Malé poohlédnutí – první část Vzpomínka na mé seznámení s nadšeným chovatelem ptáků Karlem Vaďurou.

Je to již delší čas, co zazvonil telefon a na druhém konci se mně představil pan Karel Vaďura. Oslovil mne jako chovatele amad s tím, že ho zaujaly právě amady zelenomodré a jestli by bylo možné si u mne zamluvit dva páry. Sestavení dvou párů bylo přislíbeno, a jelikož jsem se od chovatele dozvěděl, že má v chovu mimo leskoptve královské, tříbarvé, křepelky korunkaté i timálie čínské, domluvil jsem si u něho návštěvu. Již delší dobu jsem totiž vážně uvažoval o pořízení tohoto čínského slavíka.

Seznámení s Karlem

Chov pana Vaďury byl zařízen ve sklepních prostorách, ze kterých byl možný výlet do prostorných voliér na zahradu rodinného domku. U chovatele mě nadchlo, jakým způsobem kontroluje své ptáky a to včetně budek. Tento způsob se mi velice zamlouval. Jedná se o snímání každé voliérky a budky mini kamerou (i s nočním viděním), které bylo přenášeno do obývacího pokoje, kde bylo možno v pohodlí a při šálku dobré kávy sledovat chování ptáků a také průběh případného líhnutí a krmení mladých bez nutnosti rušení v přímém přenosu na televizní obrazovce. Na obrazovce bylo možné zobrazit jakoukoliv jednotlivou voliéru, či budku a současně mohlo být na obrazovce sledováno dění ze čtyř kamer. Líhnutí a krmení mladých bylo možné taktéž nahrát. Nesporná výhoda při pozorování za použití mini kamer je celkem přirozené chování ptáků a jak uváděl samotný chovatel, tak jde například velmi lehce vypozorovat harmonující pár mezi větším počtem ptáků apod. Takže timálie čínské jsem měl možnost u chovatele pozorovat a o jejich chovu dlouze debatovat právě u šálku dobré kávy v pohodlí sedací soupravy a musím uznat, že tato návštěva mě utvrdila v mém přesvědčení, že si timálie čínské, coby velice pohyblivé a čiperné pěvce, rozhodně pořídím. Takhle nějak probíhalo mé seznámení s Karlem Vaďurou, který se mi jevil jako velmi zapálený chovatel hmyzožravých ptáků. Netrvalo dlouho a timálky jsem si pořídil a cesta za nákupem byla společná s Karlem, který si z ní přivezl také jeden pár.

Zdeněk „Zambo“

Jelikož jsem již dodělával prostory, které jsem měl určené pro chov hmyzáků, tak jsem uvážil, že bych se mohl porozhlédnout po odchovech dalších mnou vysněných ptáků, a to leskoptví.
V této době se na moderovaném fóru na stránkách ifauny objevilo několik chovatelů, kteří vkládali fota svých hmyzožravých ptáků, mezi kterými jsem zaznamenal i ty mé, vysněné. Tak jsem oslovil dva chovatele a domluvil se s nimi na návštěvě a odběru jejich odchovů. Jednalo se o pány Zdeňka Krlína a Vladimíra Nováka. Cestu jsem absolvoval s Karlem Vaďurou a ještě s jedním zájemcem o vše živé, Zdeňkem Zámečníkem, který se v té době věnoval chovu neofém, ale o hmyzožravé ptactvo se také zajímal. Musím dodat, že jeho zájmový záběrový rádius o chov ptáků je natolik velký, že mi stále není jasné, pro jaký druh se nakonec v chovu rozhodne. Každopádně jsme se jako příznivci hmyzáků vydali na cestu za dvěma, dle mého názoru průkopníky v chovu hmyzožravého ptactva.
Já jsem dostal za úkol sestavit průběh cesty s časovým rozvrhem a Karel se prý pokusí domluvit návštěvu u jednoho z chovatelů, kterého zná. Zdeněk, kterého budu dále uvádět pod jeho přezdívkou „Zambo“, dostal také úkol, a to podle mě a Karla ten nejjednodušší, zajistit pěkné počasí a tím pádem i dobrou náladu na cestu.

Nádech tajemna

Zambo nás ujistil, že s pěkným počasím můžeme počítat, a že když nad tím tak přemýšlí, tak vlastně vůbec nejraději zajišťuje právě pěkné počasí, a že s tím má velké zkušenosti. Tak jsme si telefonicky s Karlem ujasnili v kolik hodin bude mít jeho vlak příjezd na vlakové nádraží, které je vzdálené asi tři kilometry od mého bydliště, kde ho společně se Zambem vyzvedneme. Cíl naší první návštěvy byl u nejvzdálenějšího chovatele, a to Zdeňka Krlína.
Karel nám oznámil, že oslovil jednoho svého známého chovatele ptáků, který je ochoten nás přijmout. Mám zadat do navigace Český Rudolec, jedná se o Čestmíra Drozdka. Když jsem to učinil, vyšlo mi, že zmíněného chovatele navštívíme na zpáteční cestě, jako třetího a zároveň posledního. Na otázku jaké druhy ptáků chová, mně Karel odpověděl stroze, že nemám být zvědavý, a že vše brzy uvidím. Tohle dodalo naší cestě nádech tajemna, protože jsem zmíněného chovatele tenkrát neznal a jen z doslechu jsem tušil, že je u něj vše údajně Big a Long.

