Jaký druh je ten pravý na ochočení? Prakticky každý papoušek se dá ochočit, jestliže si ho pořídíme jako mládě a budeme se mu dostatečně věnovat. Některé druhy však na ochočení a do klece nejsou nejvhodnější.
Běžně se v obchodech se zvířaty nabízejí mnohé australské druhy jako vhodní mazlíčci. Nejčastěji různé druhy rozel, neofémy, barnardi, papoušci zpěvaví, nádherní, kouřoví, dokonce i královští. Také kakariki, kteří však nepocházejí z Austrálie. Všichni tito ptáci však pocházejí z otevřených stepí a savan, jsou to tedy vynikající letci, mají velkou potřebu létat, jsou velmi energičtí a do bytu nevhodní. Navíc se většinou jedná o zástupce menších či středních papoušků, kteří se pochopitelně svými duševními schopnostmi nevyrovnají velkým druhům papoušků. Z australských druhů lze do bytu doporučit snad jen andulku a korelu. Oba tyto druhy jsou vynikající mazlíčci.
Naproti tomu papoušci Ameriky a Afriky jsou ptáci z pralesů a potřeba létání u nich není tak veliká. Spíše šplhají. Navíc jde většinou o velké druhy papoušků, tím pádem ptáky velmi inteligentní, zvídavé, poměrně snadno ochočitelné. Navíc se většinou mláďata těchto druhů dokrmují uměle – taková mláďata jsou pak na člověka zvyklá, považují ho za svého partnera a s jejich ochočením v novém domově nebývá problém. Namátkou lze jmenovat např. aratingy, pyrury, aymary, agapornise, papoušky senegalské, amazoňany, amazónky, ary.
Andulka – snad nejvhodnější ptáček na ochočení. Na svou malou velikost velmi inteligentní, velmi snadno ochočitelná, přítulná, velice zábavná, hravá a aktivní. Jeden z nejtalentovanějších druhů na mluvení, dokáže se naučit stovky slov, celé věty či písničky. Navíc není drahá, je vhodná pro naprostého začátečníka a není tak náročná ve svých potřebách jako velké druhy papoušků.
Korela – opět jeden mimořádně vhodný druh do bytu. Velmi klidná, přítulná, poměrně snadno ochočitelná. Není drahá ani náročná, navíc svou větší velikostí už nám může splnit sen o chovu většího druhu papouška. Mluvit se většinou nenaučí, zato je velmi nadaná na opakování různých melodií a dokáže zapískat celé písničky či melodie.
Rozely – jsou velmi obtížně ochočitelné, většinou plaché a „splašené“. Nenaučí se mluvit. Mají velkou potřebu létání a velkého prostoru.
Papoušci zpěvaví – totéž jako rozely, velmi špatně se ochočí, jsou plaší, nenaučí se mluvit. Potřebují velký prostor.
Neofémy – klidní ptáci, které lze ochočit. Pokud se nám to podaří, neofémy jsou velmi přítulní a roztomilí společníci. Nicméně se nenaučí mluvit a rovněž potřebují poměrně dost prostoru.
Papoušci nádherní, kouřoví, královští – poměrně klidní a také inteligentní ptáci. Jako společníci bývají velmi přítulní a zábavní. Mají však velké nároky na prostor a prostor bytu jim skutečně nepostačuje. Navíc díky poměrně velké velikosti mohou v bytě při svých leteckých pokusech napáchat škody. Nenaučí se mluvit.
Kakariki – velmi zvídaví a inteligentní papoušci, které lze snadno ochočit. Jsou však mimořádně aktivní, neustále v pohybu. Opět nevhodní do bytu. Navíc mají velkou potřebu přehrabovat se v zemi či v drnech trávy – pokud jim to neumožníme, nejenže je připravíme o zábavu, ale především o důležité výživné látky, které takto získávají, což může vést ke ztrátě opeření. Právě lysiny v peří jsou u kakariků velmi běžné. Nenaučí se mluvit.
