Andulky se všeobecně považují za mírumilovné ptáky. Dají se chovat ve velkých hejnech a v hejnu se dokonce množí daleko lépe, než když jsou oddělené po jednotlivých párech. Samostatný pár někdy ani nezahnízdí. Oproti tomu v hejnu se uplatňuje jistá „promiskuita“ andulek, tzn. vajíčka nikdy nejsou neoplozena, vždy se najde nějaký sameček, který tuto „povinnost“ splní. A vůbec nevadí, zda je to zrovna ten, se kterým žije samička „oficiálně“ v páru nebo nějaký úplně cizí.
Ale zpět k tématu, k nebezpečnosti andulek. Jednu chovnou sezónu jsem začínala s tímto osazenstvem společné voliéry: pět párů andulek, korely, neofémy modrohlavé, tři páry zebřiček, kanáři, křepelky čínské, holoubci diamantoví. Vše bylo chováno ve společné voliéře. A jak to s nimi dopadlo?
Korely zahnízdily dvakrát a úspěšně vyvedly mláďata. Potřetí už ovšem nezahnízdily, odradily je všetečné andulky. To však ještě dobře dopadlo, protože není neobvyklé, když samice andulky ve snaze zahnízdit, vleze do budky korel a zabije nebo zmrzačí jejich mláďata.
Neofémy modrohlavé vyseděly v prvním hnízdě pět mláďat, z toho dvě brzy uhynula, zřejmě díky nezkušenosti rodičů. Zbylá tři mláďata ovšem výtečně prospívala. Dožila se zhruba tří týdnů, pak si jejich budku vyhlédla samice andulky a pozabíjela je. Jedno mládě nepřežilo, druhé mělo ukousnutou část zobáku a potrhanou kůži na hlavičce a třetí mládě vyvázlo relativně nejlépe, mělo jen povrchová zranění na kůži. Dvě přeživší mláďata jsem si vzala domů na ruční dokrmení, bohužel jedno mládě uhynulo hned druhý den a druhé asi za čtyři dny. Zanítila se mu totiž zranění způsobená andulkou a zřejmě uhynulo na otravu krve. Je ovšem známo, že andulka dokáže usmrtit i dospělou neofému. Měla jsem tedy „štěstí“, že jsem nepřišla i o chovný pár …
Kanáři vyvedli v prvním hnízdě tři mladé, relativně v klidu, nevylétla totiž ještě mláďata andulek z budek. Staré andulky si ptáků na hnízdech nevšímají. Kanáry a jiné ptáky hnízdící na otevřených hnízdech totiž ohrožují pro změnu mladé andulky, které jsou velmi všetečné a všude vlezou. Samozřejmě co najdou, to zničí. Přesně tak to dopadlo s druhým hnízděním mých kanárů – samička snesla dokonce pět vajec, všechna byla oplozená. V den, kdy se začala líhnout mláďata, do hnízda vlezly mladé andulky a mláďata i vejce z hnízda vyházely.
Holoubci dopadli podobně – v prvním hnízdě vyvedli bez problémů dvě mláďata, protože mladé andulky ještě nevylétly z budek. Pak zahnízdili ještě několikrát, pokaždé jim andulky vyházely vejce ještě dřív, než na nich holoubci vůbec začali sedět. Pak jsem holoubky jednoduše umístila do větší klece, kam na ně andulky nemohly, a byl pokoj. Od té doby hnízdili nepřetržitě a vyváděli mladé jak na běžícím pásu.
Zebřiček jsem měla tři starší páry. Z jednoho páru uhynula samice, proto jsem ji nahradila roční samicí od jiného mého páru. Bohužel se ukázalo, že mladá samička je se samcem příbuzná a z hnízdění nic nebylo. Všechna vejce byla buď neoplozená nebo se z nich nic nevylíhlo. Zbyly tedy dva páry – tříletý a dvouletý. Tříletý pár byl zřetelně dominantní. Ten jediný celkem úspěšně hnízdil. Dvouletý pár však byl zřejmě druhým párem utiskovaný a tak měly všechny snůšky neoplozené nebo dokonce nechaly vylíhnutá mláďata uhynout, nekrmily je. Zde na vině nebyly andulky, protože zebřičky si pro hnízdění vybíraly škvíry mezi budkami andulek, kam se na ně andulky nemohly dostat. I přesto se mi stalo, že samice andulky toužící po hnízdění se nastěhovala do budky zebřiček a bez okolků jim vyházela hnízdo i s vejci.
U křepelek se také mnoho nedařilo. Hned zjara jsem přišla o slepičku a další se mi podařilo sehnat až v srpnu. Kohoutek ji ovšem velice příznivě přijal a asi za necelý měsíc samička začala snášet vejce. Naštěstí si pro to vybrala hustý úkryt z větví jehličnanů, kde byla chráněna před ostatními ptáky a v klidu mohla sedět na vejcích. Vylíhlo se šest maličkých kuřátek. Hned jak oschla, vydala se se slepičkou na průzkum voliéry. Hned si toho všimly andulky a jedno kuřátko doslova usmrtily. Mělo úplně rozbitou hlavičku. Zajímavé je, že dospělých křepelek si andulky vůbec nevšímaly. To už jsem nevydržela a ihned jsem kuřátka i s matkou přemístila do velké klece mimo dosah andulek. Tam kuřátka zdárně rostla, a když jim byly asi čtyři týdny a dorostla do velikosti dospělých křepelek, vypustila jsem je zpět do voliéry. Naivně jsem se domnívala, že když si andulky nevšímají dospělých křepelek, nebudou si všímat ani stejně velkých mláďat. Omyl! Hned ten den andulky zabily další mládě, opět mělo rozbitou hlavičku.
