Světová výstava psů v Bratislavě

Zjištění, že světová výstava psů je od mého bydliště pouhých tři sta kilometrů, bylo pro mě nepopsatelně radostné. Méně radostné už pro mě bylo zjištění, že budu moci jet pouze na dva dny, ale i to jsem to brala za dostatečně uspokojující. S kamarádkou jsme se domluvily, že se zajedeme podívat, jak taková výstava probíhá, zvlášť na světové úrovni. Kamarádka se dala do zajišťování ubytování a já jsem zahájila průzkum, kolik nás bude stát doprava, případně parkovné.

Příjezd do Bratislavy

Jak jsem očekávala, parkovné bylo placené, ale jaké bylo mé překvapení, když cena parkovného na dva dny byla zcela stejná jako cena za ubytování na jednu noc pro dvě osoby. Povinnost koupit si hned dvě dálniční známky, českou i slovenskou, také ve mně nevzbudilo zrovna nadšení. Podle plánku z webových stránek pořadatele jsem vybrala parkoviště vzdálené necelých deset minut pěšky od výstaviště (blíže bylo již obsazeno). Kamarádka objednala ubytování v Gabčíkovu (asi 55 km daleko), což bylo také nejbližší možné, ještě volné, ubytování v „blízkosti“ výstaviště. Nu což, chtěli jsme to vidět, tak musíme něco obětovat …
Příjezd do Bratislavy byl plynulý a stejně plynule, byť o mnohokrát pomaleji postupovala kolona aut, kteří se chtěli na parkoviště „B“ také dostat. My měli to štěstí, že jsme nevystavovali, tedy se nám i vyhnul stav hysterie, že nestihneme včas přijít ke svému kruhu. V koloně jsme pěkně krokem dojeli, a jak sliboval plánek, od zaparkovaného auta jsme to na výstaviště měli zmiňovaných deset minut. Cena vstupného byla přiměřená tomu, že to byla výstava světová, avšak cena katalogu byla pro mě skoro až nepříjemným překvapením. Zejména po zjištění, že je to opravdu cena jen jednoho katalogu na jeden den.

Psi nezklamali

Nejdříve nám dlouho trvalo, než jsme se dokázaly zorientovat mezi jednotlivými budovami, i když jsme měli v ruce katalog. Jak jsou budovy „poskládané“ a co ve které je, bylo z katalogu celkem zřejmé, ale jak se dostat z jednotlivých budov do jiných, to už nám připadalo jako poměrně tvrdý oříšek. Rozhodně zde chyběly cedule „kudy kam“ a nemít katalog, nepochopím ani za několik hodin bloudění, co kde je. Tedy utracení hříšných peněz za něco tak obyčejného, jako je pro většinu nevystavovatelů katalog, se tentokrát ukázalo jako výhra.
Psi nezklamali. Krásní, upravení, vesměs pohodoví. Samozřejmě jsem viděla i opaky, dokonce i vyloučení mexického naháče z kruhu za napadení rozhodčí (právem) a nebo se počůrání strachy a následné napadení vlastního majitele československým vlčákem. Přesto psi jako celek – bylo na co koukat a z tohoto důvodu jsem ráda, že jsem tento výlet podnikla. Obdivuhodné a pro mě neskutečně emotivní bylo, jaké oblečení zvolili někteří zahraniční vystavovatelé (Švédi, Noři, Němci …). Národní kroje ke svým národním plemenům. Vskutku krásná podívaná. A ten pocit národní hrdosti a hrdosti na své plemeno, jakou tito vystavovatelé měli, mně přišla až k neuvěření, byť se objevily i známky VD.

