Pěvuška modrá Prunella modularis (Linnaeus, 1758)

Pravidelně píši pouze na takové náměty, ke kterým mám k disposici i vlastní fotografie. Jedním z ptáků, které se mi podařilo vyfotografovat, jsou i pěvušky. Proto jsem se, trochu nahodile, rozhodl pro pěvušky. Původně jsem myslel na všechny pěvušky, až potom jsem si uvědomil, že bych si tím sloučením jaksi vystřílel munici. Mám sice na fotkách více druhů pěvušek, protože tihle ptáci se objevovali ve výstavních kolekcích ptáků, které k nám přiváželi chovatelé z tehdejšího SSSR od poloviny sedmdesátých let minulého století, ale naším domácím ptákem je v podstatě pouze pěvuška modrá.

Ta je u nás běžná, i když jen málo známá. Žije u nás sice ještě i pěvuška podhorní, ale jen na dvou místech, totiž v nejvyšších částech Krkonoš a Jeseníků. Tu již nezná prakticky nikdo, já sám jsem ji viděl pouze jednou v životě, když jsem se právě za tímto účelem vysápal naposledy až na samý vrchol Sněžky. Byla tam pořádána specielní ornitologická exkurze a pěvušky přilákány na sýčka, což fungovalo. Při vzpomínce na zkušenosti s horským počasím, které nás zaskočilo na druhý den při sestupu z hor, mně zase došlo, že plýtvat se nemá. S ničím! S náměty na psaní jakbysmet. Proto dnes jen o pěvušce modré, o té bych měl samostatný článek dokázat, o těch ostatních až někdy později.

Běžná, ale málo známá

Pěvuška modrá, jak již bylo řečeno, je u nás ptákem vcelku běžným, ale jen málo známým. To proto, že žije skrytým, nenápadným způsobem života. Je to takový lesní duch, její přítomnost prozradí spíše jen její zpěv, málokdy ji vidíte vlastním okem. Někdy samci zpívají s oblibou z vyvýšených míst, jakými jsou třeba špičky smrků, to však dělají i jiní ptáci, jako třeba červenka nebo pěnkava a vy vidíte proti světlu oblohy jen siluetu ptáka a určíte jej podle zpěvu, protože barvu jeho peří vlastně nevidíte. Dole ve větvích stromů a keřů jsem snad pěvušku ani neviděl, dává si na svojí neviditelnosti opravdu záležet. Jen v brzkém jaru, kdy jsou stromy ještě bez listí nebo v zimě, kdy přezimující ptáci prohledávají kořeny stromů, ji můžete občas zahlédnout. Jsou to ptáci nenápadně vrabcovitě zbarvení na horní části těla, na prsou a tvářích uvidíte šedomodrou barvu makového semene. Jsou o něco menší vrabce, nejsou v těle tak robustní. Její hnízda najdete dobře ukrytá spíše nízko nad zemí, v hustém roští, s oblibou trnitém, pod pruty ostružin, takže i loupeživé sojky k nim v mnoha případech neproniknou. Hnízda se dají podle způsobu stavby vcelku dobře rozeznat, proto i při nalezení starého hnízda můžete spolehlivě říci: tak tohle byla pěvuška. Hnízdo je miskovité, vybudované ze suché trávy. Na vnitřní stavbu pěvuška používá v hojné míře čerstvý mech a to je právě její vizitka. Její vejce jsou jásavě zelenomodrá, jednobarevná. Takhle zbarvená vejce mají u nás i jiní ptáci, vzpomínám si na rehka zahradního a bramborníčka hnědého, ti však mají jinak postavená hnízda, nehledě na jejich umístění. Již podle umístění hnízda můžete předem tipovat na druh ptáka, který si to hnízdo postavil. Já bych sice měl mít vyfocené hnízdo pěvušky s vejci, nehodlám však riskovat své duševní zdraví hledáním té fotky, spokojím se slovním popisem. V dřívějších časech byla hnízda pěvušek nacházena po lesích i ve složeném dřevu, tak zvaných metrech. To se dneska již moc nedělá, nejspíš kvůli lidské nenechavosti. Dnes mají lidé složené dřevo někde na zahradě za domem. Když budete takovou hranici rozebírat a najdete v ní hnízdo s vestavěným mechem, byla tam pěvuška. I systematikové mají se zařazováním pěvušek problémy. Dříve byly pěvušky řazeny k pěnicím, v Brehmovi se mluví o pěnici modré. Dokonce ještě Dr. Jirsík a Veleslav Wahl mluví o pěnici modré, přičemž ve vědeckém názvosloví používají již její zařazení do rodu Prunella, ne jako Brehm, který používá starší rodové jméno Accentor. Do češtiny bylo pojmenování pěvuška zavedeno až někdy v padesátých letech minulého století a to úspěšně a nedá se říci, že by takové jméno bylo vymyšleno špatně, právě naopak. Jméno pěvuška modrá nemá v češtině mnoho synonym, což odpovídá její malé známosti mezi lidmi, přesto tady jsou ryze česká synonyma. Jsou tady i synonyma překroucená z vědeckého pojmenování. Škoda, že se neví přesně, z které oblasti česká synonyma pocházejí, dalo by se uvažovat o větší početnosti těchto ptáků tam, kde si jich lidé všimli. Podle Zdeňka Klůze nese pěvuška modrá, kromě tohoto svého pojmenování ještě tato další jména: Brunela, Hlavěnka obecná, Pěnice modrá evropská, Prunela, Ražka černá a sedmizvonek. Klůzova práce „Naše ptactvo v lidovém názvosloví a vědecké terminologii“ byla vydána v SZN v roce 1977.

