Německý krátkosrstý ohař

Jedná se o psa, který je považován za nejvšestrannější a celosvětově nejrozšířenější lovecké plemeno. Přesto není plemenem s nějak obzvláště dlouhou historií. Německý krátkosrstý ohař v dnešní podobě žije mezi námi jen něco přes asi 120 let. Dokonce se nejedná ani o původní čistě německé plemeno, neboť velkou měrou přispěli psi z jiných zemí. Přesto lze bez nadsázky říci, že se Němcům opravdu povedl. Až do začátku 19. století rozhodně není možné mluvit o rozdělení na jednotlivá lovecká plemena. Všichni byli tak trochu házeni do jednoho pytle pod nápis „lovečtí psi“.

Než se začali používat k lovu pušky, chytalo se převážně ptactvo do sítí nebo se lovilo tak, že zvěř byla uštvána. Velice oblíbeni byli psi honiči, španělé a v některých zemích chrti, protože pro tuto formu lovu byli obzvláště vhodní. Zhruba od 17. století se začali používat k lovu první lovecké ručnice. Nejdříve se objevily v Itálii a ve Španělsku. Už nebyli tak zapotřebí psi, co zvěř pouze honí, ale spíše ti, co ji vyhledají, ukážou kde je a myslivec se postará o její ulovení sám. Shodou náhod se současně s vynálezem a se zdokonalováním loveckých střelných zbraní vyvíjel ze psů honičů nový „druh psa“, který neměl tendence zvěř honit, ale strnulým zastavením či ulehnutím na ni lovce upozornit. Tito psi se sice vyskytovali ještě před érou lovu s puškou, ale s jejím příchodem se lovci snažili tyto stavěče zdokonalovat. V každé zemi samozřejmě po svém, s ohledem k podmínkám, kde lov probíhal a s ohledem na psy, kteří v chovu byli k dispozici. Tak se rodili zakladatelé různých loveckých plemen. Za nejstarší typ ohařů je považován španělský „bracce de punta“, potomek honičů a brakýřů. Z něj pokračují v přímé linii španělský a Portugalský ohař.

Staroněmecký ohař

V Německu se pro práci v lese využívalo ponejvíce staroněmeckých ohařů. Staroněmecký ohař nebyl oblíbený a u nás byl přímo zatracovaný. Např. Karel Hrubý ve své knize „Chov a cvičení psů stavěcích“ z roku 1895 o něm píše: „Masitý kolos, zakřivených kostnatých běhů, nasazující tuk jako martinská husa. Zamračený, utrápeně vyhlížející patron, nekonečných, na konci skormoucených slechů, zakrvavělých světel, visutých lalůčků pod tuponosou, slizkou pěnou přetékající tlamou …“ Jak vidno, autor ani trochu nechtěl tohoto psa popsat hezky. Když došlo k většímu prošlechtění k elegantnějšímu tvorovi, byly nejdříve in barvy světlé, nejčastěji bílé či žluté „ploskované“, jen výjimečně barvy tmavé. Potom byla jen hnědá ta „pravá“ barva. Až později se začaly upřednostňovat tmavé barvy srsti – hnědé, černé a rezavě žluté, v různých odstínech a se skvrnami v popředí. Tento pes však, i přes některé své kvality, rozhodně nemohl konkurovat několika jiným ohařům v okolních zemí a tak se němečtí lovci snažili vytvořit dokonalejšího psa. Staroněmecký ohař se plynule ujednotil ve wüntemberského ohaře. Byl to pes připomínající dnešního bloodhounda. Měl až nezvykle velké uši, krční lalok a zbarven byl většinou trojbarevně. Krátká srst byla hnědobíle skvrnitá a žlutě pálená. Vyskytovali se i psi, tzv. tygři pstruhovaní, kteří byli hnědě žíhaní se žlutými znaky nad očima, na hrudi, na vnitřních stranách končetin, na tlapách a pod nasazením ocasu. I když byl vytrvalý, byl zároveň váhavý, pomalý a údajně s ne zcela jistým čichem. Přesto se pravděpodobně tito psi stali základem pro následný chov německého ohaře. A tak následovalo šlechtění, ve kterém hráli velkou roli nejen španělští ohaři, francouzští stavěči, italští ohaři, ale i pruští černobílí krátkosrstí ohaři. Údajně byla přimíchána i krev některého z dogovitých psů a pravděpodobně byl přikřížen i anglický foxhound. Němci zpočátku čistě náhodně používali těchto psů ke křížení se svým staroněmeckým ohařem a snažili se dál pustit jen to nejlepší.

