Horsemanship neboli přirozená komunikace

K napsání tohoto článku mě přivedla diskuse na Equichannelu, kdy se začaly vzájemně napadat dvě skupiny patřící k rozdílným táborům lišícími se svými názory na výcvik koně. Tyto diskuse většinou vyústí v osobní útoky a mnoho se z nich obvykle nedozvíme. Mě na nich vždy mrzí obrovská míra netolerance na obou stranách. Zkusím proto zaujmout k fenoménu výcviku koně svůj postoj, který by mohl obě strany alespoň trochu sblížit.

Rčení na úvod

V úvodu bych zmínil rčení Václava Bořánka, který ve svých veřejných vystoupeních říká, že na komunikaci mezi člověkem a koněm již z principu není nic přirozeného. Ve své první knize hned v úvodu zcela precizně objasňuje, co pojem horsemansip (v překladu přirozená komunikace) znamená a vysvětluje vztah horsemanship versus tradiční trénink. Tento názor nikomu nenutí, což je patrné z následující jeho věty:

Nemusíte se mnou souhlasit,ale můžete o tom alespoň přemýšlet.

Tuhle větu podtrhuji, protože myslím, že její tvrzení je úhelným kamenem již zmíněných rozmíšek. Mnozí neumějí přemýšlet o slovech svých diskusních partnerů a stále omílají své pravdy bez toho, aby o nich uvažovali a zamysleli se i nad slovy protějšku. Chápu, je to takhle pohodlnější. Mrzí mě, že v diskusích se takto chovají i ti, u kterých bych to nepředpokládal a čekal bych od nich větší rozhled či míru tolerance.

Definice horsemanshipu

S definicí horsemanshipu Václava Bořánka souhlasím potud, pokud se hovoří o výcviku koně. Domnívám se ale, že slovo horsemanship má širší význam a zahrnuje celou oblast života koně. To je také důvod, proč je rozšířeně nazýván natural horsemanship (NH) a odtud i český ekvivalent přirozená komunikace. Lepší by ale asi bylo nazývat celý soubor metod a přístupu k chovu koně názvem přirozené partnerství. To zahrnuje nejen principy vzájemné komunikace, ale i přístup ke koni jako k partnerovi a snaha přiblížit podmínky jeho chovu k podmínkám, které koni nejlépe vyhovují. Ostatně slovo horsemanship Američané používají pro jezdectví jako celek a pro ovládání koně ze sedla.

Žádné využití koně není přirozené

Je jasné, že žádné využití koně není přirozené. V tom s panem Bořánkem souhlasím. Není to využití koně ani jako tažného prostředku, ani jako sportovního náčiní, ani jako dopravního prostředku, ale ani jako živého trpaslíka v zahrádce. Každá tato činnost je pro koně nepřirozená a musíme si být vědomi toho, že po něm chceme něco, co asi nebude jeho životní prioritou. Aby kůň pro nás požadované činnosti vykonával, je třeba ho k tomu vycvičit. Přístupy jsou v podstatě dva. Pozitivní motivace a negativní motivace. To znamená, že na koně vyvineme určitý tlak a nutíme ho na něj nějak zareagovat. Tlak je cílen tím směrem, kam požadujeme, aby směřovala činnost koně. Pokud kůň zareaguje podle našeho požadavku, tak tlak odejmeme. V tom případě se jedná o pozitivní motivaci. Naopak tlak zesílíme v případě negativní motivace, jestliže kůň udělá něco, co nechceme. Přístupy jsou při výcviku koně možné oba, ale negativní motivace je problematická. Koni není vlastní pocit viny, a proto ho nelze trestat. V takovém případě se zvýšení tlaku míjí účinkem a u koně můžeme naopak vyvolat nežádoucí chování. Tlakem myslíme fyzické, psychické nebo mentální působení. To jsou ostatně způsoby výchovy obecně. Ku příkladu vaši rodiče budou chtít, abyste chodili do houslí. V případě pozitivní motivace vás po hodině pochválí a pustí do kina. V případě negativní motivace vám dají zaracha, pokud nebudete chtít do houslí chodit. Když opět začnete, přijde pozitivní motivace, zase vás pustí ho kina či na hřiště. Ideální je, když vás určitá činnost baví a oni jen pozitivně podporují vaše konání. Toto nejsou ale jen metody výchovy a výmysl lidí, ale používají je i zvířata navzájem. Mnoho trenérů odpozorovalo chování zvířat a využilo je k jejich výcviku. Některé školy však preferují spíše negativní motivaci a jiné naopak pozitivní motivaci. Přístup je odlišný podle druhu zvířete. Využití pouze jednoho směru ale není možné. Někdy proces učení lidí i zvířat byl a ještě je hodně drastický. Vzpomeňme například na rákosky ve školách či drastické metody obsedání koní v minulosti. Ne nadarmo se v angličtině tento proces nazývá „lámáním koně“. Dnes ale víme, že koně nemusíme lámat, ale že existují cesty, jak ho obsednout zcela nenásilně i když vlastní ježdění je vždy jeho porobení. Kůň na to ale nakonec přistoupí.

