Caniscross a spol. – díl 7.

„Chladné jarní odpoledne. Nízké slunce jak z pistolnických soubojů. Naše kroky šelestivě tepou lesním podrostem. Ve smrcích paběrkují sýkorky. Táhlý kopec bez konce. V očích štípe pot. Přede mnou vlaje bělostný mušketýrský chochol malamuta Frama, ocas radostně stočený vzhůru, v bedrech cítím spolehlivý tah jeho pevného trénovaného těla, nabitého živočišnou energií. Dědictví vlků. Na náhorní plošině se popásají koně, Fram by je s chutí prohnal, ale jen po nich okem zašilhá, usilovněji nalehne do postroje a pokračuje požadovaným směrem. Ví, že postroj znamená práci. Dech se zklidňuje. Z kopce dolů to oba pěkně rozpálíme. Zase jeden báječný den.“ (Z tréninkového deníku)

„Ať byl jeho pes vycvičený, nebo ne, vždy byl na úrovni.“
Carol Lea Benjamin

Lovecká vášeň

Často mi přicházejí dotazy od adeptů canicrossu, skijöringu, bikejöringu, scootru, dogtrekkingu …, ve kterých se ozývají stesky nad loveckou vášní jejich čtyřnohých přátel, která jim stěžuje trénink i bezproblémový průběh závodů. Jak tlumit lovecké pudy psů a přinutit je soustředit se na práci? Opakování matka moudrosti: obrňme se trpělivostí, klidem, důsledností a – empatií.
Většina psů má štvaní kořisti v genech: podle nich – co prchá, nutno pronásledovat. Kočky, zajíce, srnky … I aljašští malamuti mají dávku loveckých instinktů na rozdávání. Jde o podmíněný reflex: postroj – znamená práci! Při práci v postroji samozřejmě zvěř registrují a chvějí se touhou vyrazit. Jenom však zvýší úsilí a pokračují ve směru, kterým běžíme. I u mladších psů většinou stačí škubnutí vodítkem a energický slovní zákaz, který je „vrátí na zem“.
Pochopitelně existují případy, takříkajíc nenapravitelné (jsou však naštěstí velmi vzácné!). Upozorňuje nás na ně jeden z nejlepších etologů psího chování Eberhard Trumler: „Existují plemena psů, která si ještě v mimořádné míře uchovala původní vlastnosti divokých psů. To jsou psi, kteří jsou doma vysloveně vzorní, někdy dokonce mimořádně rozmazlení. Jakmile se však ocitnou bez vodítka v přírodě, okamžitě jsou pryč – prostě zmizí a všechno volání a hledání je marné. Od hodiny se vrátí k volnému životu a věnují se štvaní kořisti. Něco takového neexistuje jen u psů, známe to i u koní a ještě známější to je u evropských krátkosrstých koček.“
Nevěšte hlavu nad dočasnými úspěchy, usměrňujte své psy a pilně trénujte. Harmonický pohyb s vaším psem volnou krajinou vám bude báječnou odměnou za vaše snažení a za vaši trpělivost.
V žádném případě však nechci problematiku tlumení lovecké vášně našich psů podceňovat. Už jsem viděl několik nepěkných úrazů běžce se psem, před nímž začala panicky prchat srna. Snažme se předvídat, empaticky sledovat okolí očima svého psa. Loveckou vášeň je třeba tišit v zárodku: rozjetý vagón se zastavuje těžce (a bolestně). Musíme se obrnit vůlí běžce dlouhých tratí …
Vždy, když uvažuji o tomto problému, nemohu si nevzpomenout na moudrá slova Elizabeth Marshall Thomasové, která ve své knize „Společenský život psů“ píše: „Když si bereme od psí mámy malé štěně, klademe na ně nevídané nároky. Chceme, aby vyrůstalo bez rodičů, uprostřed cizích tvorů, aby se naučilo věci, které se jeho vlčí předkové nikdy učit nemuseli, a aby v sobě potlačilo celou řadu vrozených vlastností jen proto, že se jejich majitelům nelíbí. Abychom si dokázali představit, co to pro štěně znamená, vžijeme se do opačné situace: představme si malé dítě, které je vychováváno vlky, nuceno žít v podzemním brlohu, jíst vlčí zvratky, pít vodu z louží a zabíjet jiná zvířata vlastními ústy. Z dítěte, které tohle přežije, se rázem stane celosvětová senzace. Od psů přitom nežádáme nic jiného.“
Dobře ovladatelní, socializovaní psi, ochotní a nadšení s námi spolupracovat, jsou jen korunním svědectvím faktu, že vzájemná láska a porozumění dokáží narušit mezidruhové hranice.

Hlaďte psy!

