Zvonci

Zvonci jsou drobní zpěvní ptáci, klasičtí zrnožravci, kteří krmí svoje mláďata předtrávenou potravou, kterou jim vyvrhují z volete přímo do zobáku. Systematika je řadí do početného rodu Carduelis, kde však tvoří menší podrod Chloris. Jeden z druhů tohoto podrodu je i součástí naší avifauny. Jsou to ptáci, kteří se v klecích chovají zřídka, přičemž to má více důvodů.

U zvonků, kteří jsou pro nás exotičtí, většinou proto, že to byli vždy ptáci jen řídce dovážení a jejich chov se u nás nestabilizoval. Náš domácí druh nebyl nikdy klecním ptákem, a to především proto, že jeho zpěv není z pohledu člověka zpěvem, ale jen neharmonickou směsicí zvuků. Ačkoliv všechny zvonky lze držet v kleci v podstatě bez problémů, jejich odchovy zas až tolik bezproblémové nejsou. Jsou to ptáci v době hnízdění silně teritoriální a nesnášenliví. V mimohnízdní době se shlukují do menších hejn, skutečně velká hejna můžeme spatřit jen zřídka. Pro specializovaný chov by bylo zapotřebí vybudovat i zvláštní zařízení. U evropských zvonků vzniklo v Evropě vícero specializovaných chovů, hlavně proto, že se chovají různé barevné mutace. Tohle však nespadá pod všeobecné informace, na které se chce zaměřit tento článek. Chci představit jednotlivé druhy zvonků, a to proto, že souhrnně v naší chovatelské, potažmo ornitologické literatuře dosud představeni nebyli.

Zvonek zelený

Carduelis (Chloris) chloris (Linnaeus, 1758)
Popsán jako Loxia chloris v Systema Naturae, ed. 10, str. 174, Evropa. Původ vzorku upřesněn Hartertem na Švédsko v roce 1903. Jsou to středně velcí ptáci o velikosti těla vrabců, tedy o délce asi 14,5–16 cm. Jsou po těle převážně zelení se žlutými zrcátky v křídlech a žlutými částmi ocasu. V zimě jsou ptáci šedozelení, výrazněji žlutozelení jen staří samci. Svatebním peřím samců prosvítá více žluté barvy a jejich žluté znaky jsou sytější, samice zůstávají šedozelené. Mladí ptáci jsou výrazně tmavě čárkovaní a to hlavně na spodní části těla, kde jsou dospělí bez kresby. Intenzita žlutého zbarvení samců se liší i podle zeměpisné formy, nejen podle ročního období. Určitá variabilita zbarvení existuje však i uvnitř zeměpisných forem. U nás jsou zvonci považováni za stálé ptáky. Lidé je znají hlavně jako stálé návštěvníky ptačích krmítek. Mnozí je však příliš na krmítkách nemilují. Zvonek je totiž agresivní pták, který na krmítko jiné ptáky nepustí, dokud se sám nenasytí. Mají silné zobáky, kterými rozlousknou i tvrdá semena jako slunečnici a semenec. Těmto olejnatým semenům dávají v zimě přednost. Živí se však pestrou směsicí různých semen, která jsou k dispozici i v zimě. Třeba semeny šípků, která vyštipují z plodů, přičemž nežerou jejich dužinu. Nebo semeny ostružin, která zůstávají na keřích v seschlých plodech. V době hnízdění jsou významnou složkou potravy nedozrálá semena pampelišek, kterými jsou schopni vykrmit mláďata, aniž by hledali jiný zdroj potravy. Je tomu tak i u jiných našich příbuzných druhů zrnožravců, jakými jsou konopky nebo stehlíci. Zvonci bývali tak běžní ptáci, že ani nebyli uvedeni ve vyhlášce na ochranu ptactva, a mohli jste je držet v kleci bez jakéhokoliv povolení. To však dnes již neplatí. Ostatně i stavy zvonků se u nás v dnešní době rapidně snížily důsledkem ničení jejich hnízd strakou, sojkou a silným zvýšením stavů krahujců. Prvního krahujce jsem v okolí bydliště nalezl zabitého na skleněné verandě spolu se zabitým zvonkem, kterého pronásledoval.
Zvonek zelený obývá celou Evropu, na severu asi po střední Finsko. Nejsevernější oblastí jeho rozšíření je v nižších polohách západní Norsko. Na východě je rozšířen až po jižní Ural. Oddělená populace se vyskytuje v oblasti východních toků Amu a Syr–Darji v Kazachstánu a v předhůří hor v Uzbekistánu. Žije i v severozápadní Africe, na Středním východě, v celém Turecku, odkud sahá oblast jeho výskytu přes Zakavkazsko až po severovýchodní Írán. Severní populace jsou tažné. U nás je zvonek považován za stálého ptáka, ovšem skutečnost je komplikovanější. Přinejmenším část našich ptáků naše území v zimě opouští, většinou létají jižním směrem. Nejvíce u nás kroužkovaných zvonků bylo zachyceno v severní Itálii, jeden již na podzim až v jižní Itálii, další pak v zimě až v jihovýchodním Řecku. Jeden však na podzim ve východním Holandsku. Na hnízdiště se vrací brzy, často již koncem února můžeme pozorovat samce při chování, které znamená zábor území. Nejčastěji začínají hnízdit okolo poloviny dubna, ale některá hnízda najdeme třeba ještě v srpnu. Není však vyloučeno i dřívější hnízdění. Jednou jsem pozoroval rodiče, jak krmí vylétaná mláďata dokonce již koncem února. Nejdelší věk u zvonků zjištěný jejich kroužkováním byl 13 let. Zvonek byl uměle vysazen na mnohých místech a prosperuje – jako na Novém Zélandu, v jižní Austrálii, v Jižní Americe v Uruguayi a severní Argentině nebo na Azorách. Byly popsány čtyři zeměpisné formy. Střední a severní Evropu osídluje zvonek zelený evropský – Carduelis (Chloris) chloris chloris. Na jihu Evropy a v severní Africe najdeme zvonka zeleného středomořského – Carduelis (Chloris) chloris aurantiiventris (Cabanis, 1851). Nejblíže k našemu území se tato forma vyskytuje v jižním Maďarsku. Forma Carduelis (Chloris) chloris chlorotica (Bonaparte, 1850) – zvonek zelený předoasijský – se vyskytuje od delty Nilu v Egyptě směrem na sever přes Izrael a Jordánsko po Sýrii a Libanon. Zvonka zeleného turkestánského – Carduelis (Chloris) chloris turkestanicus (Zarudny, 1907) – najdeme od Krymu a Kavkazu přes Írán až po Střední Asii. Všechny tyto formy jsou si velmi podobné, většinou však samci vykazují větší podíl žluté barvy, jsou tedy celkově světlejší než naši zvonci.

