Amadina Gouldové a její chov (26. část) Zbarvení prsou

Zbarvení prsou amadin Gouldové rozeznáváme ve čtyřech typech. Fialová prsa (PB – Purple–breast). Nejedná se o mutaci v pravém smyslu slova, protože takto jsou zbarveni původní ptáci. Přírodní zbarvení je volně dědičné a vždy dominantní. Nemohou tedy existovat jedinci, např. běloprsí, kteří štěpí na fialovou barvu prsou. Barva prsou je dána přítomností melaninových barev.

Podle teorie prof. Pomaradeho, ovlivňují barvu dvě složky – eumelanin (tmavé, černé barvivo) a phaeomelanin (červenohnědé barvivo). Již zmíněný prof. Pomarade se domnívá, že zbarvení prsou amadin Gouldové je určeno takto:
fialová prsa (PB – Purple–breast) – přítomen eumelanin i phaeomelanin,
modrá prsa (BB – Blue–breast) – přítomen pouze eumelanin, phaeomelanin chybí,
růžová prsa (LB – Lilac–breast) – přítomen pouze phaeomelanin, eumelanin chybí,
bílá prsa (WB – White–breast) – chybí phaeomelanin i eumelanin.

Růžová prsa (LB - Lilac-breast)

Jejich dědičnost je autozomální (volná) a vůči fialovému zbarvení vždy recesivní. Údaje o dědičnosti se u těchto ptáků kupodivu rozcházejí. I když je tato mutace známá poměrně dlouho. Dle pana W. Wienera (a některých dalších pramenů) je tato mutace vůči běloprsým AG recesivní, dle jiných naopak dominantní. Osobní zkušenosti s touto mutací nemám, ale přikláním se k názoru, že růžovoprsí ptáci jsou vůči běloprsým dominantní. Mutace je známa u všech typů zbarvení hlavy.

Modrá prsa (BB – Blue–breast)

Tato mutace není mezi chovateli uznávána jednoznačně. Osobně jsem viděl jedince, který měl zhruba polovinu prsou zbarvenou modře a polovinu bíle. V průběhu dalších přepeřování došlo postupně ke ztrátě modré barvy na náprsence. Bohužel neznám jeho potomstvo. Mohlo se v tomto případě jednat i o modifikaci. Nicméně modroprsá mutace existuje, ale její dědičnost není ještě zcela jednoznačně známa. Mutace se objevuje u černohlavých ptáků. Není vyloučen její výskyt ani u ostatních dvou variant zbarvení hlavy.

Bílá prsa (WB – White-breast)

Tato mutace vznikla v sedmdesátých letech 20. století v Jižní Africe. V prvním období byli tito ptáci v Evropských chovech velmi drazí a navíc docházelo, v honbě za rychlým ziskem, k páření mutačních ptáků mezi sebou, často i za pomoci imbreedingu. Tím se původně zdravá a silná populace stávala špatně odchovatelnou, ptáci byli málo životaschopní, se slabou kondicí a konstitucí. Až po delší době se přistoupilo k tvorbě heterozygotních jedinců křížením s přírodně zbarvenými ptáky. Dnes je populace běloprsých guld v dobrém stavu. Tato mutace je známa u všech tří barevných variant hlavy, ale u červenohlavých a černohlavých ptáků nemá celkem velký význam pro zkvalitnění zbarvení. U žlutohlavých (oranžohlavých) ptáků má pozitivní vliv na zesvětlení jejich masky, kde se snižuje podíl černé barvy. Jinak jsou ptáci vybarveni stejně, jako přírodní jedinci, pouze prsa jsou bílá. U dalších mutací má běloprsost zesvětlující účinek, který se projevuje především u žluté mutace na čisté barvě pláště. Běloprsý faktor odstraňuje zelený odstín ve žluté barvě. Podobně je tomu i u modré barvy, kde nelze bez tohoto faktoru odchovat modropastelové, běloprsé (stříbrné) ptáky. Podle prof. Pomaredeho je běloprsost způsobena ztrátou obou typů melaninu - černého eumelaninu i červenohnědého phaeomelaninu (Le Journal des Oiseaux, IV / 1983). Mutace má autozomální (volnou) dědičnost. Vůči přírodnímu zbarvení prsou je mutace recesivní. Její dědičnost k růžové barvě prsou jsem již zmiňoval výše. O vztahu k modroprsé mutaci nemám žádné informace.

