Pták roku 2010 – kukačka obecná

Když se takovej lev pořádně nažere a voni to nijak nezanedbávaj, tak hnedka potom kouká, aby si krapítko odpočinul. Když do sebe narve všechny ty, samozřejmě úplný bio, bifteky, kejty, panenky, žebírka a brzlíky z nějaký antilopy nebo zebry, což je dozajista makačka, hnedka potom hledá kousek stínu a zalehne. I takovej domácí pes, když slupne svoji dávku granulí, asi to není tak úplný bio, potom i ten pes kouká, aby si trochu zchrupnul. Je to totiž zdravý.

Za Rakouska to měli ouřadové dokonce předepsaný, po obědě si museli dát šlófa. Pak teprve byli akurátní. Dneska si to můžou dovolit nanejvejš tak důchodci. Jak něco slupnu k obědu, hnedka se mi hlava točí směrem ke gauči. Já můžu něco napsat jenom dopoledne a to radši vynechám snídani. Obzvlášť, když jsem se rozhodnul sepsat něco zamotanějšího, složitějšího. Jako třeba o kukačce. Ta totiž byla vyhlášena ptákem roku 2010. Obvykle vydává Česká ornitologická společnost o každém vyhlášeném ptáku roku takovou malou knížečku, letos se jim to nějak zpozdilo nebo co, asi mají lepší šolich. Nebo jsou z tý kukačky nějaký vedle. Museli toho ptáka roku pustit nejdřív novinářům, ti ovšem nezodpovědně plácají kde co, však to známe, a tak se dozvídáme všelicos. Mnohdy i takové věci, že se jeden diví, kdo to mohl těm novinářům vůbec nakukat. Proto jsem nejdřív sám přečetl co se dalo, abych občerstvil paměť, dal si jednoho dietně vyrovnanýho kozlíka, hup naznak na gauč, oči upřel do stropu a snažil se to v hlavě seřadit. To se jináč nedá, ve stoje je to nebezpečný, protože se vám z toho hlava točí.

Kdo slyšel kukačku?

Tak tedy kukačka. Kdo slyšel kukačku? Každý! Kdo viděl kukačku na vlastní oči? Málokdo! To je základní pravda. Ona si dává opravdu záležet, aby nebyla nikomu moc na očích, zvláště pak jiným ptákům, na kterých je vlastně životně závislá. Jestliže nějaký slovutný ornitolog, který právě krmí nějakého novináře moudrostmi, dokáže říci, že kukaček je v současnosti málo, ale že se pořádně neví proč, tak tedy tohle musíte strávit vleže, aby to s vámi neseklo. Když tedy zpěvného ptactva je poskrovnu, což ví každý a ochranáři to navíc dennodenně troubí do světa, jak asi může být více kukaček, když přitom každý ví, že kukačka je hnízdní parazit, využívající služeb právě zpěvných ptáků? Jak tohle může vůbec někdo z úst vypustit? Kolik asi je kukaček nedokáži dobře odhadnout, protože ji neslyším. Zajímavý je, že slyším třeba mlynaříky, kteří mají tichoučké volání, kukačku, hlas jako hrom, neslyším. Možná je to tím, že jsem alergickej, když mi chce někdo něco nakukat.