Čeleď Prunellidae Richmond

V dnešní době jsou ptáci rodu Prunella, tedy pěvušky, řazeny do samostatné čeledi Prunellidae Richmond, 1908 = česky pěvuškovití. Je jich jenom 13 druhů a většinou jsou to druhy asijské, na západ, tedy na Evropu, připadají jenom dva druhy. Obývají tak vlastně až západní okraj areálu rozšíření pěvušek. Většina druhů pěvušek jsou tvrdí horalé, z tohoto hodnocení jaksi vybočuje jenom pěvuška modrá. I tato pěvuška sice miluje spíše výše položené horské smrkové lesy a proniká až do pásma kosodřeviny, kde bývá spolu s linduškou luční i nejhojnějším ptákem, není však oproti lindušce tak viditelná. Úspěšně ovšem sestoupila z hor i do nížin, kde je také hojná. Ještě Wahl pak vyslovil domněnku, že v okolí Prahy je na jejich stanovištích nutná přítomnost konifer. Tento názor je v dnešní době rozhodně překonán, když pěvušky byly zjištěny při hnízdění v takovém typu křovin, kde široko daleko nebyl jediný jehličnan. Já jsem úspěšně fotografoval pěvušky na dvou místech, vždy to bylo spojeno s určitými potížemi. Jedna z těch fotek vyšla, asi jako odměna za námahu, dobře. Bylo to v údolí Kozlovského potoka na dohled od Ledče nad Sázavou. Hnízdo měly pěvušky umně schované v kořenech vzrostlé olše, přímo nad vodou. Musel jsem do dna potoka zarazit dva silné kůly, spojit je latí, abych na ně a břeh mohl položit stará dvířka od prasečího chlívku, na kterých jsem teprve postavil svůj kryt. Odměnou byly dva záběry pěvušky modré u hnízda, jak krmí svá mláďata. Podruhé jsem fotil pěvušky nedaleko od domu v Praze. Na části území je dneska park, zbytek tvoří přirozený prales z náletu, vzniklý na území po zavezených opukových lomech a zpustlém ovocném sadu. Přes toto území je vybudovaná jedna vyasfaltovaná cesta pro pěší. Na jejím okraji býval ještě donedávna starý šípek. Byl to opravdu neprostupný keř. V něm si postavily hnízdo pěvušky. Protože se tam nedal postavit úkryt pro fotografa, přijel jsem tam Škodou 1203, páchaje dopravní přestupek, zacouval, otevřel zadní dveře, přehodil přes ně celtu a vybudoval tak zjednodušený úkryt. Všechno fungovalo jako na drátkách až do doby, kdy jsem potřeboval odjet. Bylo to někdy koncem komunismu a i děti ve školkách musely v těch časech prodělat tak zvanou brannou výchovu. Zrovna, když jsem chtěl auto otočit a odjet, napochodovalo na tu cestu asi třicet capartů vedených dvěma pořádně zkrmenejma furiema. Seřadily děcka asi třicet metrů od auta, dvěma nasadily plynový masky. Ta dvojice v maskách se držela za ruce, došla až k autu, zabušila pěstičkami na znamení, že jsou u cíle a šla zase zpátky. Prosím vás, paní učitelko, nemohla byste ty děti na chvíli podržet, abych nějaké nepřejel, já bych rád odjel? Podívala se na mne zvysoka a stručně prohlásila: my tady máme brannou výchovu! Byl jsem zajatec. Jako zajatec jsem byl samozřejmě i nepřítel a jako nepřítel jsem tu babici měl správně na místě zabít, což bych rád udělal s opravdovým gustem. Nemohl jsem však těm dětem způsobit takový hluboký negativní zážitek, který by je mohl flustrovat po celý jejich život. Tak jsem tam tiše trpěl dvě hodiny, než celý ten nadpřirozený jev zase odpochodoval. Navíc ty fotky byly pramálo povedené, nějak se kumulovalo světlo slunce a blesku do jednoho centra, které bylo přesvícené. Až v dnešní době počítačů se to dalo upravit do přijatelné podoby. Staří mazáci mi radí: i nepovedené diáky nevyhazovat! A taky. Ptáky může fotit jenom magor, na tom se nedá vydělat, jó reklama, móda nebo porno, to je jiná, to nese. Naprostý souhlas.