Základy genetiky v chovu amadin Gouldové

Pokud bychom chtěli hovořit o genetice v původním smyslu tohoto slova, museli bychom se soustředit na počátek, původ a vývoj života na zemi. To je totiž původní význam tohoto slova odvozený od geneze – vznik, zrod. Pod pojmem genetika si dnes velká většina chovatelů (a nejen jich) představí mechanicky synonymum pro výraz dědičnost. Touto problematikou se bude zabývat i tato kapitola, nicméně pro zdárné pochopení jejího obsahu se musíme o vzniku a vývoji ještě nejednou zmínit. Je také nutné podotknout, že bez elementárních znalostí dědičnosti se dnes chovatel amadin Gouldové nedokáže dobře orientovat v souboru jejích mutací. Především chovatelé zabývající se chovem standardizovaných ptáků, tedy šlechtěním, potřebují poměrně slušnou znalost dědičnosti. Pro zájmové chovatele, tedy ty, kteří chovají guldy s cílem jejich odchovu, je znalost genetiky důležitá například pro tvorbu chovných kmenů. Pro majitele jedné nebo několika amadin Gouldové, chovaných pro krásné zbarvení, má tato kapitola význam pouze informativní. I když pouze okrajově, je nutné se zmínit vzniku a vývoji života, protože se jedná zároveň o vznik a vývoj procesu předávání genetických informací – tedy dědičnosti.

Biologické základy

Všechny nám známé formy života jsou založeny na bílkovinném principu. Bílkoviny či jinak aminy jsou nejdůležitějšími látkami pro existenci známých forem života, především pro svoji stavební funkci, ale neméně důležitá je jejich schopnost enzymatická. Bohužel, přes všechnu svoji důležitost, nejsou bílkoviny schopny samostatné autoreprodukce. Touto negativní vlastností by mělo dojít k jejich „odložení na smetiště dějin“, protože ve stavební funkci nelze obnovovat opotřebovanou tkáň a pro enzymatickou činnost je potřebná kontinuální produkce chemicky aktivních látek. Nevíme, kde se život vzal, zda vznikl na zemi (koacervátová teorie Oparina), zda přišel ze Všehomíra nebo zda jej stvořil Bůh (Bůh, Hospodin, Manitou), to nevíme. Jedno je ale jisté, jedná se o velice zajímavé dílo a „muselo dát fušku“ je postavit a hlavně zprovoznit. Právě „zprovoznění“ života je jev opravdu obdivuhodný. Jak jsem již napsal, nám známé formy života jsou postaveny na bázi bílkovin, ale chybí jim „náhradní díly a palivo“, protože se neumí autoreplikovat. A zde přišel nápad na zřízení „výrobní linky“, co linky, hned dvoulinky na výrobu bílkovin. A ještě navíc s kopírovacím a dopravním servisem. Touto nadstavbou jsou nukleové kyseliny. Především deoxyribonukleová kyselina (DNK nebo z angličtiny DNA – písmeno K i A mají v tomto případě stejný význam, tedy kyselina česky a acid – kyselina anglicky, a protože se dnes častěji používá zkratky odvozené z angličtiny – DNA, budeme ji používat také). DNA tvoří onu výrobní dvoulinku, přesněji dvojšroubovici, kde se vyrábějí – replikují bílkoviny. Kyselina ribonukleová (RNK nebo RNA), má sice pouze jednu šroubovici, ale zase tvoří několik typů. Je oním kopírovacím, informačním, tedy mediátorovým „nástrojem“, a proto je jeden její typ označován jako mediátorová – m–RNA. Další funkcí RNA je doprava, tedy přenos nebo transfer a proto existuje druhý typ transferová – t–RNA. Nukleové kyseliny jsou pro každý živý organismus nepostradatelné, a proto se s nimi seznámíme blíže. Molekula DNA se skládá ze tří složek. Jedná se o kyselinu fosforečnou, cukr dezoxyribózu a tzv. dusíkaté báze. Pojmenování dusíkaté báze vzniklo proto, že obsahují ve svých molekulách dusík a mají zásadité, čili bazické vlastnosti. Báze jsou čtyři – dvě pyrimidinové – – cystin (C), tymin (T) a dvě purinové – adenin (A), guanin (G). Jedna molekula kyseliny fosforečné (fosfátový zbytek), molekula cukru a jedna z uvedených bází tvoří nukleotid. Tyto nukleotidy se pak spojují v základní řetězec DNA, tedy polynukleotid. Velmi důležité je, že pořadí bází se v polynukleotidovém řetězci neopakuje pravidelně, ale v různých kombinacích za sebou. Uvedený řetězec nukleotidů (polynukleotid) je v molekule obsažen dvakrát. Je spirálovitě stočený, takže vytváří dvojšroubovici. Oba řetězce jsou spojeny vazbami, mezi jednotlivými dusíkatými bázemi. Vždy dvě a dvě báze se zákonitě váží spolu. Cytosin se váže vždy s guaninem a tymin vždy s adeninem. Tato skutečnost zabezpečuje možnost vytvářet vlastní kopii – replikaci. Uvolní-li se řetězce od sebe, budou syntetizovat řetězce nové, které budou kopiemi původních. Výsledkem jsou dvě molekuly DNA, naprosto shodné s molekulou původní. Tento mechanismus vysvětluje nejdůležitější proces zachování identické reprodukce – dědičnost. Jak jsme již uvedli, jsou pro živé organismy nejdůležitějšími látkami bílkoviny (pro své specifické vlastnosti). Specifičnost bílkovin je dána obsahem, pořadím a strukturou aminokyselin v jejich molekulách. Instrukcí pro stavbu bílkovin, tedy pro posloupnost jednotlivých aminokyselin, je pořadí bází v DNA. Pro aminokyselinu je určena trojice bází, jdoucích za sebou tzv. triplet. Tento způsob, jakým je genetická informace zašifrovaná se nazývá genetický kód. Zprostředkujícím článkem mezi DNA a bílkovinou jsou dva typy RNA (m–RNA a t–RNA), m–RNA zajistí přepis (transkripci) a t–RNA převedení (translaci). K tomuto tématu se zanedlouho vrátíme. Nyní je nutné si vysvětlit, proč došlo k vytvoření tohoto, na první pohled velmi složitého systému.

