Z malajského deníku – rok 1998
Další den ráno v osm hodin už jsem byla o kus dál na jih, ve vesničce Ratau Abang. Je známá tím, že k ní v srpnu, v době úplňku, připlouvají klást vejce ty největší želvy, jaké vůbec existují. Jenže počet těchto obřích želv byl už tak zredukován tím, že jim lidi vybírali a požírali vajíčka, že na to, aby nějakou člověk mohl spatřit, musí mít obrovské štěstí. Takže jsem ani nepočítala s tím, že bych se tu zdržela déle, než jen abych si prohlédla zdejší muzeum, ve kterém jsou makety různých druhů želv, jejich míry, váhy a migrační pohyby.
Záchrana želvích vajíček
Malajský spolek pro ochranu zvířat se snaží zabránit totálnímu vyhynutí želv tím, že vybírá vajíčka, ukládá je do jednotlivých označkovaných děr v oplocené ohradě, počká, až se želvičky vylíhnou, dosáhnou určitého počtu dní a vypouští je do moře.
Prohlídla jsem si ještě videozáznam o tom, jak to přesně při kladení vajec probíhá a pak se odebrala na autobus, který má do příští vesnice Cherating jezdit po čtyřiceti pěti minutách. Asi za hodinu se tam ke mně přidala japonská turistka, jejíž angličtina byla jen o něco lepší než moje, takže jsme se dobře pobavily a nasmály. Když už jsme tam ale stály asi hodinu a půl, naštvala jsem se a v cuku letu jsme stoply mladého kluka. Ten nás pobral i s našimi bágly a během rozhovoru z něj vylezlo, že je učitel. Odvezl nás aspoň 80 km a vysadil na autobusovém nádraží nedaleko Cheratingu, kam jsme pak už dojely místním spojem.
Ubytování v příjemném guesthousu
Obě jsme se ubytovaly ve stejném, velice příjemném guesthousu. Ve velikánské palmové zahradě stojí na kůlech dřevěné bungalovy, které jsou propojeny vetchými můstky z vyglajdaných a prohnilých prken. Přesto má místo svůj šarm. Majitel se ženou jsou velice sympatičtí a dokonce do ceny započítávají snídani i večeři. Vyčetla jsem, že zde cvičí opice, aby vylezly na kokosovou palmu a shazovaly ořechy. Zmínila jsem se o tom majiteli guesthousu a on hned na to, že to dělá jeho bratr a odpoledne nás tam obě odvezl. Opička dostávala pokyny, který ořech má shodit a který nechat, jestli má ještě pokračovat nebo už to stačí a velice dobře svému pánečkovi rozuměla. Když jich shodila několik dolů, dostala jeden za odměnu. Majitel jí do něj udělal mačetou díru a strčil jí tam slámku (na fotce si zrovna na něm pochutnává). Nejdřív vypila mlíko a pak jí ho rozsekl, aby si mohla vyškrábat měkkou tenkou dužinu. Podotýkám, že nejde o kokosák, jaký se k nám dováží, s tvrdým vnitřkem a tlustou, bílou, tvrdou dužinou, ale o mnohem větší druh, který se pěstuje především kvůli tekutině.
Národ Orang Asli
Následující den jsem se v šest ráno sbalila a odjela k jezeru Cini, kde jsem měla v úmyslu vypravit se opět do džungle za primitivním národem Orang Asli. Dle průvodce zde existuje možnost výletu právě s jedním z nich za medvědy, slony, kanci, leguány, hady, krokodýly, opicemi, apod. Mimoto je prý snad také možné se zúčastnit různých místních oslav a zaříkávacích a uzdravovacích ceremonií.
Orang Asli loví všechna zvířata, která najdou. Ptáky, opice, leguány, ryby, hady, veverky i krysy a všechna jedí. Jejich šípy jsou otrávené jedovatým výtažkem ze stromu nazvaného "ipoh" a jsou vystřeleny z trubky krátkým a mocným vydechnutím. Dále tito lidé jedí ovoce, ale pouze to, které už bylo načato nějakým zvířetem, což jim dává záruku, že není jedovaté. Rovněž tak jsou schopni vybrat včelám med z úlu zavěšeného na vrcholu stromu, který je vysoký 84 metrů. Potřebují-li vodu, naříznou lijánu rostoucí ze země, poněvadž ty ostatní jsou toxické. Znají výborně rostliny a kořeny, nepotřebují ani obklady, ani gázu a jód, aby zarazili krvácení, které stačí potřít listem utrženým ze správného stromu.
Odjezd do Johor Baru
Z veškerých průvodcem popsaných zajímavostí, za kterými jsem sem přijela, nakonec sešlo z různých důvodů. Tak jsem se rozhodla, že odjedu rovnou do Johor Baru, nejjižnějšího místa malajského poloostrova sousedícího se Singapurem, odkud se lítá na Borneo.