Zvonek čínský

Carduelis (Chloris) sinica (Linnaeus, 1766)
Popsán v Systema Naturae, ed. 12, str. 321. Země původu vzorku Čína, upřesněno Jacobim, 1923 na Macau. Ptáci o délce těla 12,5–14 cm jsou o něco drobnější než naši zvonci zelení. Pocházejí z východní Asie, kde nahrazují zvonky zelené. Na severu jsou rozšířeni až po Kamčatku, kde jsou však tažní. O něco jižněji, na Sachalinu, v okolí Vladivostoku a na Ussuri, jsou již stálí. Na východě pak žijí ještě v Japonsku. Na západ jsou rozšířeni v Rusku až po Chabarovsk. Na jihu pak až po hranice s Vietnamem. K nám se ptáci dostávali nepravidelně z Ruska a je dost dobře možné, že se budou objevovat i nadále. Byli u nás i odchováni, odchov nečinil v podstatě žádné potíže. Ptáci se dají celoročně držet ve venkovních voliérách, v zimě i ve skupině, na jaře je potřebné ptáky včas oddělit. V chovné sezóně je zapotřebí krmit hodně naklíčeným zrním, slunečnici buď vynechat vůbec, anebo podávat jen naklíčenou. Základním krmením je směs pro kanáry. Samce lze od samice poměrně dobře odlišit, je to znatelné i na fotografiích. Musíme počítat se zimním opeřením, kdy rozdíly ve zbarvení nejsou tak patrné. Bylo popsáno celkem šest zeměpisných forem, rozdíly ve zbarvení jsou však malé. Nominátní forma Carduelis (Chloris) sinica sinica se vyskytuje ve střední a jižní Číně od jižního Mandžuska až na jih, na jihozápadě po Sečuán. Forma Carduelis (Chloris) sinica chabarovi se vyskytuje od severního Mandžuska po Amur (Chabarovsk) a severovýchodní Mongolsko. Forma Carduelis (Chloris) sinica ussuriensis se vyskytuje od východního Mongolska a severovýchodní Číny (Ho–pei) přes východní Mandžusko, Ussuri až Koreu. Forma Carduelis (Chloris) sinica kawarahiba žije na Kamčatce, Sachalinu a Kurilských ostrovech. Forma Carduelis (Chloris) sinica minor se vyskytuje na Quelpartských ostrovech, v jižní Koreji a Japonsku, Ryukjú a Izu. Poslední forma Carduelis (Chloris) sinica kittlitzi se vyskytuje na jihu – Ogasawara (Bonin) a ostrovy Iwo.