Popis a rozdělení

Budu pokračovat o něco vážněji. O kukačkách z trochu širšího záběru. Jsou řazeny do řádu kukaček Cuculiformes. V dnešní době má pak tento řád dva podřády a to sice Musophagae, což jsou turaka a Cuculi, což jsou tedy kukačky. Dříve než řeknu cokoliv dalšího, chci připomenout, že dříve bývali řazeni do řádu kukaček jako podřád i papoušci. To proto, že jak kukačky, tak i turaka a papoušci mají tak zvanou šplhavou nohu, kdy dva prsty směřují dopředu, dva dozadu. A to sice 2. a 3. prst dopředu, 1. a 4. prst dozadu. Chovatelé dobře vědí, že jen papoušci dovedou svojí nohu používat k přidržování potravy, o turakách ani kukačkách to známo není. Proč nebyly další různící se morfologické znaky systematiky brány v úvahu, nevím. Možná to bylo jen z čistě praktických důvodů, aby celý systém nebyl příliš komplikovaný, tudíž méně zapamatovatelný. Samozřejmě, že nejviditelnějším rozdílem mezi kukačkami a papoušky je jejich zobák a k tomu i jazyk, který musí být zobáku přizpůsoben. Je celá řada dalších rozdílů, mimo jiné to, že kukačky nemají vole, zatímco papoušci ano. To souvisí se způsobem jejich obživy. Dnes jsme již zvyklí oddělovat papoušky do samostatného řádu. Uspořádání podřádu kukaček a s ním spojené české názvosloví bohužel doznalo změn, které jsou asi jen ku škodě těm, kteří se v tom chtějí lépe orientovat. Současné názvosloví zná prakticky jen dvě rodová jména a to kukačka a kukalka. Ještě nedávno tomu bylo poněkud jinak. Kniha Fauna ČSSR, Ptáci 3/1, Karel Hudec a spolupracovníci dělí kukačky takto: podřád kukaček má jedinou čeleď kukačkovitých (Cuculidae) se 6–7 podčeleděmi:
1. Cuculinae – kukačky příživné, 47 druhů v Eurasii, Indoaustrálii, Polynésii a na Novém Zélandu.
2. Coccyzinae – kukačky sojčí, 8 druhů v Severní a Jižní Americe, spojovaných často s následující podčeledí.
3. Phaenicophaeinae – kukačky pokřovní, 20 druhů v Americe, Africe a v Indonésii.
4. Crotophaginae – sukavci, 4 druhy v tropické Americe.
5. Neomorphinae – kukačky pozemní, 13 druhů v Americe.
6. Couinae – kukačky hedvábné, 10 druhů na Madagaskaru.
7. Centropodinae – kukačky ostruhaté, 28 druhů v Africe, Austrálii a na Šalamounových ostrovech.

Jak je vidět, všechny podčeledi kukaček mají svá česká jména. U podčeledí tak zvané nové české názvosloví jména neuvádí ani nevytváří. S tím ovšem souvisí i změny, které nekorespondují se starší literaturou. Například sukavci jsou nyní kukalky, i když právě tohle je možné považovat za hrubou chybu.

Popis

Kukačka je všeobecně známa svým hlasem a také tím, že svoje vejce snáší do cizích hnízd. Nedělají to všechny kukačky. Dělají to, jak již jejich české pojmenování říká, kukačky příživné a potom dva druhy kukaček pozemních a to sice Tapera naevia (Linnaeus, 1766) – kukačka žíhaná a Dromococcyx phasianellus (Spix, 1824) – kukačka klínoocasá, tedy celkem na 49 druhů kukaček. Na druhou stranu však není hnízdní parazitismus vyhrazen pouze kukačkám. Do cizích hnízd nesou svoje vajíčka i africké vdovky, atlásci, přádelník kukaččí nebo americký vlhovec hnědohlavý. Mechanizmus hnízdního parasitismu není u všech druhů stejný. Mláďata vdovek a atlásků, jejichž rodiče jsou stejně velcí jako hostitelé, vyrůstají v hnízdech společně. Naše kukačka však snáší svoje vejce do hnízd hmyzožravých pěvců, kteří jsou mnohem menších postav. Kukačka je však pták velikosti asi hrdličky, to znamená, že její mládě spotřebuje mnohem více potravy a samozřejmě by se ani nevešla do jednoho hnízda s nějakými sourozenci. Jakmile se tedy mládě kukačky vylíhne, okamžitě se zbaví jak vylíhnutých mláďat hostitelů, tak ještě nevylíhnutých jejich vajec. Nabere tyto pro ní cizí předměty na záda a vytlačí je přes okraj hnízda ven. Tak si zajistí veškerou péči adoptivních rodičů jen pro sebe. Vyžaduje to však velké přizpůsobení a také správné načasování, kdy se vejce kukačky dostane do cizího hnízda. Jestliže třeba takový ťuhýk má v hnízdě pět vajec, které samice snáší každý den jedno a zasedne na ně až po snesení posledního, znamená to, že vejce kukačky se musí dostat do hnízda ťuhýků v rozmezí šesti dnů. Kukačka se líhne v rozmezí 11 až 12 dnů, to je o něco dříve než se vylíhnou vejce hostitelů. Mládě začíná s vyhazováním jiných mláďat nebo vajec do deseti hodin po vylíhnutí a činí tak asi do čtyř dnů. Jestliže by se kukačka vylíhla příliš pozdě, nebyla by již schopná všechna mláďata z hnízda vyhodit. Tohle však je načasováno dokonale. Samice kukačky snáší vejce buď přímo do hnízda hostitele nebo snese vejce na zem a do hnízda je přinese v zobáku. Někteří, asi jen příležitostní ornitologové, přinášení vajec v zobáku popírají. Důkaz je ovšem jednoduchý. Vejce se objevila i u ptáků hnízdících v dutinách, kam se prostě celá kukačka vůbec nevejde. Nakonec i střízlíci a budníčci staví překlenutá hnízda, do kterých je kukačka v zobáku prostě přinést musí. Wolfgang Makatsch vypočítává na 141 druhů a poddruhů ptáků, u kterých byla vejce kukačky nalezena. Z toho je však jen asi 20 druhů běžných, kteří jsou schopni mladé kukačky vychovat. Vejce však byla nalezena i u druhů, které nejsou schopné kukačky odchovat, třeba u poštolky obecné, potápky malé, holuba hřivnáče nebo v hnízdě hrdliček. Stejně tak byla vejce nalezena v hnízdech, které právě mláďata případných hostitelů již opustila. Je zřejmé, že se tak stalo z nedostatku vhodných hnízd správných hostitelů. Kukačka obvykle jedno vejce z hnízda, do kterého vloží svoje vlastní vejce, odstraní. Buď je na místě polkne nebo odnese v zobáku a později upustí na zem. U nás jsou nejčastějšími hostiteli uváděni červenka obecná, rehek zahradní, konipas bílý, ťuhýk obecný, budníček lesní, pěnice slavíková a rákosník obecný.

