Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 25. část

Na jaře 2006 jsem v domnění, že to nějak zvýší zájem veřejnosti o problémy kolem CITES a ochrany přírody, koupil tentokrát legálně od moravského obchodníka Václavíka středoasijsou želvu Testudo horsfieldi. Její původ jsem prokázat mohl, protože Václavík ji koupil u Štěpána, kterému se vylíhla z nakladených vajec. V jeho firmě se množí neuvěřitelné množství nejen želv, ale i celé řady ohrožených plazů.

Takže jsem si nechal na tu želvu vystavit čestné prohlášení, že se u nich vylíhla – má to sice napsané v registračním listu, ale tím se původ ze zákona prokazovat nesmí – a začal jsem z jejího terária vysílat stream na internet, co jako dělá. Nikdo se na to bohužel moc nedíval, ale želva mi přirostla k srdci. Možná i proto, že je handicapovaná – u pana Václavíka přišla o chodidlo přední nohy. Tím se počet mých želv zvýšil na čtyři.

Byrokraticky náročný úkon

Pak jsem v prodejně s domácími mazlíčky v Praze 7 zahlédl za výlohou terárium. Lezly v něm želvy. Tedy moc nelezly, nebyly v nejlepší formě, ale po zevrubné prohlídce jsem usoudil, že jedna má docela dobrou prognózu. Tak jsem začal studovat její papíry – když si dnes kupujete želvu, je to byrokraticky náročný úkon a musíte zevrubně prozkoumat, jestli máte ke každému krunýři dostatek dokladů. Po chvíli jsem zjistil, že v registračním listu má želvička alarmující údaj. V kolonce původ je uvedeno písmeno U – unknown – neznámý. Želva má úředně potvrzeno, že se neví, odkud je. Nelze tedy prokázat její původ a chov takových zvířat zákon výslovně zakazuje. Je to, v množství želv menším než malém, přestupek s horní sazbou pokuty dvě stě tisíc. V množství větším než padesát či při recidivě dokonce trestný čin. Takže když si koupíte takovou želvu, můžete mít malér jak hrom. Přestože vám, stejně jako mně, který si ji z vrozené zlobivosti koupil – dají registrační list a vy si plaza, stejně jako já, řádně a v dobré víře zaregistrujete na příslušném úřadě. V Praze na magistrátě. Při prodeji jsem k ní samozřejmě nedostal žádný doklad prokazující její původ, ale to bych chtěl moc – všechny tyto želvy, sebe legálněji dovezené, se u nás prodávaly a dodnes prodávají vybaveny pouze a jedině registrákem, který však, jak už víme, původ neprokazuje.

Koupil jsem želvu

Želvu jsem koupil za nehoráznou cenu, zaregistroval, ale takovým skutkem si nepomůžete, pouze si necháte zaregistrovat, že tohoto plaza neznámého původu máte doma. Vaše dopadení bdělou inspekcí životního prostředí pak bude hračkou, protože onen registrák si její inspektoři na magistrátu okopírují. Pln pochybností, nejsem-li zločincem, rozhodil jsem informační sítě. Jak se brzy ukázalo, z velké zásilky snad stovek těchto želv z Polska, kterou koupil zlínský podnikatel, byla velká část zaregistrována jako U (unknown) a do registráků napsali všem želvám – i té mé – ve Zlíně na odboru životního prostředí číslo faktury, kterou na želvy v Polsku vystavili. Další účka přišla na konci loňského roku také z Itálie – zase stovky zvířat. Dohromady snad dva tisíce želv. Jsou legální? Je paragon z obchodu dostatečným průkazem původu? Optal jsem se ve Zlíně i na ministerstvu životního prostředí.
„Domníváme se, že když občan koupí jedince skupiny ,B' s platným a správně vyplněným registračním listem, nedopouští se přestupku či trestného činu,“ tvrdí ve své odpovědi pan Michal Girgel ze zlínského krajského odboru životního prostředí, který část oněch registračních listů s písmenem U vystavil. Ovšem z ministerstva přišla odpověď zcela opačná. RNDr. Jan Kučera, CSc., vedoucí oddělení výkonného orgánu CITES, mi napsal: „Držitel exempláře CITES je povinen prokázat zákonný původ exempláře na výzvu příslušného orgánu ochrany. Želva čtyřprstá je chráněna jako „ohrožený“ druh podle zákona. Neprokázání zákonného původu je přestupkem nebo správním deliktem.“ A na otázku, zda je Česká inspekce životního prostředí oprávněna tato zvířata zabavit kvůli nedostatečnému prokázání původu, odpovídá: „Ano, ČIŽP může zabavit exemplář, pro který nebyl prokázán původ.“ A je vymalováno. Nákupem plaza v pet shopu jsem se dopustil zločinu. A takových jsou nás tisíce. Vědí o nás, jelikož jsme své plazy řádně registrovali. Je jen otázka, kdy si pro ně ČIŽP přijde, sebere nám je a vyměří pokutu.