„Klasická“ výchova koně

Jistě jste si všimli, že zatím jsem nikde neuvedl, že něco je PK či NH a něco „klasická“ výchova koně. Je tomu tak proto, že tato pravidla se užívají v obou systémech obecně, jen metody na těchto principech založené se poněkud liší. Často se též mluví o nenásilné komunikaci. To je ale nepřesný výraz. Ano, mnoho dnešních metod výchovy je proti dříve obecně užívanému „lámání koní“, a to ještě před sto lety, procházka růžovým sadem. Pokud ale používáte odměnu, abyste koni sdělili, že něco udělal dobře, musíte nejprve navodit příslušnou situaci a donutit koně k určité akci. To se až na výjimky neobejde bez působení tlakem. Ten může být, jak už jsem řekl fyzický, psychický a mentální. Prvním, kdo se o tomto zmiňuje a staví na tom základy své práce, je Tom Dorrance. Možná, že něco podobného užívali už i jiní, ale Tom Dorrance na tom postavil svoji práci. V moderní době byl asi první, který v praxi využil metody výcviku založené na koňském myšlení. Od něj se pak učí Ray Hunt, Pat Parelli, Monty Roberts a další. Každý z jmenovaných přinesl do NH něco svého a postavil další „pokoj“ na základech domu Toma Dorrance. R. Hunt je jeho přímým pokračovatelem, Monty Roberts popsal řeč těla koní a nazval ji jazykem equus. Díky jeho knihám miliony lidí začaly uvažovat o tom, že koně se dají vychovávat i jinak, než bylo doposud zvykem. Pat Parelli zase sestavil didaktickou řadu, kterou přiblížil lidem slovník koňské řeči. V kontextu jeho školy se hovoří o sedmi hrách a mnoho obdivovatelů NH je přesvědčeno, že si je budou hrát s koněm a tím ho naučí vše potřebné. To je ale strašný omyl. Jednotlivé „hry“ jsou postupy, jak koně požádat o určitou reakci. Je to tedy slovník člověka při komunikaci s koněm. Lyons zdůrazňuje potřebu malých a postupných kroků, na kterých staví pochopení požadavků člověka koněm a zafixování dané úlohy.