Cíl – dokonalý Německý krátkosrstý ohař

Protože používání střelných zbraní úplně změnilo techniku lovu, byli vyhledáváni co nejvšestrannější psi. A na to se také Němci zaměřili. Bez jakýchkoliv ohledů se snažili o vytvoření dokonalého všestranného loveckého psa. Chtěli psa, který by maximálně usnadnil lovci práci a pracoval jak před ránou, tak i po ní. Jejich chov se zlepšoval a k dokonalosti stačilo již málo. A to málo (které v konečném důsledku udělalo mnoho), bylo přikřížení kvalitních anglických pointrů. Ti dodali německému ohaři eleganci a temperament.
Jedním z prvních (jehož jméno je známo), kdo choval německé krátkosrsté ohaře, patřil princ Albrecht ze Solms–Bauenfeldu. Ten také kolem roku 1870 sepsal charakteristické znaky plemene a stanovil zásady hodnocení exteriéru a výkonu – lovecké upotřebitelnosti. Od roku 1878 se německého krátkosrstého ohaře ujal i hrabě von Waldersee společně se „Spolkem pro zušlechťování psích ras“ a začali ho více propagovat a starat se o systematické zušlechťování.
Poprvé se objevili na výstavě v roce 1879 v Hannoveru a právě zde byly vytvořeny základní znaky jednotlivých plemen ohařů. Ve stejném roce byl vytvořen první standard, pro který stál vzorem Hektor I pana nadlesního Hesse a byla zavedena oficiální plemenná kniha.
Za jedny z nejlepších německých krátkosrstých ohařů – NKO (oficiální zkratka KO) od roku 1884 do začátku 20. století byli považováni psi z chovatelské stanice „Lemgo“, chovatele J. Englera z Lemgo. Další vynikající chovatelskou stanicí byla „Treff-Trefflich“ Isermanna z Nordhausenu. Následovala doba, kdy se na výstavách upřednostňovaly větší typy a naopak při lovecké práci zase menší.
U nás byl založen samostatný klub „Krátkosrstý ohař“ v roce 1931 a pouze jeden rok před tím byl první „kraťas“ zapsán do plemenné knihy amerického klubu. Právě od roku 1931 je na půdě České republiky chován tento ohař bez závislosti na německých chovatelích. V roce 1947 byl v ČR vypracován samostatný standard, podle něhož se řídil chov (nikoli tedy vystavování na mezinárodních výstavách). Oproti standardu FCI bylo zakázáno zbarvení černé a náš standard nepřipouštěl ani žluté pálení. Tímto se předešlo rozšiřování problémů s barvou srsti tohoto krásně a prakticky zbarveného psa. Také byla zvednuta hranice výšky o 3 až 4 centimetry.
Německý krátkosrstý ohař patří do skupiny typických evropských ohařů a přispěl k vytvoření plemene Pudlpointr. Existují němečtí ohaři ve čtyřech typech srsti, lépe řečeno, dělíme je na čtyři samostatně uznaná plemena: německý krátkosrstý ohař, n. drátosrstý o., n. ostnosrstý o. a n. dlouhosrstý o.. Nejvíce vzdálený německému krátkosrstému ohaři je z těchto plemen dlouhosrstý ráz.
Najdeme jej pod anglickým názvem „German Short–haired Pointer“, či německým Deutscher Kurzhaariger Vorstehhund. V České republice je znám pod zkratkou NKO, v Evropě DK a na americkém kontinentě pod zkratkou GSP. A právě na posledně jmenovaném kontinentě má mnohonásobně větší chovatelskou základnu, než ve všech státech Evropy dohromady.

