Psychoželva Leesa a lov rohatých zmijí – 27. část

Se všemi z oázy, se kterými jsme se setkali, jsme se rozloučili, kolem našich aut byl úplný rozlůčkový výbor, a nasedli do aut. „Nekouří se tu!“ řekl rezolutně Assad. Chápal jsem, Corolla byla skoro nová. Jeli jsme asfaltkou přes Saharu směrem na Gízu, bylo šest a slunce se blížilo k západu.

Deset rohatých cerastesek a spalerosophiska

Assad zajel k odpočívadlu, Hilux přijel pár minut za námi a také zastavil, chlapi vyložili vařič, lahve s vodou a napjatě a nedočkavě koukali směrem k západu, jak slunce mizí pod obzorem. Když zmizelo, řekl Assad: „Ještě tři minuty!“ A když uplynuly, všichni zvedli lahve s vodou a žíznivě pili. Když se napili, začali připravovat jídlo. „Teď budeme snídat!“ A kuřáci, to jest kromě Assada všichni, si zapálili svou ten den první cigaretu. Najedli jsme se, nasedli zpět do Corolly a Abdulhalim si zapálil. Dívali jsme se s Jiřím nechápavě. „No teď už je po západu slunce, kdybyste tu kouřili předtím, tak bychom se toho byli nadýchali i my!“
Pak jsme se ještě dohodli, kteří hadi jsou vlastně mí – deset rohatých cerastesek a Jirkova užovka, spalerosophiska. Před půlnocí jsme vjeli na Assadovu zahradu – hlídač nám otevřel – a rovnou z auta jsme vlezli pod sprchu. A po tom neuvěřitelném luxusu jsme vlezli do stanu, který chlapi mezitím postavili, zalezli do spacáků a spali jak Karafiátovi broučci. Dobrodružství bylo za námi. Ve skutečnosti nebylo, ale to jsme ještě nevěděli.

„Dávejte si bacha na lidi kolem pyramid...“

Ráno jsme se probudili a už z nás byli normální turisté, ne lovci. A šli jsme objevovat město. Do Gízy jsme přijeli ideálně naladěni pro to, abychom se tím městem nadchli, zamilovali se do něj a vyprávěli o něm bájné zkazky. Naše safari se totiž více než povedlo. V pátek ráno jsme tedy vstali a vyrazili poznávat Egypt turistický. Odvézt do Haramu, to jest do čtvrti pyramid, od Assada nechceme, neboť si hodláme užít místní dopravy. „Dávejte si bacha na lidi kolem pyramid, jsou jako klíšťata,“ říká, když vyrážíme. „Horší než kolem Pražského hradu to nebude!“ chlácholím ho nepředvídavě. Sotva vyjdeme z brány, u níž drží stráž náš hlídač, šlápnu do výkalu. Že by velbloud? Jdeme uličkou, která nemá samozřejmě žádné dláždění a u níž jsou ve zdech jednotlivých zahrad vykousané velké, ještě nezastavěné plochy, a blížíme se k hlavní ulici čtvrti. To se naše ulička už pomalu ucpává kamiony v nejrůznějším stadiu rozpadu – jde o ulici, jejíž část je ulicí mechaniků trucků. Veškeré opravy probíhají přímo na ulici a my můžeme nakukovat do střev úplně nových, lesklých trucků i zrezivělých náklaďáků pamatujících druhou světovou.

Gíza a 18 milionů obyvatel

Pak se konečně dostáváme na hlavní tepnu čtvrti, ve které bydlí sto padesát tisíc lidí. Celá Gíza ostatně má, přestože ji svět vnímá jako vesničku pod pyramidami, osmnáct milionů obyvatel. Od sousední Káhiry navíc Gízu odděluje pouze Nil mezi dvěma zastavěnými břehy. Ve skutečnosti už nejde o dvě města, ale o souměstí Káhira – Gíza, jež dohromady mají osmatřicet milionů lidí. Jsme na hlavní třídě a jediné, co ukazuje na to, že je hlavní, je šířka. Vše ostatní nasvědčuje spíše tomu, že jsme se ponořili hlouběji do smetiště. Hory odpadu jsou nedozírné a všudypřítomné, nic jako dlažba nebo chodníky není přítomno a ob dva tři domy vždy parkuje buď vozík s oslem, nebo s velbloudy. A ta zvířata, snad aby zdůraznila tvrzení, že v horku se zrychluje metabolismus, usilovně kálejí. Chůze se tu podobá tanci. Po pár minutách chytneme motorikšu a poučeně se ptáme, kolik bude chtít za těch sedm kilometrů, a on bez zaváhání říká, že padesát liber. Za sedm kiláků – vyšší cena rikšou než v Praze taxíkem. Ani moc zdvořile za tu ušlechtilou nabídku neděkujeme a ženeme se za mikrobusem městské hromadné dopravy. Ten chce za cestu jen půl libry, stokrát míň, tak si nastoupíme a vyrážíme ke Sfinze.

Horší než na Pražském hradě

Jako Pražané chápeme, jaká verbež se bez ohledu na zemi kolem turistických center rojí. Takže v prvním výstavném obchodě přímo pod oploceným areálem pyramid odmítneme návrhy prodavače, který nám cpe egyptskou viagru, a v druhém nakupujeme s vědomím, že je to tu jako v Karlovce. Krámu vévodí stříbro a zlato, nic není označeno cenou, a když – protože potřebujeme nějaké dárky – si necháme dva nebo tři kousky zvážit, ukáže se, že váhy jsou hluboko pod pultem. Když prodavač vidí, že na nás může něco trhnout, nechá přinést čaj a nabízí nejlepší turistickou kancelář v Gíze, ta že nás proveze mezi pyramidami na velbloudu nebo oslu a ještě nám k tomu zazpívají. Rozhodneme se opatřit si turistickou zkušenost se vším všudy, jenom si vymíníme, že pojedeme koňskou drožkou, a ne na nějakém zvířeti.
Jeho syn nás vede Haramem, čtvrtí pyramid, k oné kanceláři, je to asi dva kilometry, a jdeme starou Gízou, ne po bulváru, jenž areál pyramid obtáčí. Mezi krámky, mezi prostými lidmi, kteří mají třeba zámečnictví a nežijí z turistů. Pohledy jsou najednou mimořádně nepřátelské. Zatímco ten krám byl jako podle učebnice turistického kšeftu, uličky Gízy už v pohodě nejsou a my i s tím arabským průvodcem, co s námi jde, dostáváme poprvé strach, jenž nás už v Gíze neopustí. Majitel „naší“ kanceláře je neuvěřitelně slizký tlustý vekslák, chvíli smlouváme a pak se za horentní cenu vydáváme koňskou drožkou k Cheopsově pyramidě. Je to tady horší než na Pražském hradě minimálně o osobní prohlídku před vstupem a o neuvěřitelný počet policistů postávajících a posedávajících úplně všude. Pokřikují, neustále něco chtějí a viditelně nejsou zárukou bezpečí, ale spíše zdrojem ohrožení.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)