Mnoha čtenářům se jistě název této kapitolky zdá pošetilý. Co ten chlap blázní? Samozřejmě, že je hladíme. Já to však myslím poněkud jinak: zabývejme se svými psy, manipulujme s nimi, věnujme důkladnou pozornost jejich tlapkám, hleznům, břišní krajině, masírujme jim svaly… I musher, vlastnící na Aljašce několik desítek psů, a který nemá časové možnosti individuálně se zabývat jednotlivými psy, tuto manipulaci nezanedbává. A ví dobře proč! Pes nám musí absolutně důvěřovat, musí být zvyklý na naše doteky na celém svém těle. To nám významně ulehčí práci při léčení jeho drobných i závažnějších zranění. Samozřejmě, že tento návyk nám zákonitě ulehčí i práci na výstavách a bonitacích. Znáte ty trapné chvíle, kdy páneček v posuzovacím výstavním kruhu není schopen předvést rozhodčímu chrup svého psa a znáte ten studený pot na čele majitele, který šílí, že jeho ještě šílenější miláček si nechce nechat posuzovatelem zkontrolovat varlata. Vzájemná absolutní důvěra člověka a psa je nezbytná každičký den: při kontrole srsti, při odstraňování obtížných klíšťat z těch nejnemožnějších míst, například na očním víčku, při čištění uší atd.
Člověk se učí po celý život. Když jsem pobýval na Sibiři, trpce jsem litoval, že jsem své psy nenaučil nechat se nosit za mým krkem. Při nástupu do vrtulníků takřka jediná možnost … Místní lovci to se svými lajkami zvládali bez nejmenších problémů. Od té doby učím své psy vždy tomuto nošení, a věřte, zvládne to každý - pokud ho ovšem páneček unese. (Psy tomuto „kousku“ uvykám vždy, i když k výletům helikoptérami dnes již nemáme příležitost). Pokud nám pes bezmezně důvěřuje a my jeho důvěry nikdy nezneužijeme, není problém.
Lidé, kteří se věnují kynologickým outdoorovým sportům, používají, pokud to extrémní terén vyžaduje, pro své psy speciální botičky (booties), o kterých jsem se již několikrát zmiňoval. Využívají se při drobném poranění psí tlapky, nebo preventivně na „ostrém“ ledovém terénu či ve skalnatých lokalitách. I tyto botičky je dobré naučit psa nosit „nanečisto“, tedy v době, kdy o nic nejde a pes je vlastně vůbec nepotřebuje. Na tento – pro psa cizorodý prvek – musíte svého čtyřnohého přítele navyknout. Nebude vám pak při závodě, kdy jde „o všechno“, zvedat nožky jako „kladrubák“, mažoretka či nešikovná kankánová tanečnice. Znáte to: těžko na cvičišti, lehko na bojišti … Dokonalá harmonie a souhra vás a vašeho psa při práci, tréninku i při společných hrách zavede do netušených krajin nádherného a plnohodnotného vztahu, který může mezi člověkem a psem vzniknout. Nic není zadarmo. A nad takovým vztahem už stojí za to přemýšlet!

Učit se pozorováním

E-mailem jsem dostal dotaz od čtenářky, která se mě tázala, zda má cenu, aby se svým psem, i když se ještě neodvažují závodit, navštěvovali canicrossové závody alespoň jako diváci. Odpověď zní: samozřejmě. Pominu „lidskou složku“. Psi mají „sociální mozky“; „smečkové mozky“, a skvěle se učí pozorováním. Kdo pochybuje či nevěří, ať si to vyzkouší a ověří. Atmosféra a vzrušení, které závody přinášejí, sledování výkonů zkušených psích atletů – jsou pro psí elévy „obrazovou školou“. Stanley Coren v knize – Co má pes na mysli – píše: „Také saňoví psi se zpočátku nechávají běhat s týmem saňových psů, kteří své úkoly ovládají. Ve vnitrozemí Britské Kolumbie jsem měl příležitost pozorovat skupinu pětiměsíčních huskyů, kteří se zaučovali v zápřahu. Hlavní cvičitel měl deset nebo jedenáct štěňat, která ještě nikdy nic netahala. Vytáhl z bedničky malé postroje, navlékl je štěňatům a připevnil je ve dvojicích na vlečné lano. Vpředu byli zapřaženi starší zkušení psi, kteří ve svém životě absolvovali řadu soutěží. Vlečné lano bylo ale tentokrát upevněno nikoli do saní, ale k terénnímu vozu. Trenér mi vysvětlil: „Auto je sice těžké, ale dá se v případě potřeby rychle zabrzdit.“ Řidič vozu jel velmi pomalu, aby vedoucím psům umožnil pohyb. Huskyové dali se do klusu pomalejšího, než je lidská chůze. Bylo zajímavé pozorovat reakci štěňat. Většina se rozhlížela kolem, jakoby se snažila představit si, co se bude dít. Štěňata, která byla zapřažena vpředu, pečlivě pozorovala vůdce spřežení, kteří se opírali do postrojů. Po několika minutách se tato štěňata tlačila dopředu a táhla ve stejném směru. Štěňata zapřažená vzadu projevovala více zmatenosti. Jedno blízko vozu si sedlo, ačkoliv je vlečné lano táhlo několik minut dopředu, kdežto jiná se vzpírala a pokoušela se táhnout opačným směrem. Štěňata uprostřed to vše pozorovala, nebylo jim všechno jasné, protože nemohla vidět dospělé psy, kteří znali svou práci, ale viděla už štěňata před sebou, jak se opírají do postrojů. Jedno po druhém se přidávalo, takže vlna pohybu se šířila od štěňat nejbližších zkušeným psům dozadu až ke štěňatům na konci lana a nakonec se všechna opřela do postrojů a táhla směrem, který určovali dospělí psi vepředu. Byla to hlučná kavalkáda, štěňata při pohybu štěkala, kničela a vyla. Ovšem netrvalo více než půl hodiny a všechna společně táhla vpřed. Když se tým zastavil, štěňata se třásla, ale neustále pozorovala vůdce spřežení. Jakmile se vůdci postavili a vykročili, štěňata okamžitě začala táhnout za své malé postroje a vší silou směřovala stejným směrem jako vedoucí psi. Fakt, že přijímala každý pokyn vedoucích psů jako závazný, způsobil, že ani ne za hodinku se štěňata spojila, a získala tak první instrukce pro svou celoživotní práci saňových psů. Celá tato lekce spočívala na pouhém pozorování psů, kteří dovedou svou práci, a případně i jiných psů v okolí.“
Je dobré si uvědomit, že divoké vlky formuje smečka! Vlci se učí většině dovedností a umění přežít: učí se komunikaci, opatrnosti i lovu na velkou kořist. A učí se všemi smysly: tedy i zrakem, pozorováním … A psi jsou přece vlčí dědicové.