Příjemný lovecký pes do rodiny

Německý krátkosrstý ohař je nejpočetnějším loveckým všestranným plemenem. Dalo by se říci, že je to barvář, ohař a retrívr v jednom. Jediné co nemůže dělat, je norování. Nejenže zvládne práci kdekoli a kdykoli, ale zároveň udělá pro svého pána vše: od vyhledání, přes vystavení až po aportování. Je-li na vodítku, stopu sleduje. Je-li puštěný k práci na volno, zhaslou zvěř oznámí či hlásí. Před zvěří strnule zůstane stát, s nohou pozvednutou, s tělem, včetně hlavy a ocasu, napruženým a dopředu natáhnutým jako struna. Lovec přesně ví, že jsou u cíle. Zpočátku si myslivci strnulé zvláštní stání vysvětlovali jakousi křečí a tím zdůvodnili absenci následného pohybu.
Tito psi mají výborný čich a pevné vystavování. Prostorně vyhledávají, jsou rychlí, ovladatelní, vytrvalí, věcní, rázní a nebojácní. Při práci jsou neúnavní. Jednoduše – pracovití. Plně vystihují myslivecké rčení: „Když v lese s NKO nic nenajdete, tak tam nic nebylo.“ Jsou otužilí a žádný nečas jim nevadí. Ochotně a rádi pracují pro svého pána ve vodě i na suchu. Má geniální lovecké vlohy, je energický a maximálně zaujatý pro práci.
Je to ryze lovecké plemeno a pokud je to alespoň trochu možné, mělo by mu být dovoleno využívat jeho ohromující schopnosti. Je výborným rodinným psem, vhodným k různým sportům, ale rozhodně patří do sportovní rodiny nebo rodiny s aktivním nimrodem. Jeho příjemný temperament, vyrovnaná a spolehlivá povaha učaruje snad každému. Je třeba si však stále opakovat, že je to pes s velkou loveckou náruživostí a se značnou mírou potřeby pohybu.
Je přítulný, vnímavý, k rodinným příslušníkům jemný, se sklonem vázat se na jednoho člena rodiny. Uvítá častý lidský kontakt a může žít stejně spokojeně jak v bytě, tak celoročně venku. Avšak při zachování pravidla, že je nutné kraťasovi poskytnout dostatek pohybu a to kdekoli. Je příjemným společníkem až do vysokého stáří. Většinou si rád hraje, snadno se motivuje a nebývá tvrdohlavý. To také věstí poměrně snadnou výchovu, která musí být bez jakéhokoliv tvrdého násilí a trestů. Učí se rád a rychle a to téměř čemukoliv. Několik jedinců úspěšně běhá agility, nezřídka je NKO (či jejich křížence) vidět na nejrůznějších vytrvalostních závodech jako je u skijöringu (v zápřahu s běžkařem), bikejöringu (v zápřahu s cyklistou) či canicrossu (s běžcem), nebo přímo v saňovém sportu. Je to bezproblémový pes, ale rozhodně nesnese zahálku. Má rád různorodost v práci, miluje nejrůznější aktivity, ale přesto je nejšťastnější při práci se zvěří v lese, na poli či ve vodě. Rád aportuje, plave a běhá.
Nedělá zbytečné problémy, ale přesto je potřebná důslednost. Jsou pohodoví k celé své rodině, tedy i k těm nejmenším dětem a pokud jsou k tomu vedeni, dobře vycházejí i s ostatními zvířaty. Rád si pohoví v domě a nechá se rozmazlovat. Přesto myslivci pochopitelně neradi vidí, dostane-li se toto plemeno do rukou někoho jiného než nimroda. Rozhodně potřebuje hodně pohybu a vhodné využití. V kontaktu s ostatními psy jsou taktéž bezproblémoví. Je dobrým a odvážným hlídačem. Běžně je však k lidem přátelský. Nikdy nebývá agresivní.