Evoluce živé hmoty

Pokud se nechceme spokojit s myšlenkou, že živá hmota vznikla z Boží vůle, pak je logické, že k dnešnímu stavu dospěla určitým vývojem – evolucí. Ta postupuje od jednoduššího ke složitějšímu. V období vzniku převažuje nestejnorodost a tím i proměnlivost jednotlivých molekul bílkovin. Aby vývoj mohl pokračovat, musí vzniknout schopnost produkovat molekuly sobě podobné, tj. identická reprodukce, či jinak autoreprodukce – dědičnost. Prvotní systémy mající předpoklady k výměně látek a energie s vnějším prostředím (látkovému metabolismu – mimo jiné, jednomu ze základních projevů života), mohou mít význam pouze za předpokladu, že tyto své vlastnosti předají systémům dceřiným. Jen tak je možné tyto pozitivní vlastnosti zachovat pro další vývoj. Každá živá hmota se tedy musí vyznačovat určitým stupněm výměny látek (metabolismem) a schopností autoreprodukce. To probíhá v prostředí, které může zasáhnout do tohoto evolučního procesu. Jednou z možností je zásah do reprodukce DNA. Například se do řetězce nukleotidů zapojí jiná báze. Tím vzniká dceřiná molekula, alespoň částečně odlišná od molekuly mateřské. Tuto odchylku označujeme jako mutaci. Ta je podstatou změny genetického materiálu a zároveň zdrojem nových vlastností z evolučního pohledu. To jsou příklady dvou základních principů evoluce – identická reprodukce (dědičnost) a schopnost vytvoření mutace (proměnlivost). Třetím předpokladem vývoje živých systémů je vznik regulačních mechanismů. Ty poprvé vysvětlil pan Darwin. Jejich principem je boj o život, tedy soutěž o výživu, prostředí apod. Systémy úspěšné v „boji o život“ přežívají, jiné zanikají. To je přírodní výběr. Ve sportovním chovatelství je pak přírodní výběr nahrazen šlechtitelskou selekcí. Základem pro evoluční progresi je tedy dědičnost, proměnlivost a výběr (přírodní nebo selekce).