Alexandři – tito ptáci jsou jistě velmi inteligentní, většinou jsou však velmi plaší a obtížně se dají ochočit. Rovněž mají velké nároky na prostor a lépe by se jim dařilo ve voliéře. Mohou být hluční. Pokud se pro ně přesto rozhodneme, doporučuji získat ručně dokrmené mládě. Může se z něj stát dobrý společník. Většinou se také nenaučí mluvit, nanejvýš několik slov.
Aymary – malí, ale šikovní papoušci. Lze je snadno ochočit. Jsou tišší, klidní, jako mazlíčci velmi přítulní a roztomilí. Ideální do bytu. S mluvením je to horší, většinou se nenaučí nic.
Papoušíčci – totéž jako aymary. Lze je poměrně snadno ochočit, jsou tišší a klidní. Ideální do bytu. Většinou se nenaučí mluvit.
Agapornisové – také tyto ptáky lze ochočit. Na člověka se doslova upnou a je nutno se jim hodně věnovat. Jako mazlíčci jsou velmi přítulní, roztomilí a zábavní. Nepotřebují mnoho prostoru, jsou však poměrně hluční. Mluvit se většinou nenaučí vůbec, nebo nanejvýš několik slov.
Pyrury, aratingy, papoušek patagonský – velmi vhodní ptáci na ochočení. Většinou se dají lehce ochočit, jsou velmi zvídaví, inteligentní, přítulní a užijeme si s nimi mnoho zábavy. Některé druhy však mají poměrně velké nároky na prostor (zvláště papoušek patagonský) a také velmi silný hlas. Mluvit se často naučí, ale zpravidla jen několik slov.
Loriové – velmi milí společníci, naučí se mluvit, snadno se ochočí. Problémem však zůstává jejich strava, která se skládá převážně z ovoce, a tím pádem velmi řídký trus, který mají loriové ve zvyku stříkat daleko za sebe. V bytě to může být docela problém.
Papoušek senegalský, konžský, amazónek a další příbuzné druhy – zřejmě jeden z nejvhodnějších ptáků jako mazlíček, na ochočení. Dospělí ptáci jsou plaší a velmi obtížně ochočitelní. Většinou jsou však nabízena ručně dokrmená, uměle odchovaná mláďata, která jsou jako mazlíčci velmi vhodná – nebojí se člověka a v novém domově si snadno zvykají. Je to velmi inteligentní, přítulný pták, který si svého pána zamiluje a neustále mu to dává najevo.Ve svých nárocích není tak náročný jako velké druhy papoušků a každý člověk by měl být schopen je splnit, pokud o to ovšem stojí a snaží se svému ptáčkovi vyhovět. Mluvení je individuální záležitost, ale obecně ani tito ptáci nejsou v tomto směru příliš nadaní.
Amazoňan, kakadu, ara, žako, eklektus – nejinteligentnější druhy papoušků vůbec, velice zvídaví, chytří, přítulní, mazliví, velmi nadaní na mluvení. Zvláště žako a některé druhy amazoňanů jsou v tomto směru nepřekonatelné. Zároveň jsou však tito ptáci velmi nároční a před jejich koupí nezkušené chovatele důrazně varuji! Běžná péče o ně není sice nijak náročná, nicméně tito ptáci jsou mimořádně inteligentní a na svého pána se velmi upnou. Pokud se jim majitel nebude věnovat neustále, celý den, papoušek se bude cítit zanedbáván, bude se nudit, bude smutný, mohou se u něj vyvinout mnohé poruchy chování. Navíc se tito ptáci často nabízí jako uměle odchovaná mláďata, což u těchto ptáků nemusí být jednoznačně výhodou – tito ptáci sice jsou zvyklí na člověka a snadno se ochočí, ale také se na člověka velmi upnou, což při nedostatku pozornosti jen zhoršuje jejich náchylnost na škubání a sebepoškozování se, navíc často tito ptáci považují člověka za svého partnera i sexuálního a po dosažení dospělosti se mohou stát agresivní právě proto, že se člověka nebojí a nemají před ním respekt. Výborná kniha, která umožňuje poznat duši velkých papoušků, vyšla pod názvem Proč můj papoušek …? od známé chovatelky Rosemary Low. Vřele ji doporučuji každému majiteli velkého papouška, i budoucímu. Tito ptáci se dožívají minimálně 30 až 40 let, někdy také až 60 až 70 let, a mohou nás i přežít, zvláště pokud si ptáka pořídíme v pozdějším věku. Na to musíme při koupi také myslet. A samozřejmě tito ptáci bývají značně drazí.