Určitě si říkáte, proč jsem hned andulky nepřemístila někam jinam? Důvod je velice jednoduchý: v době, kdy andulky takto řádily, měly v budkách spoustu mláďat a já jsem si nebyla jistá, jestli by pokračovaly v jejich krmení i po přemístění někam jinam. Stejné to bylo i s ostatními ptáky, také měli v budkách mladé a nechtěla jsem riskovat, že je díky změně prostředí opustí.
A kdo byl „vrah“? Buď staré samice andulek, které chtěly hnízdit a vybraly si zrovna nějakou obsazenou budku (to je případ ptáků hnízdících v budkách, například neofémy a korely) nebo zvědavá andulčí mláďata, která jednoduše chtěla všechno prozkoumat (to je případ ptáků hnízdících na otevřených hnízdech, např. kanáři, holoubci, křepelky, zebřičky). Nezáleží přitom vůbec na počtu budek. Já jsem ptákům nabídla dvakrát více budek než bylo párů, všechny byly stejné. I přesto si andulka vybrala zrovna nějakou tu obsazenou, tak jako v případě neofém. Nezáleží ani na počtu párů andulek. Jeden rok jsem s uvedenými ptáky chovala jeden pár andulek, jiný rok pět párů. Je pravda, že pokud je ve voliéře pouze jediný pár andulek, následky nejsou tak hrozné jako v případě většího množství andulek, ale v podstatě andulky škodí tak jako tak, výše uvedeným způsobem.
Taková tedy byla jedna moje „chovná“ sezóna. Jako nezkušený a začínající chovatel jsem se totiž řídila odbornými knížkami a všude se píše, že andulky jsou velice mírumilovné! Věřte, že tomu tak není. Doufám, že se z mých chyb poučíte a sami se jich nikdy nedopustíte. Shrnuto a podtrženo – andulky nikdy nechovejte s jinými druhy ptáků.
Andulky, jak známo, nejlépe prospívají ve velkém hejnu. Některý samostatně chovaný pár dokonce nemusí ani zahnízdit, jestliže nevidí a neslyší své soukmenovce. A proč vlastně? Uvedu několik příkladů ze svého chovu. Nejednou došlo k následující situaci: některý pár se začal pářit. Ihned se okolo objevilo množství ostatních rozvášněných samců, kteří se začali sápat na samičku ve snaze spářit se s ní. Často samotnou samici srazili z bidla a bylo po všem. To je, i když to možná vypadá nelogicky, důvod, proč někteří chovatelé záměrně dávají do hejna o několik samců víc. Vždy je tak zajištěno oplození vajec. Některý samec je možná příliš líný a samička snáší vejce neoplozená. Když je však v hejnu samců více, vždy se najde nějaký, který se se samicí spáří. Jindy se zase stalo, že některý pár měl mimořádně velký počet mláďat, sedm nebo osm. Rodiče se sice snažili, přesto ale měli co dělat, aby tak velký počet mláďat nakrmili. A v tom se na scéně objevuje nějaký lichý samec, který žebrající mláďata ochotně nakrmí. I to je důvod, proč do hejna přidat několik nespárovaných lichých samců navíc. Ani u andulek nechybí nešťastné lásky … Jedna modrá samice měla žlutohlavého nápadníka a strakatého „milence“. Zatímco žlutohlavý sameček se neustále snažil, samičku krmil, probíral jí peří a starostlivě o ni pečoval, samička o něj nejevila zájem. Samici se totiž líbil sameček strakatý. Ten ale o ni vůbec nedbal, celý den si ji nevšímal. Samice se ale nevzdávala a neustále ho vybízela k páření. Samec se samozřejmě nenechal dlouho přemlouvat a se samicí se pářil. To bylo ale vše. Nakonec samička dostala rozum, dala se dohromady se žlutohlavým samečkem a společně vyvedly patnáct krásných mladých. Že by i andulky měly rozum? A poslední příklad: měla jsem staršího zeleného samce a modrou samici. Několikrát měli mladé, která byla vždy všechna zelená – to znamená, že samec s největší pravděpodobností nebyl štěpitelný na modrou barvu a mohla po něm vzniknout jen zelená mláďata. Pak jsem přikoupila několik dalších andulek. O samici jsem zmínila již výše, že zapomněla na svého zeleného samečka a vybírala mezi žlutohlavým a strakatým. Zelený samec si tedy našel novou partnerku – modrou žlutohlavou. A ani tady neměl štěstí – vždy se v hnízdě vyskytlo několik zelených a několik modrých mláďat. To znamená, že samice se pářila jak se zeleným samcem, tak ještě s nějakým modrým, po kterém bylo těch několik modrých mláďat v každém hnízdě! Na těchto příkladech je vidět, že pojem „manželská věrnost“ je andulkám naprosto cizí. A také, že chovat andulky v hejnu je pro ně daleko přirozenější a správnější.