Canicross a spol. – díl 8.

Pamatujete na kouzelnou knihu Jana Wericha Fimfárum? A na pohádku o královně Koloběžce I.? Jistě, poněkud oslí můstek: právě koloběžka (neboli anglicky scooter) tažená psem (či dvěma psy) je nejmladší individuální disciplínou mushingového sportu. A i v této disciplíně zaznamenali čeští reprezentanti na mezinárodním poli hvězdné úspěchy. Fenoménem světových tratí v mužské kategorii je např. ing. Pavel Porubský. Mezi ženami zazářila Soňa Klikarová i Martina Štěpánková. Avšak i mnoho dalších českých jmen dalo o sobě ve výsledkových listinách na evropských a světových kolbištích nepřehlédnutelně vědět.

Koloběžka – scooter

Chceme-li psa využít k závodění v této (v poslední době stále populárnější) disciplíně, musí už dokonale ovládat techniku tahu a především mít k tahu nezřízenou chuť! Samozřejmě musí dokonale ovládat povely ke změně směru a další finesy, o kterých jsme se podrobně zmiňovali v kapitolách o tréninku canicrossu. Postroj využíváme opět buď SLED nebo GUARD. Začínáme-li s tréninkem – určitě zapřáhneme nejprve pouze jednoho psa. (Jinak – závodní scooter má dvě kategorie: s jedním a se dvěma psy.)

Vsuvečka

Někteří závodníci se specializují na scooter, jiní na bikejöring (kolo + pes = k této disciplíně se dostaneme v některém z našich dalších pokračování), a někteří se věnují oběma disciplínám. Je zajímavé, že z hlediska pádu – a následného možného úrazu – se někteří závodníci obávají více kola, jiní koloběžky. Rozhodně mezi nimi v tomto ohledu nepanuje názorová shoda.

Znouze ctnost (Zkušenosti Martiny Štěpánkové)

Je kuriózní, že jedna z našich nejlepších (a potažmo světových) canicrossařek - Martina Štěpánková – se koloběžce začala věnovat vlastně z donucení: „Scootru jsem se začala věnovat až po úrazu kotníku, který se mi udál při tréninku canicrossu,“ přiznává Martina Štěpánková. „Léčba trvala několik měsíců, a protože jsem nemohla běhat, rozhodla jsem se zkusit koloběžku, a to proto, že mi kolo připadalo nebezpečnější. Šetřila jsem svůj kotník a přitom jsem mohla kvalitně připravovat svého pejska na závodní sezónu.“
Na dotaz, zda koloběžku považuje za bezpečnou, Martina odpovídá: „Koloběžku bych určitě doporučila lidem, kteří začínají s pejskem jezdit. Jednak je finančně dostupná, a i proto, že se na ní snáze dá pejsek ovládat v krizových situacích než na kole.“
Co považuje Martina pro trénink koloběžky za nejpodstatnější: „Za nejpodstatnější považuji vhodný výběr terénu, jelikož má nízko nášlapnou plochu nad zemí – kamenité cesty se záludnými kořeny nejsou vhodné,“ upozorňuje Martina Štěpánková. „Důležitý je ovšem i samotný výběr koloběžky. Dnes se už vyrábějí speciálně přizpůsobené typy koloběžek, které musí vydržet velký nápor při jízdě terénem i při velkých rychlostech. Samozřejmě je nutné mít pejska, který je dobře ovladatelný a má chuť tahat, poněvadž tah na koloběžce je silově určitě mnohem těžší nežli při tahu na kole.“
V otázce, kteří psi mají ve scootru šanci uspět, má Martina naprosto jasno: „Uspějí psi, kteří mají obrovskou chuť tahat a běžet, protože člověk jim není schopen tak pomoci odšlapáváním jako na kole, tudíž psi se nepochybně více nadřou. Kdo se chce tomuto odvětví mushingu věnovat na té nejvyšší úrovni, měl by si pořídit evropského saňového psa; ti patří k absolutní špičce a myslím, že jiné plemeno se jim v tomto oboru rozhodně nevyrovná.“
A co tedy považuje Martina Štěpánková pro psa úspěšného v této disciplíně za nejdůležitější? „Je nutný správný výběr plemene, chuť psa tahat, běžet, stoprocentní ovladatelnost, bezkonfliktnost a především – radost z pohybu!“ shrnuje základní kameny úspěchu Martina Štěpánková.