Ochočit lze i některé další ptáky. Velmi inteligentní, snadno ochočitelní a nadaní na mluvení jsou např. ptáci krkavcovití (vrána, havran, krkavec, straka, sojka, kavka) a špačkovití (zde uvedu především loskutáka, snad nejnadanějšího imitátora všech možných zvuků včetně lidské řeči v ptačí říši). Dále lze snadno ochočit také tak netradiční ptáky jako jsou tukani či arasari. U všech těchto ptáků bývá problémem jejich krmení, skládající se především z ovoce a hmyzu, a díky tomu také velmi řídký trus.
Ostatní nesčetné druhy ptáků na ochočení doporučit nelze. Nikdy k člověku tak nepřilnou jako inteligentní papoušci či výše uvedené druhy. Nanejvýš je lze naučit sedat na prst – to je případ například zebřiček, kanárů či holoubků diamantových. Chce to ale mimořádně velkou trpělivost a úspěch není nikdy zaručen.
Každý pták, kterého máme v úmyslu ochočit, musí být mladý! Pokud možno co nejmladší, takový, který se právě osamostatnil od rodičů! Mnohé druhy lze sehnat jako ručně dokrmené. Takoví ptáci jsou jako mazlíčci velmi vhodní, jsou zvyklí na člověka a nemáme žádnou práci s jejich ochočením. Pouze pozor u velkých papoušků, kteří se po dosažení dospělosti mohou stát problematičtí, právě proto, že nemají přirozený respekt před člověkem. Starší jedinci bývají plaší, nezvyklí na člověka a ochočit je bývá nemožné!
Po uvážení, jaký druh by pro nás byl nejvhodnější, je načase začít shánět konkrétního jedince našeho budoucího miláčka.
Nejprve si o vybraném druhu nastudujeme veškerou dostupnou literaturu, časopisy či internetové stránky, abychom věděli, jak ptáka ubytovat, čím ho krmit a jak s ním zacházet. Pak si pro ptáka připravíme vhodnou klec, vybavíme ji bidýlky a hračkami a nakoupíme krmivo a všechny další potřeby. Nyní si můžeme jít vysněného miláčka koupit …
Důrazně varuji před nákupem v obchodech se zvířaty! Obsluha ve zverimexech je často velmi špatně informovaná, o chovu a péči o ptáky mnoho neví a může nám dát špatné či zavádějící informace. Navíc to často dělají úmyslně, ve snaze prodat zvíře za každou cenu. A především - samotní ptáci v obchodech bývají ve velmi špatném stavu, často i nemocní, nemluvě o tom, že nevíme nic o jeho původu a stáří. Sama jsem se setkala v obchodě se senegalci či amazoňany, evidentně staršími ptáky a, soudě podle jejich plachosti, ptáky z dovozu, a samozřejmě byli nabízeni jako ochočená ručně dokrmená mláďata za nehoráznou cenu! Stejná situace je i u běžných druhů ptáků, např. andulek či korel.