Uličky mezi kruhy úzké, kruhy malé

Ukázalo se, že kdo vzal svému pejskovi prostornou přepravku, boudičku, klec či ohrádku, udělal velmi dobře. Pořadatelé asi zapomněli, kolik vystavovatelů připadá na takové množství přihlášených psů a jak početný doprovod může jeden pes mít a kolik diváků se může takové akce zúčastnit. Uličky mezi kruhy byly většinou velmi úzké a kolikrát dostat se z jedné strany budovy na druhou byl až nadlidský výkon vykoupený pošlapanými botami. Představa, že v tom chumlu se nachází i nějaký ten pes, zřejmě v tu dobu nikoho procházejícího moc netrápila. Někteří lidé dokázali jít hlava nehlava, jakoby tu ani nebyli z lásky ke psům. Doslova využili své pupky a lokty, aby se dostali kam chtěli. Úzký prostor na procházení mezi jednotlivými kruhy byl zajisté dán i množstvím zmiňovaných boudiček, klecí apod., ale copak se to nedalo čekat? A když k tomu ještě v každém patře a na každém rohu se nacházel bufetíček se štrúdlem za dvě euro a kávou za cenu stejnou či i vyšší, mumraj a tlačenice předčili tak vaše očekávání. Čtvrtek byl oproti pátku, kdy měli na světové výstavě slovenské školy exkurzi, klidnější.
Kruhy, jako na téměř každé „halové“ výstavě, byly vesměs malé, kolikrát mi připadalo, že si pořadatel neuvědomil, že například patnáct barzojů potřebuje jinak velký kruh, jako patnáct trpasličích špiců. Ale myslím si, že na to už jsou vystavovatelé psů zvyklí. Oceňuji, a jistě ne jen já, koberce, které byly snad v každém kruhu. Bohužel někteří diváci i vystavovatelé si zapomněli uvědomit, že tam, kudy si krátí cestu, je výstavní kruh, ve kterém zrovna probíhá posuzování psů. Možná to bylo i tím, že rozhodčí nekomunikovali s diváky. Chválu a výtky ke psům se dozvěděli většinou pouze vystavovatelé. Pro diváky zůstalo záhadou, proč vyhrál ten pes a ne jiný.
Co z mé strany zaslouží též kritiku, je suterén, kde se nacházelo několik výstavních kruhů a stánků. Ten byl vzhledově nehostinný a působil jako zanedbané garážové prostory. Byly to prostory velmi ponuré, i kvalitní fotoaparát měl s takovým minimem světla hodně práce. Co potom rozhodčí při posuzování psů?
Abych jen nekritizovala, jídlo venku (mimo halu) bylo vesměs v přijatelných cenách a ve velkém výběru s malými frontami. Často byly ale předražené potřeby pro psy. Kdo však hledal a vyptával se, našel i stánek s cenami rozumnými a někde bylo možné nakupovat dokonce i za české koruny.

Kritika některých vystavovatelů

Neodpustím si ale další kritiku, a to pro změnu některých vystavovatelů. Pudrování psů u plemen celkově nemám ráda. Avšak šokovalo mě pudrování a bělení u plemen, u kterých bych to nejméně čekala. Upravovat a bílým pudrem pudrovat foxteriéra či lakeland teriéra mi přišlo poněkud zvláštní. Rozesmál mě vystavovatel, který křičel, ať nefotím jeho psy. To potom nevím, co na světové výstavě od diváků (a nejen od nich) očekával … Stejně tak bylo a je pro mě nepochopitelné, proč jsou na tzv. šibenicích (na stole) vyvázáni hladkosrstí psi, u kterých úprava srsti nepřipadala v úvahu. Jedním z největších šoků pro mě bylo objevení maltézského psíka, který byl v kleci jako pták či vepřík: malá klec, pejsek chodil kolem dokola po roštu (stejného provedení jako je klec), pod roštem noviny, na kterých byly výkaly a skvrny po moči. Výkaly tedy pěkně propadaly roštěm na noviny, aby v nich pejsek neťapkal. Majitel asi zapomněl, že psy je potřeba venčit. Dovršením všeho byla napáječka pro papoušky, ze které pes pil. Vlastník si pravděpodobně poplet knížku jak se starat o psa, s brožůrkou chováme zebřičky. Proti balíčkování srsti (barevné papírky s namotanou srstí až u kůže) mám sice drobné výhrady, ale pokud psa neomezuje v pohybu a srst je profesionálně ošetřena a namotána tak, že psa netahá, tak budiž, ale někdy čeho je moc, toho je příliš.

„Čůraniště“, exkrementy byly všude

V halách se nacházelo „čůraniště“. Ti, kteří byli líní vyjít se psem ven a nebo nechtěli, aby pes měl mokré packy před vystavením, mohli psovi nabídnout náhražku trávníku – hobliny v ohrádce velké asi pětkrát čtyři metry. Věřte nebo ne, tam bylo psůůů. Když se přenesu ven, opět rozčarování. Ani nevím, jestli nad vystavovateli nebo pořadateli výstavy. Totiž exkrementy byly naprosto všude. Když jsem chtěla fotit na trávníku, musela jsem se častěji koukat pod nohy, než do fotoaparátu. Přišlo mi to k uzoufání. A když jsme u té špíny na chodnících a trávníku, tak musím ještě přidat obrovskou kritiku na toalety pro lidi, které již v poledne vypadaly jako venkovní trávník …

Utajená hala D

Závěrečné soutěže se konaly v hale D. Přístup do ní mi doposud zůstává záhadou, vlastně ani nevím, jak jsme se tam po vyptávání se dvou pořadatelů dostaly. Jaké bylo mé rozčarování, když hlavní soutěže, jako je „nejkrásnější pár psů“, „nejkrásnější dorost“, „chovatelská skupina“, …“Best of Group“…, měly časový skluz více než dvě hodiny! Nejdříve prošli vlajkonoši s vlajkami všech zúčastněných zemí. Následovala pauza a omluva moderátora, že vlajkonoš za Rusko, (po České republice mělo nejvíce přihlášených psů), v chumlu mažoretek chyběl. Tak ještě jednou. Dívčina s ruskou vlajkou pochodovala sama dokola celé haly za stejné hudby jako předchozí a nechyběla velká omluva ruským vystavovatelům a divákům. Začaly soutěže. Psi byli krásní, světoví, předvedení také. Koberec asi nebyl zrovna ideálně položen, protože dvakrát na stejném místě upadli dva vystavovatelé.