Další „klasici“

Ti, o kterých jsem se zmínil, včetně jejich žáků, se víceméně veřejně hlásí k principům NH. Pak ale najdeme takové, kteří vycházejí z podobných principů a přitom jsou vnímáni jako „klasici“. Mezi ně patří například Linda Tellington Jones, Bea Borelle a i fenomén K. F. Hempfling a nakonec i P. Karel, manžel B. Borelle. Mnozí možná nebudou souhlasit, ale nejde o to, co s koněm ve výsledku jezdí, ale jde o principy, na kterých svůj výcvik staví. Když budete podrobně studovat jednotlivé metody, zjistíte, že mnoho věcí je identických, jen jsou jinak nazývány a možná stojí na jiném místě tréninkového řetězce. Pro příklad si uveďme postavení hlavy, kdy je krk vytažen směrem dolů a šíje je uvolněná. V NH hovoříme o vertikálním ohnutí a uvolnění a Bea Borelle to nazývá první drezurní postoj. Vytočení hlavy do strany je laterálním ohnutím v NH a Beou Borelle je označováno jako flexování. Tyto jednotlivé prvky mají v obou systémech výuky stejné postavení a stejný dopad. Nechci tady hledat všechny společné prvky, kterých je mnoho, ale chci upozornit na to, že jsou a že to, co se liší, je práce jednotlivých konkrétních trenérů a cvičitelů, kteří hledají, a nebo by měli hledat, individuální přístup k určitému koni. Viděl jsem jednoho našeho známého horsemana, jak mu ruply nervy a třískal tři čtvrtě hodiny koně až měl krvavá jelita, také jsem ale viděl jednoho „klasika“, který lonžoval za trest koně půl hodiny na jednu stranu a půl hodiny na druhou. Byla to obyčejná lidská selhání, která do práce s koňmi nepatří, a to ani, když se jich dopouštějí lidé slavných jmen. Je tedy důležité diferencovat, co a proč se stalo. Krocení koní je dnes asi už minulostí a obecně se používají metody, které jsou daleko jemnější a šetrnější. Mezidruhově a bez verbální komunikace se asi těžko vyhneme výměně informací pracující s navozením tlaku a jeho odejmutí při požadované reakci. Dáme-li ale koni na výběr, kdy může odejít, pokud nebude chtít s námi komunikovat, pak nemůžeme hovořit o násilí. Důležité je koně pozorovat a naučit se některá gesta a postoje, které koně mezi sebou užívají, a ty zařadit do své komunikace s nimi. Podívejme se na pár příkladů. Roberts ve své knize hovoří o tom, že když se některý kůň zpronevěří stádové etice, je vykázán za hranice stáda. Tam v nejistotě a vystaven nebezpečí ze strany predátorů musí zůstat tak dlouho, dokud nedá najevo, že se podvolil pravidlům. Roli vychovatele zastává vedoucí klisna. Provinilec je tedy vystaven silnému stresu. Já před Velikonocemi přivezl nového valáška a vypustil ho ke stádu. Byl vetřelcem do zaběhané komunity. Koně stáli kolem valníku se senem a žrali. Vedoucí klisna se snažila nového koně od valníku zahnat a nepustit ho ke žrádlu. Podívejte se na její soustředěný pohled, kterým ho jakoby odtlačuje (obr. 1). On si nedal říci a tak logicky následovala její reakce (obr. 2). V jazyce koní je první výstrahou soustředěný pohled, následuje sklopení uší, snížení šíje k zemi, další je pohyb směrem k vetřelci (obr. 3), dále úder zuby a pak následuje kousnutí (obr. 4) a jako poslední je kopnutí (obr. 5). To pokud nedojde včas ke kladné reakci napadeného. Jde tedy o rytmické stupňování tlaku. Někdy tento proces proběhne velmi rychle, pro člověka až nepostřehnutelně.

„Koňské esperanto“

Nechci tady rozebírat všechny varianty a „slova“ koňského jazyka, ale NH nabízí jakési „koňské esperanto“, kterým se člověk může s koněm domluvit či mu předat svůj požadavek. Je to soubor úkonů a pozic těla, které jsou podobné těm, kterými koně mezi sebou komunikují nebo jim rozumějí. Patří sem stupňování a odnímání tlaku, pochvala (odměna), rytmický tlak, mentální působení pohledem, pohyb ke koni, pohyb od koně, napětí těla a rychlé pohyby, svěšení ramen a skrytí očí nebo otočení hlavy atd. Jistě mnozí namítnou, že to dělají i jiní cvičitelé koní. To je možná pravda, ale možná také ne. Rozhodně to nepoužívají jako výchovný ucelený systém a neučí to programově nové zájemce. Pokud se to chcete naučit, tak to buď odkoukáte nebo jdete vlastní cestou systémem pokus – omyl. Parelli přišel s tím, že jednotlivé kroky nebo jednotlivá slova „koňského esperanta“ sestavil do výukových řad a nazval je sedm her. Je to pro pochopení principů praktické, ale není to uzavřený a neměnný systém. Je potřeba s ním pracovat a přizpůsobit ho každému koni, jako ostatně každý výcvik. Lidé, kteří se striktně drží holých sedmi her a „necítí“ koně, nikdy se ho nenaučí správně vychovat. Jejich chyby jsou pak bohužel přisuzovány celé metodice. Oni tedy buď sami dělají NH ostudu nebo se z nich naopak stávají její zapřisáhlí odpůrci. Řada lidí a zvláště ti, kteří mají koně jako trpaslíka v zahrádce a nemají jiné ambice, než mít svého miláčka koníčka, učí jej mnoha cirkusovým trikům, které jsou ale pro život koně naprosto zbytečné. Naučit koně tyto cviky jde různými způsoby, bohužel pomocí NH to jde snadněji. To ale není chyba NH, ale egoismus lidí, kteří ho využijí ke zbytečnostem pro svou slávu a pobavení. Zároveň to je ale i důkaz toho, že dobře používaný NH je vynikající systém výchovy koně.