Rovněž varuji před nákupem ptáka z dovozu – což se týká hlavně velkých papoušků. Ptáci z dovozu bývají sice levní, ale zato starší, plaší, špatně ochočitelní. Je to pochopitelné – celý život prožili volně v přírodě a najednou se objevil člověk, pochytal je do klecí a vezl daleko od domova. Takový šok je pro ptáky tak obrovský, že se z něj nemusí nikdy vzpamatovat. Proto takové ptáky ponecháme jen zkušeným chovatelům, kteří už si s nimi budou vědět rady.
Nákup na burze či na výstavě také není nejvhodnější. Nevíme, z jakých podmínek pták pochází, jak byl krmen, jak o něj bylo pečováno.
Asi nejsprávnější možností, zvláště pro nezkušeného začátečníka, je návštěva u důvěryhodného chovatele, který nám ukáže své chovatelské zařízení, seznámí nás s dosavadním způsobem krmení a péčí o ptáka, přesvědčíme se, že je s ptáky slušně zacházeno a především budeme mít jistotu, že jde o mladého ptáka. Přímo u chovatele se můžeme s mláďaty seznámit a vybrat si to pravé. Navíc není problém navštívit chovatele několikrát a pozorovat, jak naše vysněné mládě roste.
Většinou jsou ptáci kroužkovaní, což nám poskytuje jistou záruku o stáří ptáka. Na kroužku je vyraženo CZ (jako Česká republika), nějaké pořadové číslo a rok narození ptáka, například 09.
Mládě většinou lze poznat podle vzhledu. Mladí ptáci jsou nevýrazně zbarveni, mají matné barvy opeření, kratší ocas, většinou také světlý či masově zbarvený zobák a tmavé oko. Dospělí jedinci mají často duhovku bílou či žlutou a zobák tmavý, samozřejmě záleží na druhu ptáka. Mladé andulky navíc poznáme na první pohled podle vlnkování, které sahá přes čelo až k ozobí – dospělí jedinci mají čelo jednobarevné, bez vlnkování.
Po návratu domů ptáčka přemístíme do již připravené klece. Z přepravky ho nebereme rukou, aby se jí později nebál, ale otevřeme krabičku, podržíme jí u klece a počkáme, až si tam pták sám přeleze.
Nyní ho necháme jeden až dva dny rozkoukat v novém domově, pouze mu velmi opatrně doplňujeme krmení a vodu.
Poté můžeme začít s ochočováním. Zásadně neděláme rychlé pohyby, které by mohly ptáka vystrašit. Pohybujeme se pomalu, klidně a neustále na ptáka mluvíme tichým, klidným hlasem. Zpočátku jen sedíme u klece a s ptáčkem si povídáme. Jakmile se nás přestane bát a uklidní se, můžeme mu začít nabízet přes mříže klece pamlsky – například klas senegalského prosa, piškot či kousek ovoce. Stále na ptáka mluvíme a opakujeme jeho jméno. Po čase určitě zvítězí zvědavost či chuť a pták pamlsek ochutná. Pak můžeme začít nabízet pamlsky i uvnitř klece – vložíme ruku s pochoutkou do klece a čekáme, až si pták poprvé vezme. Jakmile se osmělí, máme vyhráno. Stále mu nabízíme pamlsky a mluvíme na něj, dokud nám nezačne důvěřovat. Pak už můžeme poprvé zkusit ho vyndat ven z klece. Klidně ptákovi nastavíme prst před bidýlko a jemně mu tlačíme na nožky, tak, aby byl nucen přestoupit na naši ruku. Jakmile se pták začne plašit, ihned přestaneme, klidně ruku zase vyndáme a pokračujeme za chvíli. Nikdy ptáčka nevypouštíme, dokud není ochočený a zvyklý na náš byt! Zbytečně bychom ho pak stresovali, až bychom se pokoušeli ho chytit a následkem toho bychom přišli o jeho důvěru.
Jakmile ptáček poprvé nastoupí na naši ruku, máme skutečně vyhráno. Nyní už je na nás, abychom přátelství s ním nadále jen prohlubovali. Ptáci mají překvapivou paměť a pokud bychom mu nějak ublížili, bude si to pták dlouho pamatovat.