Výskyt

Kukačka obecná je všeobecně považována za stromového ptáka, který se většinou pohybuje v korunách stromů, kde převážně sbírá svojí potravu. Je známa tím, že požírá i chlupaté housenky, které jiní ptáci nežerou. V literatuře se píše, že v žaludku kukačky jsou nacházeny četné ostny z těchto housenek, zapíchané do jeho stěn, což ptákům zjevně nevadí. Ačkoliv je tedy kukačka spíše ptákem lesním, pohybuje se v polích běžně. V mládí jsem slýchával kukačku z našeho okna často a před domem byla polní krajina, vyšší stromy rostly až někde půl kilometru pod kopcem.
Kukačka obecná vytváří čtyři zeměpisné formy. Většinu Evropy, kromě Pyrenejského poloostrova osídluje nominátní forma Cuculus canorus canorus Linnaeus, 1758 – kukačka obecná eurasijská. Ta je pak rozšířena přes celou severní část Eurasie až po Kamčatku. Jižní hranici rozšíření této formy pak tvoří Malá Asie a směrem na východ Zakavkazsko, severní Irán, Kazachstán severně od Kaspického moře, jih Kirgizských stepí, Altaj, Tarbagataj, Mongolsko, severní Čína, Ussurijsko, Korea a Japonsko severně od linie Tauruga – Nagoja. Pyrenejský poloostrov, Baleáry a severní Afriku, Maroko, Alžírsko a Tunis obývá kukačka obecná iberská – C. c. bangsi Oberholzer, 1919. Ve střední Asii bychom našli kukačku obecnou středoasijskou C. c. subtelephonus Zarudny, 1914. V Asii bychom našli další formy, ovšem shoda systematiků končí u výše popsaných. Druh je podle mapek rozšířen po severní Indii a dále na východ po jižní Čínu a severní Vietnam. Je na bíledni, že v těchto jižních částech půjde o jiné formy.
Protože kukačka obecná je čistě hmyzožravým ptákem, jejíž potravou jsou především housenky, musí být ptákem tažným. K nám přilétá někdy koncem dubna až začátkem května, hlavní část odletu spadá do konce srpna, někteří opozdilci byli zastiženi až v polovině října. Šlo však asi o protahující ptáky východnějšího původu. Evropští ptáci zimují v Africe jižně od Sahary, až po úplný jih kontinentu. Hranice zimovišť však přesně známy nejsou, a jak se zdá, více ptáků zimuje spíše ve východních oblastech Afriky. Ptáci kroužkovaní v Anglii byli zastiženi v Kamerunu a Togu. Existuje teorie, že zimoviště se mění podle dešťů a kalamitního výskytu housenek druhu Spodoptera exempta. Podíváte-li se na mapky rozšíření kukaček, potom zimní pobyt se různí. Dříve se uváděla jen Afrika. Ovšem kukačky z jižních částí Asie nikam na zimu táhnout nemusí. Dnes se uvádí, že kukačky z východní části areálu zimují v jihovýchodní Asii. To také asi bude pravda. Ovšem, kde leží hranice mezi populacemi a které kam táhnou, je otázkou. Souvisí to také s tím, že kukačka je druhem ptáků, který je jen málo kroužkován, tudíž máme pochopitelně jen minimum výsledků. Kukačky táhnou jednotlivě, nehejnují se ani v době tahu a jen málokdy zastihnete více kusů poblíž. Jednou jsem vyplašil koncem srpna více než deset kusů ve stromořadí na severovýchodě pod Hasenburkem, což je však stará známá tahová cesta všech ptáků a také asi na dvou kilometrech za sebou. Teprve v posledních letech bylo okroužkováno více starších ptáků, dříve to bývala jen nevzletná mláďata.

