Jak mluvit se svým koněm

Jako malý kluk jsem bydlel na vesnici, kde byli koně v JZD a u tří kulaků, jak se tenkrát hanlivě říkalo sedlákům, kteří odmítli vstoupit do družstva. Všichni kočí používali několik slov, která se podílela na jejich ovládání koně. Bylo to hůj, jdiběž nebo hyjé či vijé, hot, čehý a hou. Jako malý kluk jsem se domníval, že těmto slovům koně rozumějí a poslouchají je.

Po mnoha letech, když jsem se do společnosti koní vrátil, jsem se setkal s různými komunikačními systémy i s horsemanshipem a přečetl jsem si o Robertsově jazyku Equus, jehož základem je postavení těla a očí. Později jsem narazil i na Toma Dorance, který pracoval již před Monty Robertsem a tak se můžeme jen domnívat, kdo základy komunikace mezi koňmi odpozoroval dříve. Určité prvky komunikace tělem používají však i jiní trenéři a cvičitelé koní nebo i cvičitelé jiných zvířat, není to tedy specialita pouze Montyho Robertse. Faktem zůstává, že vědomá komunikace řečí je vyhrazena pouze člověku a reakce zvířat na mluvené slovo jsou podmíněné reflexy naučené, ale ne pojmově podložené.

Způsoby mimodruhové komunikace

Náhoda chtěla, že jsem se začal touto problematikou zabývat i profesně a hledat způsoby mimodruhové komunikace. Svoje dva koně jsem měl ustájené kousek od Rokycan. Na vyjížďky jsme na podzim a v zimě jezdili na rozlehlá pole a mohli jsme se prohánět na velkých rozlohách, kde nebylo vidět za horizont, a tak jsme nemohli přesně namířit, kam jedeme. Koně ale cestu znali a mohli jsme se tedy řídit jejich úsudkem. Stačilo jen pomyslet, kam chceme jet a koně tam zamířili sami. Bez pobídek. Prvně jsem tam pozoroval následující věc. Jeli jsme po rozsáhlém poli a já pojal myšlenku jet jinou než obvyklou cestou. Napadlo mě odbočit do sadu za vzdálenými usedlostmi a projet kolem stanice autobusu, kde byly můstky přes státní silnici. Dále jsem si představil cestu podle kraje pole až do údolí nad sousední vesnicí, kde jsme mohli nacválat do kopce pod lesem. Problém ale začal okamžitě po tom, když jsem si usmyslel, kudy pojedeme. O co šlo?