Doba ochočování je u každého ptáka rozdílná. Každý pták je jiný. Některá andulka se ochočí za dva týdny, jiné to bude trvat třeba tři měsíce. Nesmíme však ztrácet trpělivost, pokud je ptáček mladý, úspěch se jistě dostaví. Také starší ptáky je možno ochočit, vyžaduje to však obrovskou trpělivost a může to trvat roky. A nemusí se to podařit vůbec.
Pochopitelně s ručně dokrmenými mláďaty je vše daleko jednodušší, na člověka jsou zvyklá a nebojí se ho. Zde je uvykání na nového majitele otázkou několika málo dní.
Ochočený pták považuje člověka za svého partnera a je na něm zcela závislý. Musíme se mu proto neustále věnovat, probírat mu peří, hrát si s ním a vymýšlet mu stále novou zábavu, aby se nenudil. U zanedbávaných ptáků se mohou vyvinout mnohé poruchy chování. Takový zanedbávaný pták se bude trápit a steskem může i uhynout.
Dalším pravidlem je, že s ptáčkem musíme stále zacházet klidně, nezvyšovat hlas či mu dokonce neubližovat. Každou křivdu si ptáček pamatuje velice dlouho a možná už nikdy nám nebude plně důvěřovat.
Rozhodně si nepořizujeme ptačího miláčka, pokud jsme celý den v zaměstnání či často jezdíme pryč z domova – na dovolenou, na služební cesty či každý víkend na chalupu. Jak už jsem uvedla výše, ochočený pták potřebuje stále společnost a rozptýlení. Pokud jsme často mimo domov, pořídíme si ptáky dva. Dva ptáci si budou vzájemně dělat společnost a tu lidskou potřebovat nebudou. Navíc se můžeme pokusit o odchov mláďat, což je nezapomenutelným zážitkem.
Papoušek je ve volné přírodě stále aktivní. Hledá potravu, krmí se, pečuje o svého partnera, buduje hnízdní dutinu, stará se o mladé. V zajetí většinu z toho papouškovi dopřát nemůžeme. Proto se velmi přimlouvám za všechny ptačí mazlíčky – chovejme je v páru, dopřejme jim ptačího kamaráda! Chov papoušků v páru není o mnoho náročnější než chov jednotlivce. Zvláště pokud jde o ručně dokrmené ptáky, nemusíme se bát, že se papoušci budou věnovat jen sami sobě a ne nám. Naopak! V době naší nepřítomnosti se ptáci budou navzájem rozptylovat, po našem příchodu domů nás budou oba radostně vítat – dopřejeme si tedy dvojnásobnou radost, než při chovu jediného ptáka. A celkově bude náš ptačí kamarád daleko spokojenější. To už přece za to stojí, ne?!
Zábava je pro papouščího miláčka velice důležitá. Existují desítky výrobců hraček pro ptáky. Většinou jsou však takové výrobky pro ptáky nevhodné – bývají plastové, proto je mohou ptáci snadno rozkousat. Často jde o zrcátko – zrcátko podle mě není pro ptačího mazlíčka nutné. Pták se na něj naučí, vidí v něm jiného ptáka, bude ho buď napadat nebo naopak krmit a pářit – celkově ho to bude velmi rozrušovat. Kvůli zrcátku pak často je agresivní i na svého majitele.
Existují také hračky pro papoušky velice vhodné a atraktivní. Bývají z kokosových vláken a skořápek, palmových listů, dřeva kávovníku nebo ratanových kuliček. Bohužel však mají jednu velkou nevýhodu – jsou přehnaně drahé (cena se často pohybuje od 400 Kč výše) a papoušek s nimi většinou velice rychle „zatočí“.
Takové hračky jsou k vidění například zde:
ttp://www.rajpapousku.cz/hlavni-strana.html.
