Než se rozhodnete koupit psa, který by vás měl doprovázet do stáje ke koním, nebo vás přímo doprovázet na vyjížďce, je nutné vybrat vhodné plemeno. Pod pojmem „pes ke koním“ je možné si představit ledacos. Někomu stačí pouhá přítomnost psa ve stáji, jiný chce psí doprovod na vyjížďku, další má představu pomocníka při přihánění koní z pastvin. Ovšem všechny z těchto nároků rozhodně nesplňují všichni psi.
Společníka ve stáji může dělat jakýkoliv pes, který je vychován tak, aby koně nenapadal. Důležité také je, aby koně nenapadali psy a byli na jejich poměrně těsný kontakt zvyklí. Pokud tomu tak není, pohyb zejména štěňat a mladých psů kolem koní je velmi nebezpečný. V tom případě zvířata seznamujeme s co největší pozorností a postupně. Zejména zpočátku je nenecháváme nikdy bez dozoru a vlivu člověka. Pes by měl mít zvládnuté alespoň přivolání, když dovolíme kontakt koně a psa bez vodítka.
Co se týče koní, tak dobře vedený kůň je pro psa nejbezpečnější pod sedlem (pod vlivem sedícího člověka na koni) anebo je-li držen člověkem na vodítku. Když je kůň na úvaze (uvázaný a ponechán o samotě) libovolně kdekoli, je tak odkázán více sám na sebe, a tedy se po psovi může kopytem ohnat, domnívá-li se, že jej pes může ohrozit. Asi nejnebezpečnější místo pro pohyb psa je v ohradě - na pastvinách, kde si koně nejen mohou bránit své teritorium, ale nejsou pod vlivem člověka, a tedy je na jejich uvážení, zda v ohradě psa budou akceptovat, hrát si s ním anebo se ho budou snažit u výběhu vyhnat či dokonce „zneškodnit“. Proto volný pohyb psa bez dozoru a přímého vlivu člověka, zejména u neznámých koní nebo ve větším stádě, rozhodně nelze doporučit. Ani jeden z nich od toho druhého nesmí nabýt špatné zkušenosti. Koně se psům zpravidla nevyhýbají, respektive příliš neřeší, kam šlapou. Pokud si tedy pes nedá pozor, kůň si ho jistě také nedá. Proto opatrnější a vnímaví psi jsou ke koním lepší nežli dominantní a tvrdohlaví jedinci. Pohyb psů mezi koňmi je relativně bezpečný až tehdy, kdy si koně na psy zvyknou a jejich přítomnost je neznepokojuje ani nerozptyluje. Berou je jako přirozenou součást stáje. Psi musí pochopit, že to velké zvíře není jejich nepřítel, ale ani hračka na hraní, že mají těžké nohy a silná kopyta, a tedy je nutné jejich pohyb a „směr jízdy“ akceptovat. Lze konstatovat, že více zranitelnou, tedy rizikovou skupinou jsou malí psi (pro svou křehčí tělesnou schránku), ale také psi lymfatičtí (pomalí a nepozorní), staří (hůře pohybliví) a štěňata (která jednají impulzivně). Další nepříliš vhodnou skupinou jsou plemena s velmi dlouhou a jemnou srstí, na kterou snadno přilne prach a nečistoty, jako například piliny a sláma. U takových psů (pokud se budou pohybovat často ve stáji) je vhodnější srst nechat ostříhat či psa opatřit vhodným oblečkem. Následná časově velmi náročná práce s jeho úpravou srsti by jistě brzy přestala majitele bavit. Pes, který má zastávat společníka při pobytu ve stáji, by také neměl být příliš hlučný (uštěkaný), neboť i koně potřebují svůj klid, a měl by být celkově přizpůsobivý. Mnoho vlastností se dá ovlivnit vhodnou výchovou. Také je důležitý fakt, zda se jedná o stáj rodinnou (jen pro členy rodiny bez přítomnosti dalších lidí), nebo komerční – veřejnou (pro široký okruh lidí a často i jejich psů). Pes ve veřejné stáji by neměl být typickým hlídacím plemenem (kavkazský pastevecký pes, brazilská fila …) a neměl by mít sklony k agresivitě či impulzivnímu chování. Měl by být snadno ovladatelný a velmi vnímavý. Také s ohledem na okolí by neměl mít sklony k toulání či pytlačení v okolních lesích, neboť brána na takový statek či ranč je často vědomě i nevědomě otevřena dokořán. Tedy plemena typu sibiřský hasky, irský setr apod. bych také nedoporučila.
O pasení koní psem se vedou polemiky. Problém totiž je, že když se řekne „pes vhodný na pasení“, každý si hned představí, že pes je vhodný na pasení čehokoliv. Ale není to pravda. Každé plemeno se specializuje na něco jiného, neboť má jiný systém své práce. Navíc pod pojmem „pasení“ je také možné si představit nejrůznější práci, jako je např. zahánění stáda do ohrady, vedení stáda určitou trasu, nedovolení se dostat do určitého prostoru apod. Přestože pes může být v některých ohledech pomocníkem se stádem koní, práce psa s koňmi se příliš nedoporučuje. Pasení v pravém slova smyslu – ovládání stáda psem na pastvinách, aby se koně pásli, kde mají – je za pomoci psa nemožné. Jak již bylo zmíněno výše, koně se chovají na pastvinách jinak a psy příliš nerespektují, ba naopak, někteří jedinci zde psovi razantně dokazují svou autoritu.