Čím se živí?

Pěvušky jsou ptáci převážně hmyzožraví. Na jaře a v letních měsících se živí hmyzem a hmyzem také krmí svoje mláďata. V zimě a v brzkém jaru žerou však i semena, například semena lebedy. U nás nebyla tato otázka blíže prostudována. Semena však pěvušky neloupou jako třeba stehlík nebo astrildovití, ale požírají je vcelku. Na podzim pak sbírají i různé bobule. Mláďata pěvušek mají při otevřeném zobáku celý jeho vnitřek výrazně červený, u pěvušek podhorních můžeme pozorovat i výrazně protáhlý tvar otevřeného zobáku. Všimněte si na fotografiích, že mláďata v hnízdě se staví při žadonění o potravu do pozice na nohách jako mladí kanáři. Jednou mi vyprávěl ošetřovatel zvířat z pražské ZOO pan Kříž, který byl znám tím, že míval kvalitní barevné kanáry, jak na cestičce k šelmám našel mladou pěvušku. Asi vyskočila předčasně z hnízda, ještě neuměla létat. Podložil ji kanárům do hnízda a ti ji s úspěchem dokrmili. Měl ji v kleci ve světlíku, kde jsem ji ještě viděl a pustil ji zpátky ven až na jaře. Jindy se mi podařilo v jedné chatové oblasti na Lipně vyfotografovat právě takovou mladou pěvušku, která zrovna vyskočila z hnízda. Měla štěstí, že se na cestičce potkala se mnou, ne třeba s kočkou. Viděl jsem sice jednou kroužkovanou pěvušku na nějakém světovém šampionátu, kde přesně to bylo si již nevzpomínám, jinak jsem však o pěvuškách jako klecních ptácích nikdy neslyšel. Pěvušky podhorní, které jsou běžně domovem v horách jižní Evropy, v Alpách a jižněji, byly však podle staré literatury v těchto oblastech naopak oblíbenými klecními ptáky. Jejich zpěv byl považován za libozvučný. To byl zajisté nejdůležitější důvod, nedá se však přehlédnout i skutečnost, že jejich krmení nebylo nijak náročné.

Výskyt

Pěvušky jsou v severní části areálu svého rozšíření tažnými ptáky, netáhnou však nijak daleko. Létají jen do západní a jižní Evropy, v severní Africe se v zimě pravidelně vyskytují jen v severním Tunisku. Naši ptáci jsou převážně rovněž tažní a zimují nejvíce v severní Itálii a jižní Francii. Bylo však prokazatelně doloženo kroužkováním jednoho mladého ptáka v Praze, že celou zimu přežil u nás, když byl zastižen na stejném místě v prosinci a potom ob rok zase v únoru. Někteří naši ptáci mohou být však na zimovištích již v polovině září, což je doloženo opět kroužkováním u dvou ptáků, kteří byli shodou okolností uloveni kočkou, jeden z nich již 16. září v Itálii. Ptáci nejsou na cestě asi nijak dlouhou dobu, jeden z nich byl chycen na západě Čech již 18 dní poté, kdy byl kroužkován v jižní Francii. U nás pak byli na tahu kroužkováni ptáci, kteří byli poté nalezeni v Norsku, Švédsku, Finsku až Rusku. Nejvzdálenější nález takového kroužkovance je z Finska, vzdušnou čarou to dělá 1727 kilometrů.
Na území svého výskytu vytváří tento druh ptáků podle nového českého názvosloví osm zeměpisných forem. Většinu Evropy osidluje pěvuška modrá evropská – Prunella modularis modularis (Linnaeus, 1758). V jižní Francii a ve Španělsku hnízdí pěvuška modrá pyrenejská – Prunella modularis mabbotti a na území bývalé Jugoslávie a Bulharska pak pěvuška formy Prunella modularis meinertzhageni. Na Krymu bychom našli pěvušku modrou formy Prunella modularis fuscata, na Kavkaze a v Turecku pak formy Prunella modularis obscura a v Malé Asii formy Prunella modularis euxima. Izolované ostrovní formy žijí ještě na Britských ostrovech a na Hebridech.