Vyrážíme na cestu

Tak nastal onen den D, kdy jsme já a Zambo očekávali příjezd vlaku z Bohumína a našeho přítele Karla Vaďuru. Následoval příjezd vlaku, uvítání, nasednutí do vozu a udání směru na České Budějovice.
Cíl: Krlín Zdeněk, místo: České Budějovice, vzdálenost: 350 km, předpokládaný čas cesty: 4,5 hodiny. Cestu tímto směrem jsem absolvoval zcela poprvé, a co vše jsme po cestě zažili zde raději vzpomínat nebudu, protože by to bylo sice zábavné, ale opravdu na dlouho.

Leskoptve

Navážu na moment, kdy se v navigaci objevil červený praporek určující cíl naší první návštěvy u Zdeňka Krlína. Vozidlo jsme uvedli do klidu před řadovým domkem a zazvonili jsme u vchodu, kde nás přišel uvítat pan Zdeněk Krlín. Následně nás zavedl na svou zahradu, kde měl vystavěny voliéry. Díky skvělým schopnostem Zamba, který nám zajistil opravdu pěkné počasí, jsme se mohli pokochat pohledem na nádherné a velice barevně výrazné a lesklé barvy od dopadajících slunečních paprsků u leskoptví purpurových, které jsme mohli spatřit hned v první voliéře. Samozřejmě, že následoval slovní výklad chovatele na téma chovu a odchovu leskoptví. Dále jsme spatřili leskoptve málé, leskoptve bělobřiché, leskoptev dlouhokřídlou a turaka fialové. Od Zdeňka Krlína jsem měl přislíbené leskoptve purpurové, u kterých nebylo určeno pohlaví, a protože laboratoř, která měla provádět test DNA z krve mi oznámila, že nemá v databázi určovací vzorky obou pohlaví, tak bylo již předem domluveno, že mně Zdeněk vzorky chovného páru dovolí odebrat. Také mne požádal, jestli by bylo možné, pokud mně na nějaké té kapce krve nezáleží, jestli bych neprovedl také odběr u dvou turak fialových. Samozřejmě jsem žádosti vyhověl a po prohlídce voliér a pořízení několika fotek, jsem se začal tak trochu míchat do řemesla veterinárního, a to do odběru krevního.

Odběr krve

Takže jsem já a můj asistent Zdeněk vstoupili do voliéry, kde jsme jako první odchytili mé leskoptve a dali je do přepravky. Potom následoval odchyt banánovců a řeknu vám, že i přesto, že si Zdeněk počínal při odchytu turak velice profesionálně, tak si s ním banánovci ve slušně zarostlé voliéře dělali co chtěli. Zdeněk musel vystřídat několik odchytových technik, než se mu podařilo odchytnout prvního banánovce. Já jsem vše se zájmem sledoval a snažil se Zdeňkovi pomáhat slovně určením polohy ptáka, ale než jsem vždy dopověděl slovo „tady je“, tak už byl zase jinde. Nakonec Zdeněk ptáka obelstil zákeřnou kličkou, kdy naznačil tělem útok doleva a v zápětí provedl bleskurychlý pravý manévr a překvapeného opeřence s ladností zachytil do odchytové síťky přímo vletu.
Nyní přišla řada na mou zručnost při odběru krve. Tento úkon provádím vpichem injekční jehly do polštářku prstu ptáka. Každý odběr vzorku provádím novou, sterilní jehlou. Tento malý zákrok postačí k tomu, aby se následným tlakem na polštářek vyronily jedna až dvě kapky krve, které se kápnou na odběrní lístek, který laboratoř zasílá na požádání, a kam se napíše označení vzorku druhem a např. číslem kroužku nebo barvou kroužku apod. Krevní skvrna se nechá zaschnout a odešle se do laboratoře k určení pohlaví metodou DNA. Druhý banánovec vůbec nedával při odchytu svého kolegy pozor a tím pádem neodhalil léčku mého asistenta, takže popisovaná taktika vyšla mému jmenovci napoprvé a i odchyt chovného páru leskoptví již Zdeňkovi nečinil žádné problémy.
Po odběru všech vzorků, jsem mohl s klidem konstatovat, že nepadla ani kapka krve nazmar a jelikož se nikdo neměl k tomu, aby mou chirurgickou zručnost pochválil, musel jsem to nakonec udělat sám, což jsem také zdůraznil poklepáním na své rameno.

Jedeme dál

Vzorky jsem rozděleně zabalil, uschoval a došlo k rozloučení, přestože cesta byla sice již zpáteční, čekala nás návštěva ještě u dvou chovatelů. Takže podání ruky, omluva za krátké zdržení, které jsme také odůvodnili tím, že jedeme k panu V. Novákovi a Č. Drozdkovi. Zdeněk Krlín odvětil, že to samozřejmě chápe, protože u Čestmíra Drozdka už něco uvidíme. Doprovodil nás k autu a rozloučil se slovy „šťastně dojeďte“. Poděkovali jsme a nasedli do vozu, abychom nastavili navigaci na další cíl návštěvy a to k Vladimíru Novákovi. Zde bych svoje vyprávění prozatím ukončil a nechal si oba další pány chovatele do příští části tohoto malého poohlédnutí.