Koně jsou příliš silná a velká zvířata (500–600 kg), která v některých případech mají problémy s respektováním člověka, natož psa. Jakmile se kůň na pastvině lekne a hromadně ve stádě slepě utíká nějakým směrem, nezastaví ho ani člověk, ani pes. V takovém případě se kůň stává pro psa hrdinně se mu stavícího do cesty velmi nebezpečným a je jen otázkou náhody, zda na něj kůň šlápne či nikoli. A naopak, pes pronásledující prchajícího koně může koně ještě více splašit a kůň může snadno rozbít ohrazení a utéci nebo si ublížit. V některých případech je možné některá plemena využít na přivádění koní z pastvin do stájí. Učení psa k práci se stádem, aby je pomohl přivést z pastvin, je však dosti časově náročné a vyžaduje velkou chuť psa spolupracovat a poslouchat. I výčet několika málo plemen neznamená, že budou vhodní všichni jedinci ze jmenovaných. Rozhodně je nutná dostatečná tělesná velikost a razance psa dokázat koně rozpohybovat. Důraznost psa nesmí být zase příliš velká, aby koně nevyplašil. Koně si musí na tento typ manipulace zvykat pozvolna a nesmí být příliš horkokrevní, aby nereagovali na chování psa výbušně. Je nutné si stále uvědomovat, že zásah koňským kopytem může být pro psa i ránou smrtelnou. Proto je vhodné nehrnout se se psem ke každému stádu. Pes, který se s takovou prací teprve seznamuje, by měl pracovat se stádem klidných koní (klidných plemen) a s dospělými jedinci (ne hříbata mladší 3 let). Využít je k tomu možné zejména honácká a ovčácká plemena. Za nejlepší se považují australský honácký pes, australský ovčák, německý ovčák, border kolie, australská kelpie, ale tuto práci zastane i několik dalších méně využívaných plemen, jako je například beauceron, krátkosrstá kolie, holandský ovčák a další. Má-li člověk jen jednoho koně a má na něj dostatek času, jedná-li se o vyrovnané zvíře a má-li chuť se bavit, je možné naučit spolupráce psa a koně různými kousky, jako je například vodění koně na vodítku drženým tlamou psa.
Nejdříve je nutné si ujasnit, jaký pes je vhodný coby doprovod na vyjížďky. Každopádně to musí být pes snadno ovladatelný a také s již zvládnutou poslušností. Nemusí být příliš rychlý, ale pakliže se jedná o delší vyjížďky nebo i kratší, ale často ve vysokém tempu, musí se jednat o psa vytrvalého. Malá plemena nedoporučuji, i kdyby byla sebevytrvalejší, pakliže jezdíte i ve vysoké trávě. Právě vysoká tráva nebo stará suchá vrstvená tráva činí malým plemenům velké obtíže při rychlém pohybu a doslova se v ní mohou zamotat. Pokud se tak stane před cválajícím nebo svěže klusajícím koněm, hrozí akutní nebezpečí, že kůň na psa šlápne. Také bych vyloučila lovecká plemena a příliš samostatná plemena (se sklony k toulání). Není snad nic horšího než neovladatelný pes, který může snadno napáchat škodu nebo se ztratit, a jezdec z koně toho často moc nezmůže. Také nejsou ideální plemena s velmi dlouhou srstí, pokud nejsou opatřena oblečkem, protože vyjížďky jsou často lesem nebo na neudržovaných loukách apod., a srst se tak snadno zničí a také se po vyjížďce velmi těžko dostává do přijatelného stavu. Nevhodná plemena jsou typy molosoidní, psi se sklonem ke kloubním onemocněním a psi s problémy vznikajícími z přetěžování. Rozhodně by se rychlých či dlouhých vyjížděk neměla účastnit štěňata a mladí psi, ať už z důvodu horší ovladatelnosti, větší problémovosti a možnosti úrazů, ale také z důvodu ještě nedovyvinutých kostí a kloubů. Naučit psa ovladatelnosti musíme nejdříve ze země. Teprve poté můžeme vyrazit se psem na krátkou vyjížďku v kroku, samozřejmě do co nejbezpečnějších míst, abychom vyzkoušeli, nakolik pes nebude či bude velkým problémem. S výcvikem a vhodným chováním psa u koní musíme postupovat pozvolna a s rozmyslem, abychom předešli možnému rozčarování nebo dokonce tragickým následkům, pes totiž musí být ovladatelný bez vodítka a musí chápat takové povely, jako je např. zařazení se za koně (jede-li auto).
Chcete-li kombinovat vše výše uvedené, aby pes byl pomocníkem, přítelem a zároveň doprovodným psem, doporučila bych volit některého z těchto plemen u nás se vyskytujících: australský ovčák, švýcarský bílý ovčák, německý ovčák, kolie, entlebušský salašnický pes, appenzellský salašnický pes, border kolie, australská kelpie, beauceron, velký knírač, boxer, dobrman, belgický ovčák, šeltie, americký stafordšírský teriér, český horský pes, český strakatý pes, erdelteriér, zlatý retrívr, holandský ovčák, případně i briard, slovenský čuvač a dalmatin.