Na vzestupu

Pěvuška modrá je jedním z mála druhů drobných zpěvných ptáků, jejichž počty v poslední době vzrůstají. Celkové počty hnízdících párů na našem území jsou odhadovány na 250 000 až půl milionu. Jsou to údaje z roku 2003. Oproti sčítání z let 1985 až 1989 je to nárůst asi o 25 %. Zřejmě zarůstání zemědělské krajiny nekulturní náletovou džunglí pěvuškám, jako málokomu, nakonec vyhovuje. Musí se však také počítat s tím, že jiným druhům to zase nevyhovuje, proto tady je i snížená potravní konkurence a v neposlední řadě i jiné složení hmyzích společenstev, což asi zase pěvuškám vyhovuje. Pokud se dívám do hnízdního atlasu našich ptáků, kde je jejich výskyt zobrazen graficky pomocí tak zvaných mapovacích čtverců, vidím jen dva prázdné čtverce vedle sebe na jižní Moravě. Avšak hned ve vedlejším čtverci bylo nalezeno hnízdo pěvušek, což je považováno za nejvyšší stupeň průkaznosti jejich přítomnosti. Studiem přítomnosti pěvušek by se mohlo dojít k zajímavým poznatkům. Zvláště pak na předměstích velkých měst, třeba Prahy, které, jak se zdá, pěvuška osídluje. Proniká směrem dovnitř, zatímco jiné, dříve naprosto běžné druhy odtud zmizely. Vrabec domácí, drozd zpěvný, pěnkava obecná a v poslední době má i kos na kahánku. Krahujci nyní pročesávají mnohem širší okolí než dříve, straky a sojky jsou všežravci, kteří se živí i odpadky, hnízda ptáků ničí jen v době, kdy samy mají mladé. Skutečný, smyslu plný výzkum se nekoná. Prosté sčítání některých druhů s výsledkem, že ubývají, nelze považovat za výzkum. Navíc se pak obvykle konstatuje, že je to asi „úbytkem zeleně“. Co je to vlastně úbytek zeleně v zemi, kde se mnohá, kdysi úrodná pole, obhospodařované meze a zelené louky změnily na plochy zarostlé neprostupnými keři s polehlou starou trávou, kterou ani nesmíte vypálit. Úhory zarostlé zavlečenými, cizími rostlinami, na kterých ani nemůže být žádný hmyz. Které také nesmíte vypálit, což by dřívější hospodář okamžitě udělal. Dnešní pole jsou monokultury do nedohledna, zatímco vesnice před sto léty představovala různorodost krajiny již tím, že si všechno pěstovala sama. Dovedete si snad představit na vesnici před sto léty obchod se zeleninou?

Pěvuška vs. pěnice

Většina druhů ptáků, které od nás mizí, potřebuje mít pro svou obživu přístup k nezarostlé zemi. Jedním z mála druhů, které jsou zvyklé žít v neprostupné houštině keřů je právě pěvuška modrá. Mohlo by se zdát, že podobný život vedou i pěnice. Na rozdíl od pěvušek však staví svoje hnízda na snáze přístupných místech a pro takovou sojku je pak hračkou jejich hnízda najít a vyplenit. Naučte se poznávat pěvušky, jsou tady, možná pak pochopíte více z toho, jak se vás celé zástupy různých šizunků snaží tahat za nos pod zaklínadly „vědci“, „vědecké“, „ekologické“. Není nic horšího než tak zvaná zpolitizovaná věda.