Pár zajímavostí na závěr

Mezi ohaři a jejich pány jsou oblíbené vrcholné závody, zpravidla mezinárodní. Mezi nejznámější patří: Memoriál Karla Podhajského, Memoriál Richarda Knolla, Memoriál Františka Vojtěcha, Memoriál Stanislava Hloucha a Dunajský pohár. Zadávají se zde různá ocenění a tituly, často včetně CACIT či CACT.
Zdraví německého krátkosrstého ohaře je poměrně pevné, kromě občasných zánětů kyčlí a loktů netrpí výrazněji žádnými dědičnými nemocemi. Průměrně se dožívá patnácti let, což je u tak velkého plemene velmi milý fakt. Péče o srst, kromě občasného překartáčování, není žádná.

Zkrácený standard

Země původu: Německo.
Datum publikace platného originálního standardu: 25. 10. 2000.
Použití: všestranný lovecky upotřebitelný pes.
Klasifikace FCI: skupina 7 Ohaři, sekce 1.1 Kontinentální ohaři, typ „braka“. S pracovní zkouškou.
Vzhled: ušlechtilý, harmonický pes, jehož tělesná stavba zaručuje sílu, vytrvalost a rychlost. Jeho ušlechtilost podtrhuje vzpřímené držení těla, plynulé vnější linie, suchá hlava, dobře nesený ocas, přiléhající lesklá srst a prostorný, harmonický pohyb.
Důležité proporce: délka trupu by měla poněkud přesahovat kohoutkovou výšku.
Chování a charakter (povaha): pevná, vyrovnaná, spolehlivá, dobře zvladatelný temperament; není nervózní, plachý ani agresivní.
Hlava: suchá, markantní; není příliš lehká ani příliš těžká; mohutností a délkou odpovídá velikosti těla a pohlaví.
Lebka: dostatečně široká, ploše klenutá mozkovna, slabě vyjádřený týlní hrbol, čelní rýha nepříliš hluboká, dobře patrné, vyvinuté nadočnicové oblouky.
Stop: jen mírně vyvinutý.
Nosní houba: poněkud přečnívající. Nosní otvory dostatečně velké, široké a pohyblivé. Zásadně hnědé, u černých psů nebo černých běloušů však černé. Masově zbarvený nebo skvrnitý nos je povolen jen u jedinců s bílou základní barvou.
Tlama: dlouhá, široká, hluboká a silná, aby psovi umožnila snadné přinášení zvěře. Hřbet nosu je při pohledu ze strany lehce klenutý. Lehké klenutí ve všech přechodech od ušlechtile formovaného římského nosu až po mírné vyvýšení nad rovnou linii je u psů vyjádřeno výrazněji. Zcela rovná linie hřbetu nosu je ještě přípustná, i když je méně atraktivní; pronesený (konkávní) hřbet nosu je těžkou vadou.
Pysky: přiléhající, ne příliš převislé, dobře pigmentované. Od nosu spadají až do místa, kde se dělí, téměř svisle, poté přecházejí plochým obloukem k mírně vyjádřenému koutku tlamy.
Čelisti a zuby: silné čelisti s dokonalým, pravidelným a úplným nůžkovým skusem, přičemž horní řada řezáků by měla přesahovat přes dolní řadu řezáků, zuby se navzájem dotýkají a stojí kolmo v čelistech. Se 42 zuby podle zubního vzorce.
Líce: silné, dobře osvalené.
Oči: střední velikosti, nevystupují, ani nejsou zapadlé. Ideální barvou je tmavě hnědá. Oční víčka dobře přiléhající.
Visící uši: středně dlouhé, vysoko a široce nasazené, hladké a bez stáčení visí těsně u hlavy, dole jsou tupě zaoblené. Nejsou příliš masité, ani příliš jemné. Jsou-li přiloženy k hlavě, měly by končit zhruba u koutku tlamy.
Krk: délka v harmonickém poměru s celkovým vzhledem, směrem k trupu se mírně rozšiřuje. Šíje velmi svalnatá a lehce klenutá. Pevně přiléhající kůže na hrdle.
Horní linie z profilu: rovná a lehce spadající.