Proto nám většinou nezbude, než se pokusit ptáky zabavit vlastními silami. Jak už jsem zmínila, nejvděčnější zábavou jsou čerstvé větve na šplhání a okusování. Často se stane, že papoušek větev ukousne, zahodí a dál už si jí nevšímá. Proto není špatné větve nařezat na menší kousky a navázat je na silnější provaz (provaz musí být čistě přírodní, bez umělých příměsí, například konopný nebo sisálový – k sehnání je například v Baumaxu). Tím se postaráme ptákovi o další zábavu – může nejenom okusovat větve, ale také šplhat a houpat se na laně. Lano můžeme natáhnout v kleci místo bidla nebo na něm nadělat několik uzlů a zavěsit ho ze stropu klece – opět po něm bude moci šplhat, někteří papoušci také lano rádi okusují.
Na lano můžeme navléct také kousky kůže, papoušci je opět rádi okusují. Čistě přírodní kůže je k dostání v obchodech se zvířaty – „botičky“ z buvolí kůže, určené pro psy. Po namočení se dají různě stříhat a tvarovat na potřebné kousky. Velmi oblíbené jsou provazové žebříky a žebříky z kousků větví.
Velmi inspirující článek o hračkách jsem našla zde: http://www.amazonia.cz/informace.php?eid=12
Můžeme vyzkoušet také roličky od toaletního papíru, které například navlečeme na kus drátu – papoušek se baví tím, že ji stále posunuje nahoru a dolů. Nebo koule zmačkaného, co nejvíce šustivého papíru (například hedvábného, do kterého se balí květiny) – někteří papoušci jsou fascinováni šustěním papíru a jeho trháním na malé kousky.
Mým osobním „vynálezem“ pro andulky a podobné menší ptáčky (se slabým zobákem) je vánoční koule na stromeček. Jak známo, většina ptáků je fascinovaná zlatou barvou. Pokud takovou zlatou kouli ptákovi uvážeme nad klec, bude mít o zábavu na dlouhé hodiny postaráno. Neustále ji bude rozhoupávat, klovat do ní, rozčilovat se na ni.
Závěrem je třeba říci, že sebelepší hračka nebude papouška bavit dlouho. Není proto důležité, jak pracné či drahé hračky byly, ale jak často je budeme obměňovat, aby měl pták stále nové rozptýlení. A neméně důležité je, aby hračka nebyla pro ptáka nebezpečná. Používáme proto výhradně přírodní materiály. Plasty, igelity, plechovky a podobné věci nemají v ptačí kleci co dělat!
Nedílnou součástí papouščího života v zajetí je příjem potravy. Papoušci jsou labužníci, důležitý je pro ně také zrak. Rádi si tedy pochutnají na krmivu rozmanité chuti, barvy a vůně. Z tohoto důvodu já odmítám krmení granulemi – jistě, granule možná obsahují většinu toho, co pták potřebuje, je z nich daleko menší odpad a také to ušetří chovateli práci – ale zamysleme se nad ptákem samotným!
Papoušek je šťastný, pokud si může vybrat mezi červeným kouskem papriky a žlutým ananasem, mezi křupavým oříškem nebo měkkým sýrem. Ani granule jako pouhé zpestření potravy není třeba zatracovat. Zpravidla se vyrábí v různých barvách a tvarech – toto také papoušek ocení. Moji papoušci senegalští mají granule dokonce rádi – zásadně si je však zchutňují tím, že je máčí do misky s vodou.
Velmi vhodné je podávat krmivo v takové formě, aby se papoušek musel trochu snažit, než se k němu dostane.
Vynikající jsou klásky senegalského prosa, větvičky obalené plody (například větve rybízu nebo slivoní), ořechy ve skořápce (skořápku je třeba načít pro druhy se slabším zobákem), celá květenství nebo plodenství (například kukuřice nebo slunečnice), svazky divoce rostoucích rostlin (oblíbené jsou klasy travin, šťovíku, lebedy, pelyňku), kousek vařeného vejce ve skořápce nebo velké hovězí kosti (samozřejmě ovařené). V obchodech jsou k dostání speciální tyčinky na hlodání pro různé druhy ptactva - je to vlastně běžná krmná směs slepená medem nebo něčím podobným a připevněná na dřevěné tyčce. Papoušci je mají moc rádi a hodně se s tím zabaví.
