Musa pedestris aneb Abeceda dog – trekkingu (20.)
Nohy ve vatě. Naši pejsci běhají pěkně bosky … a vše je v pořádku. My to nedokážeme? Stále více začínajících trekařů se na mne obrací s dotazem – jak předcházet puchýřům, jak se zbavit bolesti ve šlapkách atd.
„Uzemněme se!“
Nejen psí tlapky musíme chránit, musíme pečovat i o ty svoje. Jako vše – je i lidské chodidlo dokonalé konstrukční veledílko přírody. Skládá se z 26 kostí (7 zánártních, 5 nártních a 14 prstních článků), z 19 svalů a 12 vazů. Tato neuvěřitelně důmyslná stavba je konstruována na dlouhodobou a obrovskou – celoživotní – zátěž, ovšem na přírodním a měkčím, různorodém podkladu. Moderní doba zalila „náš svět“ betonem a asfaltem. Materiálem, který má k přírodnímu podkladu na míle daleko … Ruský akademik A. A. Mikulin upozorňuje na ještě jeden závažný fakt: „Člověk obul boty, postavil domy, vynalezl elektricky nevodivé krytiny na podlahy a gumové podrážky a zalil ulice a chodníky asfaltem. Dnešní člověk se dostává málo do kontaktu s elektrickým nábojem země. V tom je jedna z příčin obecně rozšířených nemocí, jako jsou bolesti hlavy, stavy podrážděnosti, neurózy, kardiovaskulární choroby, rychlá únavnost a špatný spánek. Výzkum ukázal, že jakákoliv fyzická a psychická práce, kterou člověk provádí za situace, kdy je odizolován od země, je provázena poklesem přirozeného záporného náboje. V člověku odizolovaném od země se hromadí škodlivé kladné elektrické částice. Např. při chůzi po podlaze pokryté linoleem dosahuje napětí i tisíc voltů.“ Co z toho plyne? Při pohybu naboso dochází k uzemnění člověka, což má kladný stimulující význam nejen pro jeho zdravotní stav, ale i pro jeho kladné subjektivní pocity. Proto se nezapomínejme co nejčastěji projít nebo proklusat s holými chodidly po naší matičce zemi.
Avšak pozor: nikdo z nás není Abebe Bikila, který kdysi suverénně zvítězil v olympijském maratónu bos! Především musíme pečlivě zvolit bezpečný terén: posečený trávník nebo pláž! Raději zpočátku zvolme jen krátký okruh, který pečlivě projdeme a zkontrolujeme, zda nikde nečíhají „nášlapné miny“ = střepy skla, ostré kameny či rezavé hřebíky … I když jsme našli bezpečný terén, nebudeme zpočátku pohyb naboso přehánět – naše šlapky na tento přirozený pohyb „zapomněly“; při pohybu naboso se svaly, vazy i šlachy zatěžují (a zapojují) trošku jinak – dejme jim čas, aby se „rozpomenuly“. Naše nohy nám určitě budou za vzdušnou koupel i postupné otužování vděčné. Dopřejme jim ochutnat ranní či večerní rosu …
I když to na někoho z nás může působit až masochisticky, stále se i dnes najdou fanatičtí vyznavači chůze bosky: německý malíř a spisovatel Matto Barfuss (jehož příjmení lze volně z němčiny přeložit jako „bosá noha“ či „naboso“) přešel v roce 1989 bosý přes Alpy. Svůj demonstrativní pochod ozdobil sloganem „killing the feet, save the mountains“ (ničím si nohy, ale šetřím hory). Matto Barfuss proslul jako rozhodný ochránce gepardů v Africe; v češtině vyšla jeho kniha Hledání ráje – Můj život s gepardy (2005) a v loňském roce kniha o gorilách. Na výstupy bosky se specializuje i sedmačtyřicetiletý italský policista Antonio Peretti. Nedávno zdolal bez bot a bez ponožek vrchol sicilského vulkánu Etna. „Bylo to nádherné a dodalo mi to zvláštní energii,“ svěřil se novinářům Antonio Peretti. „Musel jsem ale pěkně poskakovat, když jsem jednou cítil pod nohama led a podruhé horkou zem.“
Hygiena
I když jsme jako mladí a „nezodpovědní“ horolezci hygieně mnoho nedali, péči o nohy jsme nikdy nezanedbávali. (Na kavkazských nebo pamírských ledovcích sprchu neseženete! Krutý mráz je tam ovšem zdarma. A my jsme na nich žili často několik týdnů …) „Cti otce, matku a nohy své,“ mentoroval vždycky můj spolulezec Ivan Matušek, když si mazal ve stanu šlapky jelením lojem. Věděl co říká i co činí …
Upozorňovat v normálních podmínkách na hygienu je zbytečné (nikdo by nechtěl skončit s podebranými chodidly jako „žlutý pes“ Ondřej Hejma, když cestoval se Štefanem Rybárem do Asie – viz jejich kniha „Autostopem do Nepálu“). Dobré je však vědět, že unaveným nohám uleví koupel ve střídavě teplé a studené vodě, stejně jako automasáž chodidel (pokud při ní například použijeme kostivalovou mast, neprohloupíme). K zvláčnění pokožky použijeme již zmíněný jelení lůj, lékařskou vazelínu nebo obyčejnou indulonu.