Byrokracie

V Čechách jsme zatížili chov chráněných CITES zvířat ještě dalším papírem. V praxi to bohužel podle všeho vypadá, že CITES a další ochranářská byrokracie brání spíše chovu v lidské péči odchovávaných chráněných zvířat, než těch odchycených z přírody. Ze zákona má chovatel registrační povinnost, zvíře zaregistruje stejně jako například střelnou zbraň. U té je mu však registrace něco platná, u želvy či papouška ne. K ní navíc musí prokazovat původ. Bez toho, abyste původ prokázali, je nesmíte chovat ani s nimi jinak zacházet. Má-li občan něco prokazovat, měla by norma, zákon, stanovit jak. Činí tak jen pro dovozce a pro úředníky, kteří něco zabavili. Na to, jak prokazuje původ zvířete chovatel – koncový uživatel – zákonodárci zapomněli. A nestanoví to ani prováděcí vyhláška. Jak se prokazuje původ, pokud jste si zvíře přímo nedovezl a nemáte kopii dovozního CITES permitu, prostě není známo.

Oblastní inspektorát inspekce

Když jsem dostatečně pročetl zákon, odebrali jsme se s kolegou Feřtekem na oblastní inspektorát inspekce novou želvu udat. Úředník, kterému jsem se dovolal z recepce, mi mrazivě sdělil, že pro mě nemůže nic udělat, a odkázal na ředitele inženýra Pavla Martana. Ten si ofotil registrák k přezkoumání, želvu nezabavil. Stala se předmětem úředního zkoumání. Nezabavili ji, přestože jsem inženýru Martanovi hned hlásil, že kromě toho paragonu nijak neumím prokázat její původ. Téměř po šesti nedělích přišla z inspekce odpověď podepsaná paní inspektorkou Říhovou. Že v Polsku, odkud želva přicestovala, zahájili trestní stíhání dovozce, případ šetří a do skončení vyšetřování není možné stran mé želvy nic rozhodnout. Pozoruhodné je, že nejsou schopni za šest neděl rozhodnout, zda páchám přestupek držením želvy, jejíž původ prokazatelně neznám, když zákon v tomto směru hovoří jasně. Dodnes – a je to rok – mi z Inspekce nedali o té želvě nic vědět. Zvíře zatím vyrostlo a pookřálo a je mojí pátou želvou.
U vědomí totálního chaosu v legislativě i výkonu moci v dané oblasti jsem se objednal na ministerstvo životního prostředí k těm nejvyšším státním úředníkům, kteří do věci mohou mluvit. Přijal mě pan doktor Kučera a jeho šéf, RNDr. Petr Roth, CSc., ředitel odboru mezinárodní ochrany biodiverzity. Otázek jsem měl dost. Jak je možné, že ve Zlíně nejméně rok vystavují U – Unknown – registráky a pouštějí do obchodní sítě stovky zvířat, která je nelegální držet a jež by měla inspekce zabavit? Jakým dokladem se prokazuje původ zvířete? Jsou ty desítky tisíc zvířat CITES B koupených ve Zverimexech za deset let, co u nás platí registrační povinnost, u kterých nemůže majitel prokázat původ a ke kterým má pouze registrák, skutečně nelegální? Mají být zabaveny? Jak k tomu přijdou jejich držitelé? Jak je možné spáchat nákupem v pet shopu přestupek? A kde je právní jistota občana? Rozhovor probíhal v nepříjemné atmosféře, kterou tlumila tehdejší tisková mluvčí paní Šůlová. Bylo poznat, že ti na druhé straně stolu, pánové doktoři Kučera a Roth, jsou zosobněním myšlenky, že chovatelství je špatné a stát by ho měl omezovat. Byli mým protipólem.

Setkání po měsíci

Doktor Roth uznal, že praxe je špatná a neudržitelná, a vzal si měsíc na to, aby alespoň s těmi nejkřiklavějšími problémy něco udělal. Po měsíci jsme se sešli opět, tentokrát i s kolegou Feřtekem. Ten měl dohlížet, abych byl na oba pány doktory hodnej. Nebylo to moc platné, doktor Kučera se po krátkém jednání omluvil pro naprosté znechucení mou osobou. Další debata byla stručná a racionální. Doktor Roth vysvětlil, že causu želv z Itálie už vyřešil. Jejich registrační listy jsou považovány za chybně vystavěné, držiteli je na požádání zlínský krajský úřad vymění za jiné, kde už nebude písmeno U, ale W. Při vystavování došlo k chybě a úřad ji napraví. Nejde ale jen o tuto konkrétní causu. Důležitější je princip. Skutečnost, že zákon momentálně nedefinuje, jak prokázat původ zvířete. To je špatně, proto dr. Roth připraví novelu zákona, podle níž se za doklad o původu bude nově považovat doklad o nabytí jako v řadě západoevropských zemí. Na onu účtenku bude muset prodejce napsat číslo dovozního povolení, na něž zvíře přijelo do EU. Když půjde zvíře dál, třeba jako dar, pak bude potřebovat darovací smlouvu. Postup sice docela náročný, ale jasný a funkční. To, co mi sdělil doktor Roth, by samozřejmě mohlo naši ochranu biodiverzity, která momentálně stojí na hlavě, postavit zpět na nohy.