Můžeme zkusit i hlavolamy – například ukrýt papouškovu oblíbenou potravu do krabičky s otvory – ať se pták snaží ji dostat ven. Nebo nasypat krmivo do plastové roury s otvory – jak ji ptáci budou koulet po zemi, postupně se z ní bude sypat krmivo.
Výborná je speciální jehla - obdoba jehly na špízy – tato je však určená pro zvířata, nemá ostré konce. Sehnat se dá v obchodech se zvířaty nebo na internetu za cenu kolem 100 Kč. Díky tomu můžeme ptákovi oblíbené ovoce a zeleninu napíchnout na jehlu namísto toho, abychom je jako obvykle nasypali do misky. Výhodou je opět to, že se pták zabaví, navíc s krmením tolik neplýtvá – papoušci mají často ve zvyku do kousku ovoce jednou kousnout a zahodit ho na zem, tam už si ho dále nevšímají. Já tyto jehly používám pro své senegalce a střídám to – jednou dostanou klasickou směs nadrobno nakrájeného ovoce a zeleniny, smíchanou s piškoty, medem nebo vaječnou směsí a podruhé jim zase nabídnu ovocný špíz.
Před pořízením ptačího kamaráda si musíme uvědomit jednu zásadní věc – jak papoušek žije v přírodě. V přírodě je totiž neustále ve společnosti svého partnera, všechno dělají spolu – po celých 24 hodin denně. Pokud se rozhodneme pro chov jediného papouška, musíme si uvědomit, že jsme to my, kdo bude papouškovi nahrazovat partnera. A ruku na srdce – kdo z nás se může celý den věnovat papouškovi?! Zvláště v dnešní uspěchané době, kdy lidé neustále někam chvátají, honí se za pracovními úspěchy a nemají čas ani na vlastní rodinu. Ještě jednou proto opakuji – pokud je to jen trochu možné, pořiďme papouškovi kamaráda jeho vlastního druhu.
Jednotlivě chovaný papoušek vyžaduje mnoho lidské pozornosti. Záleží i na druhu – velmi nároční na lidskou pozornost jsou například velcí arové a kakaduové, nesmírně inteligentní tvorové, kteří podle mě vůbec nejsou vhodní pro roli domácích mazlíčků. Ale ať už se jedná „jen“ o andulku nebo o žaka, minimálně několik hodin denně mu věnovat musíme. A pokud to není možné, o chovu domácího mazlíčka vůbec neuvažujme. Nestačí jen papouška vyndat z klece a sednout si s ním k televizi. Papoušek po celodenní samotce v kleci si chce hrát, chce létat, chce se vyřádit, chce být drbán na hlavičce – a totéž touží dělat i svému člověku. Není jednoduché dělat papouškovi společníka.
Pokud se papouškovi dostatečně nevěnujeme, mohou se u těchto vysoce citlivých, inteligentních a společensky smýšlejících tvorů vyskytovat vážné poruchy chování. Nudou počínaje, přes deprese, po vytrhávání vlastního peří. Ty nejhorší případy mohou končit sebezmrzačováním, vytrháváním vlastního masa z prsou či břicha nebo okusováním prstů u nohou. A těchto nešvarů se papoušek zbavuje jen velice obtížně, nemusí se to podařit vůbec. Proto se musíme ze všech sil snažit, aby k tomu vůbec nedošlo.
