Musa pedestris aneb Abeceda dog – trekkingu (21.)

„Camille seděla se zkříženýma nohama na ploché skále, u holínek jí ležel pes a ona pozorovala, jak se Mercantour propadá do tmy. Kam jí oči zabloudily, všude se tyčily k nebi černé kompaktní štíty hor, nádherné a beznadějné.“ Fred Vargas: Muž naruby

„Poznal jsi první pravidlo, první radu lesní moudrosti: Když jsi na pochybách, proměň se v sochu, strň. Strneš-li, budeš bezpečnější. Viděl jsi, jak se moudrý králík zachová ve většině případů, když mu hrozí nebezpečí? Pak sis všiml, že jeho heslo zní: Strň, strň! Zůstaň ležet, jsi-li na pochybách; v nebezpečí zachovej klid. Tak zní rada podrostu; to je úskok zkušených tuláků.“
Ernest Thompson Seton: Měsíčná noc (z knihy Král vlků)

Vidět srdcem!

Naši psi vnímají krajinu všemi smysly – nejen zrakem (který je ostatně u psů pouze průměrně vyvinutým smyslem), ale především sluchem a vynikajícím čichem. Schopnost „číst“ krajinu a veškerý život v ní, zaznamenat každičký detail a každičký z úlomků – z nichž je složena celistvá mozaika konkrétního území – zdědili psi po svých praotcích – po vlcích. Ať si to uvědomujeme nebo nikoliv – jsou naši psi viditelnými pojítky, které střeží neviditelné siločáry, které nás napájejí z našich pravěkých kořenů. Psi jsou naší pradávnou pamětí. Možná, že se naši psi nedokáží kochat panoramaty (i když psi milují – stejně jako vlci – vyvýšená místa, z nichž mají dokonalý přehled), možná neobdivují přírodní kompozice a směsice barev (stále ten kolotoč hypotéz a otazníků, jak psi vlastně vnímají barvy); přesto však psí schopnost vnímat svět kolem sebe – by měla být pro nás trvalou inspirací. Když ovšem pozoruji své psy, jak sledují stíny mraků putujících po zemi, kroužení káňat či hru vlnek v horských bystřinách a jiné „estetické zbytečnosti“ – nejsem si jist takřka ničím … Někdy je těžké být nezaujatým pozorovatelem a úzkostlivě se bránit falešnému antropomorfismu. Bůh suď, co se honí krásnými psími hlavami …

Láska a zaujetí

„O čem člověk nemluví s láskou a zaujetím, o tom nemusí mluvit vůbec,“ napsal si do notýsku Johann Wolfgang Goethe. Měl pravdu, ostatně jako téměř vždy …
Buď jak buď – na dog–trekkingových závodech vnímáme krajinu v „překotných doušcích“. Časový limit, konkurence a snaha dosáhnout slušného výsledku nás žene vpřed (ať to již někdo přiznává, či úzkostlivě tají – je atmosféra vždy více méně, až na vzácné výjimky, soutěživá). Skutečně prožít přírodu lze jen při osamělých toulkách se psy. Když navštívíme neznámou krajinu – jsme často jako dítě rozbalující vánoční dárky: jsme překotní, pachtíme se po výjimečných scenériích, prahneme po kruhových výhledech, skalních útvarech a intimní detaily, prostá přirozená krása a nenápadný půvab nám občas unikají. V důvěrně známých krajinách si lépe všímáme drobných změn a jemných detailů – převalujeme doteky s krajinou jako oblíbenou značku vína s příjemně známou chutí na jazyku a – vychutnáváme.
Každá z našich cest nemusí být nutně honbou za desítkami kilometrů: když jsme jednou v květnu procházeli nejkrásnější dolinu Muránské planiny – Javorníkovou (o vstup do ní je třeba písemně žádat na Správě národního parku Muránská planina – konečný verdikt záleží na jeho ředitelství) – byl to extrémní program na celý den. Přitom Javorníková dolina měří asi pět kilometrů. Přes dvacet let v ní nikdo „neuklízel“. „Cesta zarúbaná“ – vývraty, průstup potokem, místy výstupy do stěn kaňonu – nádherný adrenalin; nikdo z místních nevěřil, že by se tudy dalo se psy projít. Ovšem zážitek, na jaký se nezapomíná …

Nastražené smysly!