Zvonek černohlavý

Carduelis (Chloris) ambigua (Oustalet, 1896)
Druh byl popsán jako Chrysomitris ambigua v Bulletinu Mus. Hist. Nat. V Paříži, 2, str. 186. Čína, Yunnan. Pták o velikosti těla 12,5–14 cm s černou hlavou a žlutohnědým zbarvením těla. Samci mají hlavu černou, samice sytě šedočernou. U samců je spodina těla červenohnědá, samice ji mají jen šedozelenou. Křídlo je se „stehličí“ kresbou. Mladí jsou jako u všech zvonků čárkovaní. Ptáci se vyskytují od jihozápadní Číny až po východní Tibet. V posledních letech se objevili i u nás a byli odchováni (Pavlovec, Arnolt). Pavlovec je odchoval v kleci umístěné na balkoně a jejich odchov popisoval, tuším, právě zde ve Fauně. Jsou popsány dvě zeměpisné formy. Nominátní forma Carduelis (Chloris) ambigua ambigua by měla mít spodní stranu u samců jen šedozelenou. Vyskytuje se od centrální jižní Číny po severní Laos, Barmu a severní Vietnam. Forma Carduelis (Chloris) ambigua taylori se vyskytuje v jihovýchodním Tibetu. Musím konstatovat, že žádná forma není popisována s tak sytou hnědou na spodině těla, jakou má pták na našem snímku.

Zvonek vietnamský

Carduelis (Chloris) monguilloti (Delacour, 1926)
Druh byl popsán jako Hypacanthis monguilloti v bulletinu Britského ornitologického klubu, č. 47, str. 20. Ptáci se vyskytují na náhorní planině Da Lat ve středním Vietnamu. Délka těla 14 cm. Někdy jsou řazeni jen jako forma zvonků černohlavých. Kromě sytější černé barvy na hlavě a jasněji žlutých znaků v křídlech mají mít i okrajová pera horních krovek ocasních černá. V těchto partiích jsou všichni ostatní asijští zvonci světlí. Je o nich jen málo dostupných informací. Druh je monotypický.

Zvonek žlutoprsý

Carduelis (Chloris) spinoides (Vigors, 1831)
Pták byl popsán jako Carduelis spinoides v Protokolech zoologické společnosti v Londýně, č. 27, strana 44. Původ vzorku Himálaj, upřesněno do Simla Bakerem v roce 1921. Je to 14 cm dlouhý pták, převážně žlutého zbarvení, s výraznou černou kresbou na hlavě a v křídlech. Kresba v křídlech připomíná stehlíka. Na zádech je tmavě zelenošedý. Samice je téměř stejně zbarvená, je však matnější, na zádech nepatrně čárkovaná. Ptáci mají jak svatební, tak i zimní opeření, rozdíly však nejsou příliš výrazné. U nás jsou to ptáci známí, kteří se v našich chovech několikrát objevili. Viděl jsem je, tuším, bylo to v roce 1979 u Žákovského v Domaželicích – Čechách na Moravě. Jinak vícekrát v Holandsku a Německu. U nás však bývali známí pod jménem čížek himalájský, popřípadě zvonek himálajský. Pojmenování vychází z němčiny, kde jsou nazýváni jako Himalayazeisig, avšak ve starší literatuře. Wolters již používá německé pojmenování Himalayagrünlig. Angličtina má pro tyto ptáky tři pojmenování: Himalayan Greenfinch, Yellow–breasted Greenfinch, které použili tvůrci našeho názvosloví, anebo Himalayan Goldfinch. Jsou to ptáci otužilí, pro které používáme jako základní krmení směs pro kanáry. O jejich odchovech u nás mi však není nic známo. Jsou popisovány dvě zeměpisné formy. Nominátní forma Carduelis (Chloris) spinoides spinoides se vyskytuje v horách od východního Afghánistánu směrem na východ přes Pákistán, Kašmír, žije v Himalájích severozápadní Indie a odtud přes Nepál na východ po Bhútánu. Extrémně v jižním Tibetu. Forma Carduelis (Chloris) spinoides heinrichi je formou východní, která se vyskytuje v jižním a východním Assámu a Manipuru a severozápadní Barmě. Ptáci z vyšších horských poloh v zimě migrují do níže položených údolí. Tolik o úhledných ptácích rodu Carduelis, kterým říkáme v Česku zvonci. Jsou některými svými znaky podobní typovému ptáku svého rodu, kterým je stehlík obecný. Pro chovatele ptáků je však nejdůležitější, že se odlišují svým chováním. Právě proto používáme v češtině jméno podrodu, a tím je zvonek. Pokud se vám nějaký dostane do rukou, neváhejte. Nejsou na chov tak obtížní a mohou se dobře vyplatit.