Klec je pro ubytování papouška důležitá. Považuje ji za svůj domov a také za přísně hájené teritorium, kam jen nerad někoho pouští. Není vhodné chovat papouška na volno – pak považuje celý pokoj, případně celý byt, za své území a může nás díky tomu napadat. Navíc, hlavně větší papoušci, jsou nesmírně škodliví, dokáží zdemolovat vše, co nás jen napadne - proto musí být stále pod dozorem. Často budeme překvapeni, co všechno poslouží našim miláčkům za hračku (z vlastní zkušenosti můžu říct, že mimořádně oblíbené je vykusování tlačítek z mobilů nebo dálkových ovladačů, popřípadě přeštípávání kabelů).
Klec pro papouška musí být hranatá. Kulaté klece jsou naprosto nevhodné – pták se v takové kleci necítí dobře, nechápe, kde jsou meze jeho klece – proto jsou důležité hrany. Většinou se doporučuje, aby klec byla především dlouhá, aby v ní pták mohl létat. U větších papoušků to podle mě není nutné, klec může být klidně orientována na výšku. Klec, ve které by si takový amazoňan mohl zalétat, by musela měřit asi 2 až 3 metry – a to už pak není klec, ale voliéra. Navíc větší papoušci rádi šplhají, takže budou spokojeni, pokud jim do klece umístíme množství různých větví a větviček – a proletět se mohou v době, kdy je z klece vypustíme.
Také by klec měla mít vodorovné mříže – aby po nich mohl papoušek šplhat. Nepořizujeme si klec, kde jsou mříže natřené nějakým nátěrem – papoušci vše okusují, za chvíli si poradí i s nátěrem klece – pak to nejen nevypadá hezky, ale může to papouškovi ublížit. Volíme klece, které mají mříže nerezové či pochromované – tedy „stříbrné“ barvy. A ještě jedna věc – pokud možno volíme klec s tmavými mřížemi. Za světlými mřížemi je papoušek stěží vidět. Vzdálenost mezi mřížemi by měla být taková, aby tam pták nemohl strčit hlavičku – to by pak mohlo špatně dopadnout.
Praktické je vysouvací dno klece. Nedoporučuji klece, kde jsou ve stěnách otvory na krmítka nebo koupelničky – může se snadno stát, že podnikavý papoušek krmítko vyhodí, vzniklým otvorem se protáhne a uletí.
Klec pro papouščího miláčka, kterého budeme denně vypouštět, nemusí být velká. Docela se mi líbí tento přepočet – klec by měla být asi třikrát delší než je délka papouška. Pak nám vychází, že například pro papouška senegalského, který měří asi 25 cm, by klec měla být 75 cm dlouhá – to vcelku odpovídá skutečnosti. Samozřejmě vždy platí, že čím větší klec bude, tím to bude pro ptáka lepší!
Pro větší a inteligentní papoušky je vhodné dvířka klece opatřit zámkem. Velcí papoušci jsou velmi podnikaví a snadno si dokáží dvířka klece sami otevřít. Nejenže by nám mohli uletět, ale také napáchat nedozírné škody v bytě.
Klec pro papouška vybavujeme jednoduše několika bidly, dostatečným počtem misek, několika hračkami a případně koupelničkou. Zvláště u větších papoušků je nutný dostatečný počet bidélek. Nejen že na nich sedí, ale baví se také šplháním po nich a jejich demolováním. Proto k takovému účelu vybíráme větve různě pokroucené, rozvětvené a zajímavě rostlé. Samozřejmě pouze z nejedovatých a chemicky neošetřených dřevin!
Misky do klece potřebujeme minimálně čtyři. Jednu na suché zrní, další na vodu, grit a ovoce a zeleninu. Můžeme přidat ještě další na klíčené zrní a vaječnou míchanici.
Hračky jsou také v kleci nezbytné. Nesmí však zabírat celou klec, aby se tam pták mohl vůbec hýbat. Proto jich do klece dáváme jen několik a co nejčastěji je měníme, aby se ptákovi neomrzely. Pokud se náš miláček rád koupe, můžeme mu poskytnout koupelničku.