Věrní individualisté

Kukačky jsou individualisté, drží si svoje vlastní revíry, kterým jsou po návratu ze zimovišť značně věrné, vrací se. Předpokládá se, že samice se páří s více samci. Samice pak při snášení vajec dávají přednost těm druhům ptáků, u kterých byly sami vychovány. To je do jisté míry ošidné, protože stavy některých druhů mohou silně kolísat. Když jsem před třiceti léty začal jezdit do okolí Ledče nad Sázavou, převládal tam okolo potoků výrazně konipas horský, zatímco konipas bílý se vyskytoval jen poskrovnu. Časem se však situace obrátila viditelně na stranu konipasa bílého. Ačkoliv jsou oba druhy blízce příbuzné, při výběru míst ke stavbě hnízd jsou viditelné rozdíly. Konipas bílý staví svá hnízda mnohem skrytěji než konipas horský. To musí být i pro kukačku výrazná překážka.
Já jsem svoji kukačku u konipasů horských našel jen náhodou a vlastně jsem ji vůbec nenašel, ale bylo mi o ní řečeno. Hnízdo konipasů bylo dost netypicky umístěno na zemi v trávě, pod asi metr vysokou skalkou, která tvořila hranici pozemku. Majitel mez pod skalkou posekal a kukačku našla děcka. Okolo vedla vyasfaltovaná cesta a já jsem tyče od svého úkrytu nemohl zapíchnout do země. Naštěstí pan Horník, bejvalej hajnej od naproti, byl vzhůru a přinesl mi židli, abych si k ní jednu tyčku uvázal. No, byla to atrakce. Než jsem dofotil, měl jsem pomalu víc diváků jak na fotbale. Kukačka opustila hnízdo dva dny potom. Již při focení byla tak velká, že jsem si nebyl jistým, kdy vyletí. Kroužkovat se již nedala.

Další druhy evropských kukaček

Kukačka obecná není samozřejmě jediným druhem evropských kukaček. Nejvíce podobná kukačce obecné je sibiřská kukačka prostřední – Cuculus saturatus Blyth, 1843, jejíž výskyt zasahuje svým západním okrajem až do Pobaltí. Je jenom o něco menší než kukačka obecná a v přírodě ji nelze rozlišit, až na to, že samci nekukají. Její hlas připomíná spíše dudka. Jinak se odlišuje nepatrně podle svrchních křídelních krovek, jejichž první péro je u kukačky prostřední světlé, u kukačky obecné je pruhované. Ve Španělsku se potom vyskytuje mnohem větší kukačka chocholatá – Clamator glandarius (Linnaeus, 1758). V nejbližším okolí Evropy, v Egyptě, mohou turisté vidět někde v okolí Nilu i kukačku senegalskou – Centropus senegalensis. Je to velký pták s dlouhým ocasem a černou hlavou. Jeho délka je udávána 41 cm a to je již jako havran. V některých evropských atlasech ptáků jsou uváděny i dva severoamerické druhy jako vzácní zatoulanci, což je vždycky sporné. Zatoulanec nebo uprchlík?
Volání kukačky bylo vždycky považováno za příjemné. Dokonce prý kukačka přinášela i štěstí. No, to bychom zatraceně potřebovali. Možná, že by stačilo, dokázat zbavit se různých napodobitelů jejího hlasu, kteří se nám snaží v jednom kuse něco nakukat. V letošním roce by to mělo být snadné, půjdeme k volbám, stačí jen vzít rozum do hrsti. Tak si přejme, aby se to vyvedlo.