Kohoutek: výrazný.
Hřbet: pevný, dobře osvalený. Trny obratlů musí být pokryty svaly.
Bedra: krátká, široká, svalnatá, rovná nebo lehce klenutá. Přechod hřbetu k bedrům je pevný a dobře svázaný.
Záď: široká, dostatečně dlouhá, ne příliš krátká nebo sražená, směrem k ocasu jen lehce klesající, dobře osvalená.
Hruď: spíše široká než hluboká, s dobře vyjádřeným předhrudím, pokud možno daleko dozadu dosahující hrudní kostí. Hrudní kost a loket by měly být ve stejné výšce. Žebra dobře klenutá, nejsou příliš plochá ani sudovitá. Zadní žebra sahají daleko dozadu.
Dolní linie z profilu a břicho: v elegantním oblouku směrem dozadu lehce vtažené, suché.
Ocas: vysoko nasazen, v nasazení silný, poté se zužuje, středně dlouhý. Pro lovecké účely zkrácen zhruba o polovinu. V klidu visící, za pohybu vodorovně nesený a ne příliš vysoko nad linií hřbetu ani silně zahnutý. (V zemích, kde je zákonem zakázáno kupírování ocasu může ocas zůstat přirozený. Měl by dosahovat k hleznu a měl by být nesen rovně nebo lehce šavlovitě zahnutý).
Hrudní končetiny: při pohledu zepředu rovné a rovnoběžné; při pohledu ze strany dobře postavené pod trup.
Plece: Dobře šikmo dozadu uložená lopatka ploše přiléhá. Silné, suché osvalení. Dobré zaúhlení lopatky a nadloktí.
Nadloktí: pokud možno dlouhé, s dobrým suchým osvalením.
Loket: přiléhající k trupu, avšak ne příliš těsně přitisknutý; není vytočen ven ani vtočen dovnitř, umístěn daleko vzadu. Dobré zaúhlení mezi nadloktím a předloktím.
Předloktí: rovné, dostatečně osvalené. Silné, ale ne hrubé kosti.
Zápěstí: silná.
Přední nadprstí: minimální úhel mezi předloktím a předním nadprstím, ne strmé postavení.
Tlapy hrudních končetin: kulaté až lžícovité, s těsně přiléhajícími a dostatečně klenutými prsty. Silné drápy. Tvrdé, odolné polštářky tlap. Směřují rovnoběžně, nevytáčejí se dovnitř ani ven v postoji ani v pohybu.
Pánevní končetiny: při pohledu zezadu rovné a paralelně postavené. Dobré zaúhlení. Silné kosti.
Stehna: dlouhá, široká a svalnatá. Dobré zaúhlení mezi pánví a stehnem.
Kolena: silná, s dobrým zaúhlením mezi stehnem a lýtkem.
Lýtka: dlouhá, svalnatá a šlachovitá. Dobré zaúhlení mezi holení a nártem.
Hlezno: silné.
Nárt: svisle postavený, silný.
Tlapy pánevních končetin: kulaté až lžícovité, s těsně přiléhajícími a dostatečně klenutými prsty. Silné drápy. Tvrdé, odolné polštářky tlap. Směřují rovnoběžně, nevytáčejí se dovnitř ani ven v postoji ani v pohybu.
Chody: prostorné, vpředu dlouhý krok a zezadu silný posun. Hrudní i pánevní končetiny se pohybují rovně a rovnoběžně; Držení psa je v pohybu vzpřímené. Mimochod je nežádoucí.
Kůže: pevně přiléhající, bez tvorby vrásek.
Srst: krátká a hustá, na omak hrubá a tvrdá. Na hlavě a na uších má být tenčí a kratší, na spodní straně ocasu nemá být nápadně delší. Pokrývá celé tělo.
Barva:
– hnědá bez odznaků.
– hnědá s malými bílými nebo tečkovanými odznaky na hrudi a bězích.
– Tmavý hnědý bělouš s hnědou hlavou, hnědými plotnami nebo tečkami. Základní barva takto zbarveného psa není hnědá s bílou ani bílá se hnědou, ale srst vykazuje takovou směs hnědé a bílé, že vzniká cenný, nenápadný vzhled, který je pro loveckého psa tak praktický. Na vnitřní straně pánevních končetin a na špičce ocasu bývá zbarvení častokrát světlejší.