Síla vizualizace

Moje klisna Poly nikdy nechtěla chodit právě kolem té autobusové zastávky, ve které viděla koňožrouta. Většinou jsem musel sesednout a kobylu kolem zastávky provést ze země, ale i to byl někdy problém. Zajímavé bylo, že jakmile jsem si na poli ve vzdálenosti více než kilometr představil, že jedeme kolem zmíněné zastávky, přestože nebyla vidět, Poly se začala chovat, jako by zastávku viděla a nechtěla se nechat otočit tím směrem. Vznikaly ale i jiné podobné situace. V Němčovicích jsme měli velkou vnější jízdárnu. Poly byla kůň původně ježděný klasicky a chodila hodně proti otěži, protože byla nucena jezdit na přilnutí a byla dřívějšími jezdci hodně zkažená. Jakákoli snaha o přilnutí byl povel ke zrychlení. Já jezdím westernově a tak bych byl rád, aby klisna chodila na prověšených otěžích. Bylo to ale prakticky nemožné. Když jsem nasedl a udělal si určitý plán, jak se budeme na jízdárně pohybovat, Poly vyrazila a přechod z kroku do klusu vždy udělala dříve, než dostala pobídku v místě, kde jsem to chtěl. Překvapivě ale ubrala i v místě, které jsem si ve své mysli vybral k přechodu do kroku. Nemusel jsem k tomu ani změnit těžiště, ani vzít koně zpět otěží.
Kolegové, se kterými jsem se to snažil konzultovat, mi říkali, že to je tím, že moje svaly reagují dopředu na změnu ruchu a kůň na to reaguje na základě změny mého sedu. No, to by byla možná pravda v případě jízdárny, ale ne v případě vyjížďky. Muselo tedy jít o něco jiného. Náhoda pomohla, že se důvod ukázal v jiných souvislostech. Manželka odchází ráno do zaměstnání daleko dříve, než já. Náš kocour sedává v ložnici v jejím křesle a po jejím odchodu mňoukne, seskočí a jde si ke mně do postele ještě na chvíli lehnout. Tuto jeho ranní akci znám a pozoruji, kdy seskočí, běží jednou či druhou stranou kolem postele a skočí mi na břicho buď z mé strany, anebo vyskočí na manželskou postel z manželčiny strany a ke mně dojde. Všiml jsem si, že když si představím, kudy půjde, tak to udělá. Zkoušel jsem to mnohokrát a platí to téměř stoprocentně. Napadlo mě dát to do souvislosti s pohybem Poly pod sedlem. Uvědomil jsem si, že v případě kocoura jsem rozespalý a jeho akci si jen představuji a předem si ji slovně nepřeříkávám, ale nechám mozkem vytvořit pouze její prostorový obraz. Již dlouhá léta se zabývám šamanizmem a vizualizací a tak tato praxe je mi dostatečně známá a umím oddělit slovní a obrazovou interpretaci dané situace. Zkusil jsem to tedy i v případě koní. Když jsem v situaci na poli zvolil vizuální představu o jízdě kolem autobusové zastávky, Poly znejistěla. Když jsem si tuto cestu slovně v duchu přeříkal, tak Poly natočila hlavu, podívala se na mě jedním okem a čekala na pobídku. Do pobídky zachovávala stále svůj směr a panická reakce přišla až v okamžiku, kdy zastávku opravdu reálně viděla. Zkusil jsem tedy ještě jinou cestu. V prostorové představě jsem si představil sice dojít do zmíněné třešňovky, ale nejít až k autobusové zastávce, ale stočit se zpět do vesnice a domů. Výsledkem této představy bylo zrychlení kroku Poly a tak jsem ji přestal ovlivňovat sedem a holení, zahodil jsem otěž a čekal jsem, co udělá. Poly šla sama polem přímo mezi dva domky, kudy se muselo projít, za domky zabočila do třešňovky a k problematické autobusové zastávce, přešla kolem ní bez povšimnutí a na konci sadu zatočila k vesnici a měla tendenci naklusat. Šla přesně cestou, kterou ve své představě vytvořil můj mozek. Druhý den jsem totéž zkusil učinit slovně, to znamená, že jsem si před odbočením na poli celou cestu v duchu přeříkal. Poly nic, šla stále rovně. Zareagovala až na pobídky holení a otěží a když jsme přišli do třešňovky a uviděla v dálce zastávku, nechtěla tudy jít.

Začal jsem pracovat pouze s představou

Potvrdilo to mojí hypotézu, že den předem Poly reagovala na prostorový obraz vytvořený mým mozkem. Když jsem ale podruhé převedl myšlenku do řečové formy, tak tomu nerozuměla a nereagovala na ni. Podobná situace byla i v případě kocoura. Vyzkoušel jsem to několikrát a vždy se stejným výsledkem. Jak kocour, tak klisna reagovali na prostorový obraz vytvořený mým mozkem pomocí vizualizace. Tomuto třírozměrnému obrazu mé myšlenky vyzářené v podobě elektromagnetického pole rozuměli. Jakmile jsem ale myšlenku převedl do řečové formy a mozek převedl prostorový obraz do postupné (longitudinální) informace, informace vyzářená z něj pomocí elektromagnetického pole se pro koně stala nesrozumitelnou a oni na ni nereagovali. Hned mi přišlo na mysl, jak John Lyons popisuje, jak koně naučit chodit po přímkách a jak mi to zprvu nefungovalo. Doporučuje na obzoru nebo v prostoru najít svislici nebo nějaký pevný bod, zadívat se na něj a koně k němu nasměrovat a vést a opravovat jen stranové výchylky. Když jsem s tím začínal, zkoušel jsem to na jízdárně. Stále jsem si říkal, že máme jet k určitému sloupku v ohradě nebo na nějaký strom na obvodu jízdárny. Jenže „jsem si říkal“. Když jsem to zkusil na vyjížďce ve velkém prostoru, po chvíli to šlo. Uvědomil jsem si, že po určité době jsem si směr přestal předříkávat, ale začal jsem pracovat pouze s představou, jak se ke vzdálenému cíli postupně přibližujeme. V tom okamžiku kůň sledoval zamýšlený směr a nepotřeboval opravovat pobídkami.

