Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 26. část

Probudil jsem se, svítalo, a já byl pořád v naší oázce deset kilometrů od El Harry v egyptské oáze Baharia a úředníci byli daleko.Ten den mělo to hezké z našeho dobrodružství skončit. Vyhrabal jsem se ze spacáku, sbalil ho do báglu a šoural se k ohništi. A kdo to u něj nesedí – Assad, v noci se vrátil! Vypadal městsky, ve srovnání s námi ostatními, co jsme se už týden nemyli, fakt voněl, a celkově tam působil dost nevhodně.

Byl čtvrtek ráno a z Prahy jsme odlétali minulý pátek večer, takže jsme se neholili a nemyli šestý den.

„Tak dneska začíná ramadán!“

„Tak dneska začíná ramadán!“ sdělil mi Assad jako první informaci. Bylo mi to dost jedno, ale – jak se mělo brzo ukázat – jen proto, že jsem nevěděl, co takový ramadán obnáší. Assad mi to vzápětí vysvětlil: „Od setmění do čtyř hodin do rána můžeme dělat, co chceme, ale od svítání do západu slunce nesmíme jíst, pít, kouřit ani souložit!“ Díval jsem se na něj nechápavě, jako jak si to představuje, že budou běhat po poušti o hladu a především – bez vody. Vysvětlil, že to by fakt nešlo, a proto, že má v plánu ten den vyrazit domů. Byl čtvrtek a my měli zpáteční letenky na neděli večer, takže to byla trochu rána pod pás – mohli jsme se v pohodě ještě den válet v poušti a chytat, ale zase na druhou stranu, oni by bez té vody přes den stejně chytat nemohli, to by bylo o smrt. Takže nám vlastně nezbývalo nic jiného, než se podřídit.

Doba svátečního modlení

Bylo půl sedmé, i uvařil jsem si ešus plný kafe, že si ho vypiju sám, a jak jsem popíjel, bylo mi to vůči nim skutečně nějak blbý, byť kromě tradice, do které se narodili, je k tomu žíznění opravdu nic nenutilo. Pak jsem sledoval, jak přichází doba svátečního modlení - směrem k Mekce se neotočil jen ten, kdo měl momentálně chuť se pomodlit, ale všichni a koordinovaně, pod vedením Abdulhalima, který sice nemá hlavní slovo ve firmě, ale je z bratrů Tolbových nejstarší, tak šéfuje alespoň při modlení.
I když do sebe od rána nevpravili ani lok vody, po sedmé chlapi stejně vyrazili chytat, iniciativu vedl – jak jinak – Rijád, a já šel s nimi a pokoušel jsem se naši skupinu směrovat ke kopcům, kde spal Jiří. Nechtěl jsem, abychom se minuli, až se bude vracet. Že je ramadán velký svátek pro muslimy, není žádné tajemství, ten den se ale ukázalo, že je zřejmě zaznamenání hodným datem i pro plazy. Zatímco ještě včera jsme za dopoledne vykopali snad tři zmije, našli stopy snad pěti a ještěrek viděli nepočítaně, dnes to bylo jak zakleté. Nikdo nebyl schopen najít ani stopu scinka, natož hada. Assad dával najevo, jak se o ramadánu sice nesmí jíst, ale telefonovat ano, a jakýmsi záhadným způsobem na svůj drahý mobil chytal signál i v místech, kde pro mé Nokie už žádný nebyl. Nebo, čert mu věř, jen telefonování předstíral, aby mu nebylo blbé neúčastnit se pracného prohlížení saxaulových keřů, kterému jsme se věnovali my ostatní.

Sbohem, oázko...

V devět ráno jsem začal být trochu nervózní, protože Jiří nebyl nikde vidět. V půl desáté už jsem si sedl na kámen a začal teleobjektivem místo dalekohledu prohlížet kopce, ale Jiří pořád nikde. Ve tři čtvrtě na deset ke mě přišel Abdulhalim: „Já ho vidím!“ a ukazoval do dáli. Já Jirku sice neviděl, ale rád jsem mu věřil. Když k nám po další skoro hodině Jiří konečně došel, vysvětlil, že sice myslel na to, aby byl do devíti zpět, jak sdělil, bohužel však zapomněl, že nemá hodinky, a podle jeho odhadu je zrovna kolem deváté. Byl jsem fakt rád, že se nebudu vracet sám, tak jsem mu ani nespílal. Vysvětlil jsem mu, jak se to má s ramadánem a že chlapi už chtějí jet do Gízy, a on souhlasil – hadů jsme koneckonců měli dost, místo bylo zevrubně propátrané, a tak by bylo stejně potřeba se někam přesunout, abychom se nenudili. Vrátili jsme se k autu, naložili bágle, hady v pytlících jsme dali do papírových krabic od balené vody, a nechali kolem sebe strašný tábornický bordel, který však vzhledem ke zvyklostem místních není třeba nijak uklízet, protože oni stejně všechen odpad včetně prázdných plastových lahví hážou pod sebe, a sbohem, oázko.

Oběd u starce a stařeny

Oběd byl zase u starce a stařeny, od kterých Jiří koupil šaty. Před jejich domem měl Assad zaparkovanou Toyotu Corollu, nikoliv Astru, s níž jsme přijeli. „V servisu mně řekli, že jsem na oplu zadřel motor! Tak jsem přijel Corollou a zpátky vyrazíme až po čtvrté hodině, až nebude horko,“ vysvětlil. K obědu bylo to samé co vždycky, fazole, kuře, rýže, chleba, ale my si to vychutnávali jako poprvé, protože jsme věděli, že je to naposledy. Jedli jsme sami, jinak všichni slavili ramadán a postili se, ale byli naštěstí tak multikulturně uvědomělí, že po nás půst nechtěli. Chvíli po obědě, Jiří zase ve společenské místnosti pouštěl na monitoru kamery natočené záběry, a najednou se stalo cosi neuvěřitelného. Stařena jej vyzvala, ať ji následuje, a vedla ho dozadu do domu, do ženské části, kde se hihotalo větší množství jejích dcer a vnuček – a Jiří jim na své kameře předváděl, jak se chytá zmije rohatá.

„Haja mokarana!“

„Haja mokarana!“ prohlásil autoritativně a ukázal na displej kamery. Haja mokarana je arabsky zmije rohatá. „Jéééé!“ odpovídal sbor žen. Stařena pak cosi vysvětlovala rukama nohama Assadovi a on nám to přeložil: „Před rokem sem na zahradu vlezla užovka, asi Spalerosophis diadema, a ona jí usekla hlavu!“ Tradiční vztah místních obyvatel k hadům je v celém rozvojovém světě stejný a vypadá právě takto. O argument víc, proč nevadí pár hadů chytit a odvézt k chovu v teráriu.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)