Cíl: Vladimír Novák, místo: Chlum u Třeboně, vzdálenost: 40 km, předpokládaný čas cesty: 40 minut. Tato vzdálenost byla v porovnání s cestou k prvnímu chovateli Zdeňku Krlínovi opravdu krátká. Netrvalo proto dlouho, a už jsem telefonem kontaktoval pana Vladimíra, že se nezadržitelně blížíme k jeho bydlišti.
Zatáhnutí ruční brzdy, vypnutí motoru, troje bouchnutí dveří a troje podání ruky s představením se každého z nás chovateli Vladimíru Novákovi, který nás očekával u svého rodinného domku. Takto bych jednou větou formuloval naše osobní seznámení a přivítání se s chovatelem, kterého jsem dříve znal pouze z přečtených článků o chovu a odchovech leskoptví a toků a také z několika nezbytných telefonátů týkajících se mého zájmu o jeho odchov. Při jednom rozhovoru jsem se také dozvěděl, že se pan Vladimír v dřívější době také věnoval chovu drobotiny, takže by se dalo říci, že je pan Novák moje krevní skupina.
Majitel domu nás po přivítání provedl sklepními prostory, kde nám ukázal vyčleněné místo pro přezimování svých ptáků. Jednalo se o větší temperovanou místnost, kde byla řada prostorných boxů, které byly převážně prázdné, jelikož již bylo vše vypuštěno do venkovních voliér. Přítomni byli pouze banánovci fialoví a jeden sameček šámy bělořitné. Všiml jsem si, že po šamákovi pokukoval Karel, který v té době nějaké šámy bělořitné v chovu také měl. Neustále jej sledoval, šibalsky se usmíval a v oku se mu objevila taková zvláštní jiskra, když se dozvěděl, že je sameček zdatný pěvec, a aby nezůstal zbytečně sám, tak majitel zvažuje možnost, že by jej předal i někomu do chovu. Prostě nic neříkal, jen se šibalsky usmíval. Po prohlídce místnosti jsme následovali Vladimíra, který nás přes sklepení vyvedl přímo na jeho zahradu.
Naskytl se nám pohled na okrasnou zahradu, kde zhruba uprostřed stála pergola s posezením a nezbytným grilem, čemuž já, nadšený gurmán, přikládám velkou váhu. Z této pozice se dalo pozorovat veškeré dění na zahradě, ale nejvíce oceňuji až záviděníhodnou možnost relaxace při pohledu na voliéry, které celé posezení obklopují. Před pergolou je malé jezírko, v kterém se proháněli koi kapři, a jak uvedl náš hostitel, jsme na Třeboňsku, a tak bez kapra to prostě nejde. Po obou stranách zahrady jsou patrné voliéry, které působí velice vkusným a uceleným dojmem. Pan Novák vzpomínal na tzv. bambusky, které jsem například já viděl pouze na fotkách, takže zasvěcení asi vědí, jaký je v dnešní době problém s obstaráním některých druhů, a to nejenom u drobotiny. Následovalo usednutí k bohatému občerstvení, které nám připravila paní domu, a i když si již nemohu přesně vzpomenout, jaký moučník nám paní Nováková nabídla ke kávě, tak jenom vím, že má velice podobný styl pečení jako já, takže se rychle po skvělém moučníku zaprášilo. Paní Nováková mi prozradila, že má na starost rostlinnou a její manžel zase živočišnou stránku zahrady, pokud si to mohu dovolit takto nazvat. To, že to zvládají oba skvěle, je z fotek jasně zřetelné. A můj obdiv patří jak paní domu za skvělou zahradu, která je opatřena okrasnými jehličnany, keři a travinami, kde nechybí použití přírodních materiálů, jako je kámen, dřevo, což navíc umocňuje tekoucí voda a tůňka s kapry barevnými, tak i majiteli zahrady za kolekci voliér, které pan Vladimír zhotovil. Jedničku mu také dávám za ten gril.
S chovatelem jsme probírali chov a odchov jeho toků deckenových, toků rudozobých i leskoptví tříbarvých a purpurových, strasti i poznatky o krmení mladých a vůbec všechno kolem chovatelství. Ačkoliv by se zdálo, že je u chovatele vše optimální, tak dříve tomu tak nebylo. Každý z chovatelů se asi již setkal se škodnou, a to buďto osobně, nebo z doslechu od ostatních kolegů. Já si však nedovedu představit horší kombinaci, než je u pana Nováka, jako chovatele ptáků, a to z toho důvodu, že jeho sousedka je vášnivá chovatelka koček, a podotýkám, že se nejedná o chov ve vnitřních prostorách a o jednu či dvě kočky, nýbrž o volný chov, a to mnoha koček. To, že oplocení pozemku kočky na tomto místě neudrží, snad ani zmiňovat nemusím a kočky, jak už to tak bývá, velice přitahuje pohyb ptáků ve voliérách. Z tohoto důvodu je čelní pletivo na všech voliérách dvojité. Kočce se již jednou podařilo přes jednoduché pletivo ulovit toka rudozobého a natolik jej poranit, že muselo dojít k utracení ptáka. Pořádek na pozemku také sjednával malý pejsek jménem Kevin, který nám po celou dobu naší návštěvy dával najevo svým občasným zaštěkáním, že není pochyb o tom, kdo to má vše pod kontrolou, a že žádná kočka se k voliérám nemá šanci přiblížit. Pejsek to byl celkem malého vzrůstu, a jakmile se pohyboval v mé těsné blízkosti, měl jsem tak trochu strach kýchnout, abychom jej nemuseli případně dohledávat. Byl opravdu velmi malý, ale zato velice statečný a odhodlaný svůj svěřený prostor ubránit. Je až neskutečné, jak může být tak malý pejsek odvážný. Každopádně díky němu se omezil výskyt sousedovic koček na pozemku chovatele na minimum, ne-li vůbec.
Čas nám u chovatele velmi rychle ubíhal. Je tomu tak vždy, když se sejde několik nadšených chovatelů, kteří jsou zapáleni pro společnou věc, takže se nám sice moc nechtělo, ale museli jsme se s manželi Novákovými pomalu loučit. Karel se také zmínil, že se chystáme na zpáteční cestě navštívit pana Čestmíra Drozdka, a i pan Novák nás ubezpečil, že tam už je co k vidění. Já si převzal svoje vysněné leskoptve a Karel se ještě jednou ujistil otázkou, jestli by byl sameček opravdu volný, jak již tuto možnost připouštěl pan Vladimír. Po ujištění, že ano, se mne Karel s šibalským úsměvem zeptal, kolik máme místa v přepravce. Bylo mi vše jasné, proto jsem ho uklidnil slovy, že místa máme přesně tak na jednu šámu. Šáma byla v přepravce a následovalo rozloučení se sympatickým párem manželů Novákových, kterým jsme poděkovali za příjemné dopoledne a za jejich volný čas, který nám věnovali. Následovalo podání ruky, nasednutí do vozu a zadání dalšího a zároveň posledního cíle naší cesty – Čestmír Drozdek, Český Rudolec.