Z pohledu elektrofyziologie mozku

Podívejme se na tyto děje z hlediska elektrofyziologie mozku. Každá myšlenka je souborem elektrických impulzů, které proběhnou či probíhají v mozku. Elektrické impulzy se šíří v mozkových gangliových buňkách a mezi nimi pomocí pohybu elektrických iontů a jejich nábojů. Každý pohyb náboje ale vytváří elektromagnetické pole. Základní vlastností elektromagnetického pole je, že pokud není odstíněno, tak se vyzáří a šíří se do prostoru. Znamená to tedy, že každá myšlenka má své elektromagnetické pole, které nese její informaci a ta je pomocí tohoto pole mozkem vyzařována. Mozek je tedy generátorem a vysílačem polí nesoucích informaci o myšlení příslušného individua. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím i nesouhlasit, ale je to fyzikální princip, se kterým nic nenaděláme. Pokud tedy pracujeme s prostorovou představou, její vyzářený elektromagnetický obraz je srozumitelný i mezidruhově, zatímco tatáž představa přetvořená do řečové formy by byla srozumitelná jen lidem a to ještě jen těm, kteří znají příslušný jazyk. Řekl bych, že ovládání typu myšlenky je tajemstvím jednodruhové i mimodruhové komunikace zaříkačů koní a schopností drezérů, trenérů a špičkových jezdců. Někdo to dělá podvědomě, ale tuto schopnost lze rozvíjet i tréninkem. Člověk tento druh komunikace téměř zapomněl a nahradil ho převážně informací slovní či psanou. Zvířata ho ale stále mají a prakticky ho využívají.

Kůn, který "čte" myšlenky?

Podívejme se na pohled klisny, která nového koně ve stádě nechce pustit ke krmelci. (obr. 1) Ten na její mentální tlak a výhrůžku pohledem nereaguje a toto je výsledek jeho „neposlušnosti“. (obr. 2) Jistě znáte případy, kdy svůj neklid přenesete na koně, se kterým pracujete ať už ze země nebo ze sedla. V mnoha případech je to důvod nevysvětlitelné souhry nebo naopak neposlušnosti a špatného psychického rozpoložení koně. Nevědomě na koně přenášíme svoje požadavky nebo naopak svoji nejistotu a nerozhodnost či obavy. Je to důvod, kdy koně, kteří pracují přesně na jízdárně se chovají na vyjížďkách nevyzpytatelně a zbrkle. S jedním jezdcem je kůň paličatý a agresivní a dělá si co chce, s jiným je přesný, poslušný a submisivní. To vše je zakódováno v našich myšlenkách, které koně umí přečíst, aniž bychom si to uvědomovali. Stejně jako trénujeme svoje svaly, můžeme trénovat i svoje myšlení. Jdeme-li pracovat s koněm, měli bychom se na to duševně připravit a naučit se ovládat své myšlenky i některé své fyziologické pochody. Je to hlavně dech, jeho rychlost a hloubka. Je to tepová frekvence a svalové napětí, je to pocit strachu a vztah k jiným zvířatům i lidem v okolí. Na obr. 3 je ukázka klidné spolupráce, kdy se mi daří být uvolněný a tak je uvolněný i kůň. Podobná situace je na obrázku obr. 4 pod sedlem.

Metody přirozené komunikace usnadní práci s koněm

Jedna moje zkušenost. Před několika léty jsem si při odjezdu z kurzu přirozené komunikace vyměnil několik kritických slov s lektorem, který kurz vedl. Stalo se to naštěstí až po naložení mé klisny Poly do přívěsu. Na závěr našeho „rozloučení“ jsme oba mluvili v dost emocionálním rozpoložení a Poly se začala v přívěsu plašit. Přenesl jsem na ni svoji psychickou nepohodu a nezbylo než rychle odjet, aby se v přívěsu nesplašila. Odjel jsem dost vytočený a vydrželo mi to skorou celou cestu do domovské stáje. Poly, ač jinak při přepravě naprosto klidný kůň, celou cestu hrabala a byla neklidná. Na vzdálenost několika metrů i přes karoserii a přívěs cítila mojí psychickou nepohodu, a proto i ona byla neklidná. O to citlivější jsou koně na vodítku nebo pod sedlem. Je to jeden z pádných důvodů, proč bychom se měli učit ovládat svoje emoce a svoje myšlení. Vyhneme se tak mnoha neúspěchům a zklamáním a usnadníme si práci s výchovou a výcvikem koně. Metody přirozené komunikace jsou velmi užitečné a hodně usnadní práci s koněm. Není to ale na koni, naučit se komunikovat, on to umí, je to na nás, pochopit řeč těla a naučit se vysílat myšlenky, kterým kůň rozumí. Na závěr okamžik mentálního napojení a souznění na obr. 5.