„Tělocvična pro chodidla“
Mnoho lidí v současné době inklinuje k defektu plochých nohou. Není tajemstvím, že i svalstvo chodidel lze cvičit. A to dokonce i v posteli! Například pěkně v leže můžeme vztyčovat a napínat (propínat) chodidla, můžeme jimi kroužit a ohýbat prsty k plosce. Výborným cvičením je i zvedat prsty nohou drobné předměty – kamínky, malinký míček, kuličky, mávat šátkem nebo prostě jen válet masážní váleček šlapkou po podlaze (a současně i masírovat a aktivovat akupresurní body). Dobré jsou i krůčky po špičkách, po patách a kolébání na vnější hraně chodidel.
Chodidlo je zázrak
Kostra chodidla má složitou stavbu s příčnou a podélnou klenbou. Klenba udržuje přiměřené napětí svalů; zeslabení svalů může mít za následek různé obtíže. V podkožním vazivu plosky chodidla je vrstva zvláštní pevné povázky, která se skládá z podélných, příčných a svislých trámců, mezi nimiž je uložen tuk. Tato povázka působí jako velmi pružná podložka, která bezpečně tlumí nárazy dopadu. (Ve vyšším věku bohužel tento pružný „polštář“ může zmizet a chodidlo se tak může stát velmi citlivé.) Ve funkčních schopnostech chodidla jsou ovšem veliké individuální rozdíly. Přiměřenou zátěží svalový i vazivový aparát chodidla zároveň i přiměřeně sílí. (Při nepřiměřeném přetížení může naopak dojít k jeho selhání.)
I psí tlapka je zázrak
Samozřejmě, jak by také ne. Psi tlapky zdědili po svých praotcích vlcích, kteří jsou neuvěřitelnými, až zázračnými, ultramaratonci. I psí tlapky ovšem vyžadují naši pozornost a péči. Vyhýbejme se místům, které nezodpovědní lidé zaneřádili střepy a jiným svinstvem. Psí tlapky je třeba co nejčastěji pozorně kontrolovat a ošetřovat. Prasklinkám předcházíme natíráním krému (postačí lékařská vazelína, osvědčený jelení lůj nebo stejně osvědčená indulona). V zimním období – zvláště ve městech, kde se (nezřízeně) solí (a přesolují) chodníky i vozovky, tlapky pesanům po vycházce omyjeme a namažeme. Zraněné tlapky kryjeme speciálními botičkami. I na dlouhé túry či na dog–trekkingové závody přibalíme psí botičky do batohu, i když je třeba pořadatel nemá zařazeny do povinné výbavy. Vždyť známé rčení praví: „Čert nikdy nespí!“
P. S.
Naše dnešní povídání zakončeme moudrou větou Gerharda Uhlenbrocka: „Přehnaná snaha o zdraví může být patologická.“ Dotáhněme tkaničky, dejme našemu psu postroj a uhánějme k lesu … Šťastnou cestu!
