Podle jaké metody pracuješ s koněm?

Otázka, se kterou se člověk občas setká, zvlášť v poslední době, a která jako by měla potřebu se neustále ostře vyhraňovat. Domnívám se však, že tato otázka se nedá přesně zodpovědět. Každý člověk si během práce s koňmi vytváří vlastní metody – na základě svých osobních zkušeností i na základě informací, které za svůj dosavadní život nasbíral od ostatních.

Od někoho převezme prakticky vše, od někoho jen určitou informaci a práci jiného člověka vezme jako odstrašující případ, podle kterého se rozhodně chovat nebude, ač pro jiné může být dotyčný naprostým idolem. Vzhledem k podstatě lidského poznání, které se s přibývajícími zkušenostmi vyvíjí, je velmi těžké takto definovat přesně něčí „metodu“, protože konkrétní člověk může hned příštího dne učinit zkušenost, která jej donutí své dosavadní chování ke koni přehodnotit. Rovněž žák určitého směru nebude nikdy přesnou kopií svého mistra. Vždy zde hrají roli i predispozice konkrétního člověka, fyzické i psychické. Proto doporučuji netřídit interakci koní a lidí do škatulek určitých metod, ale snažit se u konkrétních lidí vystopovat tři „P“ – principy, které zná a ctí, postupy a pomůcky, které používá.

Principy

Principy, pokud se na ně dívám zcela obecně, by teoreticky měly být u všech přístupů ke koni stejné, neboť objektem našeho zájmu je stále stejný živočišný druh – kůň, a ten sám udává principy, na nichž „funguje“. Otázkou jen zůstává, zda se nám podaří tyto principy vysledovat, a zda určitý člověk bude daný princip ctít, nebo se pokusí jej nějakým způsobem obejít a koně „přeprogramovat“. Znalost principů je pro práci s koněm klíčová. Pokud poznáme principy, můžeme si sami volit postupy a pomůcky. Proto považuji za podstatné, aby ti, kteří učí druhé pracovat s koňmi, uměli a chtěli principy vysvětlovat, aby nesklouzávali pouze k výuce postupů. Mezi takové základní principy při práci s koněm patří například „zjednodušit / zpříjemnit koni žádoucí chování a znesnadnit / znepříjemnit nežádoucí chování“. Tento princip se dá praktikovat za využití nespočetného množství konkrétních postupů a s nejrůznějšími pomůckami, které budou u různých stylů práce s koňmi odlišné.

Postupy

Postupy jsou na jednotlivých stylech nejnápadnější, a proto mohou být samy o sobě zaměňovány za metodu. Znalost samotného postupu je však k malému užitku, pokud člověk neví kdy, za jakých okolností a jak jej aplikovat. V tomto kontextu je nebezpečné snažit se kopírovat určitého guru v jeho jednání, aniž by byl člověk podrobně seznámen s principem, ke kterému se konkrétní postup vztahuje. Můžeme například najít různé popisky, jak „hrát s koněm sedm Parelliho her“, nebo Robertsovo „napojení“. Tyto úkony však samy o sobě nebudou přínosem, pokud zůstanou bez návaznosti na principy.

Pomůcky

Pomůcky které člověk používá, vypovídají o vztahu člověka ke koni, o jeho úrovni poznání principů i postupů. Například použití ostruh – někdo je zatracuje, jiný si za jejich pomoci koně otupuje, někdo jimi koně zastavuje, jiný za jejich pomoci buduje vznos. Záleží na postupech a principech, zda se z ostruhy stane pro koně jemná pomůcka nebo mučidlo. Veškeré pomůcky, postupy i principy mohou být při kontaktu s koněm využity, nebo mohou být proti koni zneužity. Například pomůcka zachycená na fotografii je výplodem lidského mozku, který bezpochyby znal mnohé principy, a její využití je zajisté spojeno s určitým postupem, který se uživatel musí naučit, pokud chce tuto pomůcku účinně využívat. Pro jednoho člověka bude uživatel této pomůcky velkým sportovním vzorem hodným následování, jiného by využívání této pomůcky nedokázalo naplnit a bude své vzory hledat jinde. Kolik takových „nepostradatelných pomůcek“ najdeme v regálech specializovaných obchodů nebo ve výbavách koňáků? Nebo kolik lidí si nedokáže představit práci třeba bez kruhové ohrady, která je konec konců také jen konkrétní pomůckou? Někteří zase bez problémů postrádají pomůcky, které by chyběly při práci mně. Jsem skutečně ráda za to, že v současnosti existuje mnoho cest a směrů, po nichž se může každý adept koňáctví vydat, i když s mnohými mohu nesouhlasit, nemusí vyhovovat mé životní filozofii práce s koněm. V pokusech o absolutní roztřídění do konkrétních metod vidím živení prostoru pro vznik předsudků, které pak brání zastáncům jednotlivých stylů hledat to užitečné, co by si mohli z té „jiné“ metody odnést. Beztak pokaždé zůstane jen na konkrétním člověku, jak získané informace bude ochoten a schopen pro svůj život s koňmi využít, ať už se sám hlásí ke kterémukoliv směru.