Psi nás bezděčně učí prožívat přírodu naplno, s „nastraženými smysly“ – podobně jako prastaré legendy a mýty přírodních národů. Vnímat krajinu srdcem, pít vzduch a vítr a cítit její tělo svýma nohama – to není prožitek, který procítí každý. (Ostatně každý o něj ani nestojí.) Hierarchie hodnot je různá. Někdo pochopí, jiný se ušklíbne, poklepe na čelo a považuje to jen za ztrátu času a za romantické žvásty. Nápoj do svého šálku si každý volí sám a proti gustu …

Indiánská škola

Že všechno souvisí se vším – věděli již dávno příslušníci přírodních národů. Indiáni kmene Kahuilla znali veškeré rostliny, které sbírali od údolí až po vrcholky hor. Tvrdili, že i když se to nepodaří každému, může téměř každý, pokud chce a je dostatečně pozorný – zaslechnout slabounký hlas rostlin. Indiáni kmene Papago (žijící v jižní Arizoně) tvrdili, že pokorný a vytrvalý člověk uslyší ve snu píseň ptáků či křik jestřába, mrak, vítr nebo píseň červeného dešťového pavoučka; ta píseň pak bude patřit jen jemu – a stane se součástí jeho poznání a síly.
John Matthews ve své knize Keltský šaman nabádá ke „tříbení smyslů“: „Používáme své smysly neustále, vidíme, slyšíme, ochutnáváme a hmatáme. Ve skutečnosti nám však poskytují jen velmi málo z toho, co bychom mohli prožívat. Budeme-li žít po šamansku, naučíme se slyšet slova, která jiní neuslyší, budeme cítit vůně Jiného světa, ochutnávat čisté vody ze Studnice Snů, pronikat do svého nitra hlouběji, než kdy předtím. Naučit se „vidět“ je jednou ze základních šamanských funkcí. Na Západě jsme od narození navykáni vidět to, o čem se nám stále tvrdí, že existuje jako jediný – „skutečný“ svět, vnímatelný pěti smysly. Šamany nikdo takto neučí. Hledají, jak se osvobodit od takového podmiňování, jak vidět a cítit vnitřními smysly.“

Post skriptum

Mladý kněz a pedagog Marek Orko Vácha (zúčastnil se prvního dog–trekkingového závodu v Česku – Osamělý vlk 2001) navštívil dvakrát dlouhodobě Antarktidu. O svém pobytu v nehostinném, ale nádherném svatostánku přírody napsal krásnou útlou knihu – Poslední země. Najdeme v ní i následující řádky: „Každá země se nějak vepíše do mysli. Každá krajina vyvolá pocit. Některá jako pečetidlo vyrazí do duše znamení nesmazatelným způsobem, a nemusí to přitom být daleká exotická země.“
Po celý život se – pokud to považujeme za důležité, nutné a obohacující – musíme učit od psů (i jiných zvířat) to, co jim bylo přírodou svěřeno do vínku. Anne Dillardová to výstižně vyjádřila v knize Naučte kámen mluvit: „Ráda bych se naučila nebo si vzpomněla, jak žít… Nemyslím, že se to mohu naučit od volně žijícího zvířete – mám chlemtat horkou krev, držet ocas zvednutý do výše, chodit tak, aby otisky mých nohou přesně zapadaly do stop mých rukou? Ale mohla bych se naučit něčemu z jejich bezstarostnosti, něčemu z čistoty žití ve fyzickém slova smyslu a z důstojnosti existence bez předpojatosti nebo motivů.“