Pes si značky hárající feny ihned všimne a příslušné místo přeznačkuje na znamení svých vlastnických práv. Toto může vést v období hárání feny i k vytvoření páru. Tekutá pachová značka tedy slouží ke značkování území, uzavírání známostí, tvorbě páru a charakterizuje vůdce smečky, jehož předností je sociální postavení. V našem bytě, kde je pes doma, samozřejmě problémy se značkováním nedělá. Ale běda, když nás navštíví v bytě známý s jeho vlastním psem! Problémy se značkováním v bytě může mít i majitel více psích samců.
Mnozí psi jsou tělesně a duševně příliš změkčilí. A právě díky tomu mívají sklon k samovolnému pomočování ze strachu nebo z radosti. Citové vzrušení – třeba při návratu pána domů je u nich takové, že se z radosti pomočí. Je otázka, zda jde o dědičný jev, typický pro jedince určité linie, či spíše o zděděnou konstituční a povahovou „měkkost“ jen některých jedinců.
Velice často se vyskytují případy, kdy pes, který jinak čistotu v bytě dokonale ovládá, po celém bytě močí a kálí, jakmile ho zbytek „smečky“ opustí a on zůstane sám. Močení v bytě „naschvál“ může být u některých psů například i projevem žárlivosti na příchod nového štěněte nebo dítěte do rodiny.
Tímto problémem trpí především staré kastrované fenky. U některých fen dochází zpočátku k úniku jen několika kapek moči, a to obvykle když vstávají. Po čase se stav u některých fenek zhoršuje. Dnes je prokázáno, že se jedná o hormonální záležitost, která je zapříčiněna nedostatkem estrogenů, když kastrací odstraníme vaječníky. Problém veterináři řeší medikací stilbesterolu (má účinek estrogenních hormonů), kdy po čase dojde k obnově svalového napětí ve stěnách močového měchýře a pomočování zmizí nebo se alespoň omezí.
Dalším případem mohou být velmi raně kastrované fenky, již někdy od třetího měsíce věku. V České republice nejsou tyto kastrace před dosažením pohlavní dospělosti (před prvním háráním) obvyklé. Příčinou takového pomočování pak bývá mechanické poškození močopohlavní soustavy.
Psí senioři mají naprosto stejné problémy jako staří lidé. Někteří trpí cukrovkou, vysokým krevním tlakem, jiní prodělali infarkt nebo mozkovou mrtvici, mají paradentózu a vypadané zuby, někteří starší psí samci mají problémy s prostatou, staří psi i fenky už nevydrží tak dlouho držet moč a je třeba je venčit častěji. Někteří se budou i při vší snaze v bytě pomočovat.
Etologové používají pojmu „agresivita“ jen pokud se jedná o dva jedince stejného druhu. U psů je zaveden pojem „sociální agrese“. Účelem sociální agrese není protivníka fyzicky zlikvidovat a zabít, ale podřídit si ho. U domácích psů mluvíme o agresivitě na jiné psy a o agresivitě na lidi, jelikož dnešní domácí psi jsou spíše členy smečky lidské než psí.
Příčiny agresivity
• Ze strachu – kousání po překonání kritické vzdálenosti – u bázlivých, povahově slabých, nevyrovnaných jedinců. Typický je případ pokousání, kdy člověk udělá rychlý a nečekaný pohyb směrem ke psu anebo na psa nechtíc šlápne.
• Z důvodu boje o postavení ve smečce.
• Z důvodu obrany teritoria (území našeho bytu, zahrady, pes hlídá auto majitele).
• Agresivita na určité typy osob (pošťačka, popeláři, staří lidé o holi, děti, batolata).
• Agresivita na jiné psy – venku, na vycházce, mimo vlastní teritorium. Porucha chování psa, dost často způsobená předčasným odebráním štěněte ze smečky stejně starých sourozenců (pes nerozumí „řeči“ jiných psů a projevům jejich chování). Dost často se příslušníků vlastního druhu obává a může zaútočit i ze strachu. Psi bojují o dominantní postavení. U některých fen se agresivita objevuje při obraně mláďat.
Na jorkšíry v tomto případě pozor! Mají bojovnost teriérů a nemívají pojem o své velikosti. Často na procházkách napadají o dost větší psy než jsou sami!
Někdo ho nesprávně nazývá agresivitou na jiné druhy zvířat – kočky, králíky, slepice. V tomto případě se dá dost těžko mluvit o agresivitě jako takové, protože ani neodpovídá původní definici agresivity. Jde zde spíše o potřebu lovit, o projevy loveckého pudu. Jedná se zde o získání potravy zabitím kořisti. Etologové berou jako agresivitu jen útok a napadení jedince vlastního druhu. Jde-li o napadení jedince jiného druhu, jde o to vyřadit případného potravního konkurenta nebo ulovit kořist. Pes chce protivníka fyzicky zlikvidovat – usmrtit. V případě jedince stejného druhu není u psů obvyklé v případě projevů agresivity protivníka zlikvidovat. Jde pouze o to si ho podřídit. Jorkšírský teriér jako dávný lovec krys má tyto pudy vyvinuty velmi dobře. Pud honit kořist a následně lovit je všem psovitým šelmám vrozený. Již malá štěňata, někdy od sedmého týdne věku, honí míček kutálející se směrem od nich. Lovecké chování patří mezi normální inventář psích projevů, musíme ho však jako majitelé výcvikem poslušnosti umět držet v patřičných mezích.
Většina psů projevuje při setkání se svým pánem a dalšími příslušníky své smečky radost, kterou někteří psi provázejí divokým skákáním. Je nutné si uvědomit, že snahou psa není ušpinit vaše oblečení, nýbrž vás přivítat. Klidně a rozhodně se k psíkovi sehněte, přidržte ho rukou a uklidněte ho. Nedovolte, aby na vás skákal. Zároveň psa cvičte v poslušnosti a snažte se, aby se naučil zůstat v klidu.
Jsou to přirozené hlasové projevy psa. Bohužel, v dnešní době, kdy si lidé pořizují psa jako společníka do městského bytu, jsou s přirozenými hlasovými projevy psů jen potíže. Stížnosti sousedů vedou často až k tomu, že musíme dát psa, který své okolí obtěžuje hlasitým vytím a štěkáním, pryč. Už při výběru štěněte je nutné zohlednit, že existují tichá a klidná plemena. Jorkšírský teriér sice hlídá, nepatří však mezi příliš hlučná plemena, jako jsou například uštěkaní špicové.
Psí samci malých a miniaturních plemen touto poruchou chování trpí často. Poprvé se projevuje v pubertě a v mladém věku psa. Často přetrvává i v dospělosti. Není to nic příjemného, když přijde návštěva a náš pes se ji neustále snaží chytat za nohu a krýt. Toto chování má několik příčin, které spolupůsobí. Jsou to: vysoká hladina pohlavního hormonu testosteronu u mladých psů, přemíra energie, nedostatek zaměstnání a nuda, chybějící adekvátní sexuální objekt. Nechceme-li psa využívat jako chovného, problém lze řešit kastrací nebo medikamentózně.
Jestliže jednou jedinkrát svému psu dáte něco od stolu, kde sami jíte, máte zaděláno na problém. Pes před vámi bude sedět, upřeně vám bude zírat do pusy, kňučet, slintat a strkat do vás packou. Hlad samozřejmě nemá, svoji misku má plnou. Nikdy nedávejte psovi z talíře kousky toho, co sami jíte. Řešením je, zatímco rodina stoluje, poslat psa na „místo“ anebo ho i zavřít do jiné místnosti.