V hlavním programu bylo na co koukat

Na stěně bylo plátno, kde coby součást programu probíhal asi patnácti minutový záznam z průběhu dne – ve fotografiích. Ouha. Mnoho fotek se donekonečna opakovalo. No nic, alespoň jsme si je mohli podrobněji prohlédnout. Byla to však škoda, protože krásných psů byly stovky a fotek tak dvě desítky. Během soutěží jsme zde mohli sledovat některé předváděné psy detailně, stejně tak psy na bedně vítězů. Ta byla dosti bokem zorného pole většiny diváků na tribuně. Snad, aby diváci neděsili psy (nebo to bylo na žádost toho pána, co byl proti focení). Proto díky za přímý přenos na plátně, jinak bych ani neviděla nejkrásnější psy na stupních vítězů. Sledujeme koberec haly živě, sledujeme plátno s detaily, na stěnách visí vlajky zemí, ze kterých psí účastnici byli … A hleďme, chybí česká vlajka! Tak to je fakt faux–pas, nejpočetnější zahraniční skupina vystavovatelů a nemají zde vlajku. V závěru čtvrtečního výstavního dne, když jsme odcházely, zastavily jsme se u východu u stánku s velkým modrým „i“. Předpokládám – výstavní informace. Jdu jim sdělit, že jaksi opomněli na českou vlajku v hale. Sličná slečna s mladým mužem mně s úsměvem odpověděli, že oni tady na takové věci nejsou, ať jsi jdu stěžovat na opačnou stranu haly, tam doleva a pak doprava a poptám se, kdo že to tam má na starosti. Podle plánku nejsem schopna najít místo reklamací … Ale moje starost už v tu dobu byla, jestli nás s takovým zpožděním ještě v Gabčíkovu ubytují a jestli ještě seženeme něco k jídlu. Tak říkám: „Tak jim to prosím alespoň vyřiďte,“ a ani na to: „Snad nezapomeneme“. Opravdu výborný informační systém.

Složitá doprava

Příjezd z opačné strany Bratislavy je ještě horší. Navigace selhala, směrová cedule k výstavišti jediná. Nakonec díky zvýšené koncentraci přítomné policie jsme vypozorovaly, jakým směrem se k parkovišti dostat. Šipky na parkoviště „B“ se začaly objevovat, ale místo „B = pod starým mostem“, kde jsme parkovaly ve čtvrtek, jsme byly poslány na louku zelenou, mezi tisíce dalších aut. Na dotaz, jakým směrem se dostaneme k výstavišti, nám obsluha sdělila: „Tam, po sto metrech, je kyvadlová doprava. Máte to tak deset minut autobusem“. Co za deset euro všechno nemáme … Zůstaly jsme v němém úžasu, přeptaly se, jestli parkujeme správně v „B“, když je nutný autobus. Prý, že ano. Tak to je pro mě k nepochopení doteď. A to si myslím, že nebyla důvodem jazyková bariéra. Ovšem neodporovaly jsme, protože na výstaviště jsme se dostat chtěly.

Světové úrovně jsem se nedočkala

Vše se opakovalo, pátek byl stejný jako čtvrtek (jen ten nový katalog), cenově i organizačně, krásní psi, většinou krásné předvedení, škaredé záchodky.
Vzdálené parkoviště mělo ještě dohru, protože jsme nevěděly, jak se k němu dostat. Nevěděli to na vchodových informacích, nevěděli to ani na informacích, kam nás posílali ve čtvrtek. Nakonec to naštěstí věděli „trhači vstupenek“ u vchodu. K autu jsme se tedy dostaly a domů také.
Výstava to měla být světová nejen názvem a počtem přihlášených psů, ale čekala jsem i světovou úroveň. Bohužel té jsem se nedočkala. Přesto jsem ráda, že jsem tuto výstavu mohla vidět. Jela jsem na výstavu kvůli psům, a ti byli naprosto úžasní. Stejně jako mnozí vystavovatelé, které jsem měla tu čest 8. a 9. října 2009 na světové výstavě psů v Bratislavě oslovit.