– Světlý hnědý bělouš s hnědou hlavou, hnědými plotnami, tečkami nebo bez ploten. U tohoto zbarvení se hnědá srst vyskytuje ve zmenšené míře, převládají bílé chlupy.
– Bílý s hnědou kresbou na hlavě, hnědými plotnami nebo tečkami.
– Černá barva ve stejných variantách jako hnědá, respektive jako u hnědého bělouše.
Žluté pálení je přípustné.
Lysinka, šňupka a stříkané pysky jsou přípustné.
Kohoutková výška: psi – 62 až 66 cm, feny: 58 až 63 cm.
Vady: jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů se musí považovat za vadu, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru s odchylkou.
Chyby ve vzpřímení, v pohlavním typu.
Příliš krátká tlama.
Příliš silné pysky nebo nedostatek pysků.
Chybění celkem dvou zubů (P1 a M3ú, tzn. z celkového počtu 4 P1 a 2 M3 smějí chybět nanejvýš dva zuby.)
Příliš světlé oči. Světle žluté dravčí oko.
Příliš dlouhé, příliš krátké, příliš těžké, příliš úzce nasazené nebo stočené uši.
Volná kůže na hrdle.
Lehký kapří hřbet.
Příliš krátká záď.
Příliš hluboká hruď.
Ocas nesen příliš vysoko nad hřbetem nebo silně stočený.
Ven vytočené nebo dovnitř vtočené lokty. Úzké prsty nebo volné prsty, úzký nebo příliš široký postoj.
Strmá pánevní končetina.
Lehce sudovitý postoj nebo lehký kravský postoj nebo lehký úzký postoj.
Těžké vady: těžkopádná, lymfatická stavba těla, hrubé kosti.
Výrazný stop.
Masově zbarvený nebo skvrnitý nos (s výjimkou bílé základní barvy).
Špičatá tlama. Prohnutý hřbet nosu (konkávní).
Klešťový skus nebo částečné kleště.
(U psů ve věku přesahujícím čtyři roky nemá takzvaný klešťový skus vyvolaný věkem žádný vliv na hodnocení, pokud některý z klubů německého krátkosrstého psa potvrdí, že na některé z předchozích výstav byl zjištěn korektní skus).
Výrazný kapří hřbet. Lehce pronesený hřbet.
Podstatně chybějící hloubka hrudníku. Nevyjádřené předhrudí. Hrudní koš příliš plochý nebo sudovitý.
Silně ven vytočené nebo dovnitř vtočené lokty.
Měkké, příliš skloněné přední nadprstí.
Strmě postavené přední nadprstí.
Silný sudovitý postoj, silný kravský postoj v kroku a v pohybu.
Přestavěná pánevní končetina.
Prošlápnuté prsty.
Ploché tlapy.
Těžkopádný pohyb.
Odchylky o více než dva centimetry cm od uvedených kohoutkových výšek.
Vylučující vady: agresivita nebo bojácnost.
Hrubé odchylky od pohlavního typu.
Chybění více než dvou zubů z celkového počtu 4 P1 a 2 M3. Chybění jednoho nebo několika zubů (s výjimkou P1 a M3). Neviditelné zuby se považují za chybějící, pokud některý z chovatelských klubů německého krátkosrstého ohaře nepotvrdí, že při předchozí chovatelské výstavě nebo zkoušce chovnosti byla zjištěna přítomnost předmětného zubu.
Předkus a podkus, zkřížený skus a všechny přechodové formy.
Nadpočetné zuby mimo zubní lištu.
Rozštěp čelisti a pysků.
Silně povolená víčka, ektropium, entropium, distichiása (dvojitá řada řas).
Silně pronesený hřbet. Deformace páteře.
Deformace hrudníku – například odsazený hrudník.
Paspárky.
Jakýkoliv druh projevů slabé povahy.
Psi vykazující patrné psychické abnormality a nebo projevující vady chování musí být diskvalifikováni.
Poznámka: psi musí vykazovat dvě očividně normálně vyvinutá varlata, nacházející se zcela v šourku.