Zatímco před desetiletími by mohlo být považováno léčení pomocí zvířat za šarlatánství, dnes je to stále více uznávaný způsob, jak pomoci nemocným a handicapovaným lidem. Už se touto metodou nezabývají jen skupiny nadšenců, ale i lékaři a vědecké týmy.
Přes výrazný pokrok však přední český odborník a autor knihy Animoterapie, aneb jak zvířata umí léčit, MUDr. Zoran Nerandžič, varuje vyznavače této formy pomoci. To kdyby náhodou chtěli dělat přehnané závěry z úspěšných případů: „Z vědeckého hlediska jde spíše o kazuistiky než o důkaz. Jeden případ je kazuistika, sto případů je rozšířená kazuistika, teprve tisíc prokazatelných případů je možná důkaz. Medicína je věda o důkazech. V tom je rozdíl od šarlatánů. Na nás je, abychom přinesli nejméně tisíc důkazů, kdy zvíře evidentně pomohlo člověku.“ Lékař tak všechny dobrovolné i profesionální animoterapeuty upozorňuje, že léčebné využití zvířat je stále na samém začátku.
O tom, že se terapie pomocí zvířat u nás posunula přeci jen o kousek dál, svědčí fakt, že před rokem vyšel Věstník Ministerstva zdravotnictví ČR, v němž je metodické doporučení pro zavedení dobrovolnického programu v nemocnicích v souladu s procesy řízení rizik a bezpečnosti pacientů. Již několik let je možné také studovat problematiku zooterapie na vysoké škole, pokud si tento obor někdo zvolí například jako součást vzdělávání na České zemědělské univerzitě v Praze nebo na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.
Člověk byl vždy závislý na zvířatech a neobejde se bez nich ani dnes. Nejprve byla jeho potravou a kůže sloužila k oblečení. Pak je využíval pro plnění nejrozmanitějších úkolů a postupně se stávala i náplní volného času. Původně napůl kynologickou zábavou a napůl snahou pomoci starým a postiženým lidem byla i canisterapie. Dnes, stejně jako hipoterapie, je o mnoho dál. Léčebné postupy jsou důmyslně propracované a účinky natolik přesvědčivé, některé dokonce průkazné, že si stále více nacházejí cestu do ordinací, nemocnic a léčebných ústavů.
Jedním z prvních odborníků, kteří začali u nás využívat psy ve své klinické praxi, byla logopedka Mgr. Iva Bajtlerová. Původním povoláním učitelka a později absolventka studií speciální pedagogiky a nakonec psychologie na Univerzitě Karlově, se od roku 1995 věnuje klinické logopedii. Protože doma ji odmalička obklopovali němečtí ovčáci, není náhodou, že časem přemýšlela, jak by se psi dali využít v její profesi. Inspirovala ji k tomu také první canisterapeuticky zaměřená knížka Pes lékařem lidské duše od Lenky Galajdové. V roce 2000 si pořídila malého peruánského naháče jménem Čenda. Následující rok trávila víkendy v Berlíně, kam dojížděla na studium canisterapie, které bylo zakončené zkouškami. Způsobilost musel zkouškou prokázat i její pes Čenda. Studium a první praktické poznatky se psem v logopedické ordinaci Ivu Bajtlerovou natolik nadchly, že hned další rok se na Rehaclinic v Berlíně – Neirendorfu vrátila, aby absolvovala zdokonalovací studium a zároveň vzala Čendu do vyššího kurzu pro psy. Její peruánec na závěr složil zkoušky druhého stupně.
Skvělý Čenda za rok uhynul. Pacienti však na náhradu čtyřnohého léčitele nemuseli dlouho čekat. Příprava nového adepta, tentokrát fenky peruánského naháče Agáty, probíhala hladce. Díky její povaze a zkušenostem canisterapeutky se už za necelý rok klienti radovali z nového psíka. Agáta je dnes osmiletá, a její pracovitost a obětavost je obdivuhodná.
Jen kdo nepoznal, jak vypadají canisterapeutické procedury, si může myslet, že to psa neunaví. Opak je pravdou. Síly psa při intenzivní canisterapii jsou omezené. A Iva Bajtlerová věděla, že nemá-li zklamat další pacienty, přesněji řečeno, připravit je o efektivní léčení, pak si musí opatřit dalšího psa. Volba padla na irského pšeničného psa, tedy teriéra střední velikosti. „Prakticky nelíná, stačí ho jednou za dva dny vyčesat. Má velkou zásobu energie a dobře se zvládá,“ vyjmenovala hlavní důvody volby.
Přestože se v ordinaci střídají dva psi, stále jsou natolik využívaní, že jedině jejich pořádný odpočinek je zárukou, že ranní i odpolední šichtu zvládnou s potřebnou vitalitou. Proto Iva Bajtlerová věnuje relaxaci psů velkou pozornost. Zatímco v ordinaci mají psi pelíšek za zástěnou, aby nebyli rušení při krátkodobém odpočinku během ordinačních hodin, v poledne je pro ně vyčleněná celá hodina odpočinku. „Nejlépe jim dělá volný pohyb. Sehnat prostor, kde se mohou bez omezení pohybovat není jednoduché, jak by se mohlo zdát. Vyjíždíme několik kilometrů za Kolín, kde psi nevadí myslivcům ani majitelům pozemků. Agáta a Eda si sami určují, zda upřednostní hry, běhání či ulehnutí. Pokaždé je to trochu jiné, ale jsem si jistá, že oni sami si po zkušenostech z určité pracovní periodicity volí optimální náplň relaxování,“ vysvětlila Iva Bajtlerová.
Iva Bajtlerová patří mezi nejzkušenější odborníky v canisterapii. A svoje bohaté poznatky a terapeutické postupy si nenechává pro sebe. Nejprve pracovala ve sdružení Pomocné tlapky, kde připravovala zájemce pro cílenou terapii v oblasti sociální. Tedy ty, kteří dojíždí se svými pejsky do ústavů pro staré a opuštěné lidi nebo do nemocnic, přičemž klientům stačí navazování kontaktů s živým tvorem. Tím se jim zlepší nálada a mají dlouho na co vzpomínat a o čem mluvit. Jenomže léčit lze i pomocí dalších zvířat a takové možnosti terapeutku velmi zajímají. Proto je spoluzakladatelkou obecně prospěšné společnosti Anitera. Jejím cílem je rozšířit možnosti vzdělávání, a tedy zdokonalování canisterapie a všech dalších léčebných programů pomocí zvířat. „Na základě dlouholeté komunikace s canisterapeutickými týmy víme, jaké typy vzdělávání jsou potřebné, a že při přípravě a zkouškách zdaleka nejde jen o psy. Je potřeba celkově zkvalitnit informovanost, podpořit výzkumnou činnost, zlepšit propagaci oboru. V oblasti vzdělávání máme specifické kurzy jednak pro dobrovolníky a terapeuty, ale také pro osoby organizující animoterapeutické programy, rodinné příslušníky a prostě všechny, kteří mají s animoterapií co do činění,“ uvedla Iva Bajtlerová.
Příště: Jak vnímají canisterapii děti a jejich rodiče.