Čekáme na výsledky šetření v Polsku

Jaký bude další osud oné mé koupené želvy, která se v průběhu řízení změnila z chráněného zvířete ve věc, již je třeba oúřadovat? Nikdo neví, čekáme na výsledky šetření v Polsku. Rozhodne-li však inspekce, že ony polské odchovy nejsou košer, můžou zabavit nejen tu mou, ale stovky dalších želv, pocházejících ze stejné zásilky. Stovky zvířat, jež si v dobré víře v kamenných prodejnách koupili nic netušící občané. Stejně tak můžou odebrat všechna legálně dovezená CITES B zvířata, která majitel za posledních deset let legálně koupil od dovozce, ale dostal k nim jenom registrační list. Ten přece původ neprokazuje, ale ochranářské úřady – ministerstvo a příslušné krajské úřady a magistráty – už desítku let trpí, aby se další a další zvířata prodávala jen s ním. Dovozce má k bedně želv, které doveze do Unie, dovozní CITES povolení, hromadné na celou zásilku, takže prokázat jejich původ může. Když je nechá zaregistrovat a dál prodá jen s registračním listem – a tak byla prodána všechna CITES B zvířata za posledních deset let - stávají se zvířata ilegálními. Majitel nemůže prokázat původ a ze zákona je ČIŽP takové zvíře oprávněna zabavit.Tento systém, který panuje v naší legislativě kolem ochrany ohrožených zvířat, je v úplnosti zvůlí a bezprávím. Ale doktor Roth, sekční šéf, a to je velké zvíře, slíbil nápravu.

inspekce se ohlásila ke Štěpánovi na kontrolu

Zatímco probíhala má komunikace s ministerstvem a ČIŽP, ohlásila se ke Štěpánovi do firmy inspekce na kontrolu. Bylo samozřejmé, že u toho budu – vždyť naše boje s úřady již trvají více než pětadvacet let. Tehdy Štěpán s úřady bojoval o povolení chovu hadů v pražském bytě a já s ním na tehdejší národní výbor chodil na všechna jednání, aby nás bylo víc a nebáli jsme se úředníků nic.
Tehdy Štěpánovi zakázali jedovaté hady v bytě chovat, porazili nás. Jak dopadla současná kontrola ČIŽP, je až trapné popisovat. Dorazila na ni jak inspektorka Říhová – ta, co ze mne udělala práskače a navíc lhala, jak jsem údajně „poptával želvy bez CITES“, tak inspektorka Kufnerová. Bylo to poprvé, co jsem je viděl, kontrolovaly želvy, braly jim z tlamiček vzorky DNA, přestože nám nevysvětlily, proč a za jakým účelem to dělají. To byla první kontrola – proběhla víceméně v klidu, protože u ní byli navíc dva mládenci z profesionální ochranky, které Štěpán najal.

Druhá kontrola šije boudu

Druhou kontrolu jsme už chtěli zvládnout bez nich, a ukázalo se, že toho hned druhá strana využije. Tentokrát kontrolovali jen registráky u jednoho či dvou výběhů s asi stovkou želv. Paní inspektorka Kufnerová dala po zkontrolování podepsat Štěpánovi protokol, a ten vypadal, jak kdyby ho psalo dítě s dysgrafií. Šlo o jednu větu – že byly zkontrolovány želvy s registračním listem to a to číslo. A za větou pak následovala snad stovka nejméně čtyřmístných čísel jednotlivých registráků. Ty nebyly psány v řádkách za sebou podle toho, jak při kontrole registráky odbavovali, ani ve sloupcích, ale tak jaksi namátkou rozsypány po papíře. Jediná šance, jak to překontrolovat, bylo, že já bral jeden registrák za druhým a Štěpán odškrtával v protokolu, až jsme soustředěným úsilím přišli na to, že čísla registráků alespoň v jednom případě nesedí. Kdyby to Štěpán podepsal bez kontroly, přiznal by, že má želvu s registračním listem neexistujícího čísla – a až by ji při příští kontrole chtěli vidět, tak by ji fakt nemohl předložit. On není fyzická, ale právnická osoba, takže by mohl dostat pokutu do dvou milionů. Vysvětlili jsme paní inspektorce, že si stejně jako její kolega inspektor Kerouš nesmí do protokolu vymýšlet fabulace, co by mohly někomu způsobit újmu, a protokoly opravili. Když kontrola odjela, doslova jsem se rozklepal z té představy, že represní orgán jedná tak, že si občan musí horečně hlídat, aby na něj úředníci neušili nějakou křivou boudu. Přesto tomu tak prostě v případě inspekce je – byl jsem v kontaktu s třemi jejími úředníky, inspektory Keroušem, Kufnerovou a Říhovou. První dva se pokusili psát lži do protokolu, třetí mne pak opakovaně lživě pomluvila. Fakt fajn lidi.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)