Koloběžku nepreferuje (Zkušenosti Soni Klikarové)

„Ve scootru jsem závodila méně často než v bikejöringu,“ přiznává světová canicrossová, skijöringová a bikejöringová legenda Soňa Klikarová. (Soňa se na Mistrovství Evropy Eurocanicross 2003 v Polsku stala s evropským saňovým psem Zoomem mistryní Evropy ve scootru.) „A to hned z několika důvodů: na kole mám naježděno mnohem více kilometrů a techniku jízdy na kole zvládám mnohem lépe, a možná proto se na něm cítím bezpečněji nežli na koloběžce. Navíc většinu tréninků absolvuji v Harrachově, kde je terén velmi členitý a cesty plné výmolů, kořenů a kamenů. Tyto nerovnosti zvládám mnohem lépe na kole, které je vybaveno kvalitní odpruženou vidlicí, celoodpruženým rámem kola a spolehlivými kotoučovými brzdami. Při jízdě na scootru v těchto podmínkách mám pořádně vyklepané celé tělo, navíc scooter je mnohem níže posazen, a pokud nestihnu při přejezdu kamene koloběžku přizvednout, dostanu náraz do spodní části stroje. Na druhou stranu je nutno přiznat, že koloběžka svým nízkým posazením nad zemí umožňuje téměř okamžité seskočení, což může pomoci rychleji vyběhnout kopec nebo snadněji překonat nerovnosti terénu.“
Nad otázkou – kdo dává přednost koloběžce – se Soňa Klikarová zamyslela: „Znám závodníky, kteří jezdí raději scooter než bikejöring a naopak. Záleží určitě na tom, jak je kdo vybavený, a na daném stroji vyježděný.“
A co je pro psy náročnější – scooter, nebo bikejöring? „Ve scootru sice závodníci se svými psy dosahují nižší průměrné rychlosti než v bikejöringu, ale je nepopiratelné, že koloběžka klade větší náročnost na nasazení psa v tahu. Při bikejöringu někdy stačí, aby pes stíhal běžet v rychlosti s kolem svého pána, aniž by naplno táhl.“
Pamatuji nedávné doby, kdy Soňa Klikarová sbírala medaile nejcennějších kovů ze všech možných disciplín. Soupeři ji často považovali za půvabného „robota“. Do paměti se nesmazatelně zapsalo mistrovství světa IFSS 2003 ve Španělsku. „Startovala jsem tam ve třech kategoriích – bikejöringu, scootru a canicrossu,“ vzpomíná Soňa Klikarová (ve Španělsku skončila ve scootru na čtvrtém místě). „Počasí bylo velmi nepříznivé, pršelo dva dny v kuse a trať byla promočená, plná hlubokých kaluží a kluzkého bláta. Závod se stal velmi náročným, což při mém absolvování všech tří kategorií bylo ještě umocněno. Navíc jsem hned první den při bikejöringu přetrhla asi 1,5 kilometru od startu řetěz na kole (trať měřila 7,6 km) a já musela s kolem „dokoloběžit' do cíle. Takže jsem si vyzkoušela, jaké to je koloběžkovat s kolem s jednou botou zacvaklou v pedálu kola – výměna nohy na odraz nebyla možná, zablácená bota by se mi jen těžko zacvakla do nášlapu na kole. Já i pes jsme toho tenkrát měli opravdu dost. Byl to asi můj poslední závod, kde jsem nastoupila do tří kategorií.“

Adrenalin (Zkušenosti Jiřího Strnada)

Když jsem se zeptal kamaráda a zkušeného závodníka Jirky Strnada, proč jezdí (a dobře závodí!) na koloběžce se dvěma psy, rozesmál se a vykřikl: „Protože je to božíííííí!“ A hned dodal: „Tak ty chceš, abych zavzpomínal na bahno skřípající mezi zuby, na zabahněnou koloběžku, na hadry od bahna, kšíry od bahna, psy od bahna … Začínal jsem s canicrossem s fenkou sibiřského huskyho Hasi a téměř pravidelně jsem se umisťoval na posledním místě. Hasi to nebavilo, proto jsme zkusili dogtrekking a přesně to bylo to pravé. Hasi dokázala posledních 5 km ze stovky kilometrů táhnout lépe než pětikilometrový canicross. Koloběžce se dvěma psy se věnuji proto, že v zimě jezdím skijöring se dvěma psy a na podzim trénuji vždy dvojku psů najednou. Skijöring se dvěma psy preferuji před saněmi (ač mám čtyři evropské saňové psy), s dvěma dalšími závodí můj syn Jirka. Při ježdění na koloběžce je nejdůležitější mít dobrý stroj a kvalitní brzdy. Při závodění musíš mít dobrou fyzičku a psům hlavně do kopce co nejvíce pomoci. Když se ti chce v půli kopce blinkat a plakat, tak dobrej výsledek neuděláš.“
K vrcholové koloběžce patří i pády. „Co se týče pádů, je jasné, že to občas přijde, někdy to pěkně bolí, ale to už k tomu patří,“ přisvědčuje Jiří Strnad. „Když to někdo nechápe. Jako třeba doktor, po kterém jsem chtěl udělat sádru na ruce tak, abych mohl držet řídítka. Je to prostě adrenalin …“
A jaký pes bude ve scootru podle Jirky Strnada úspěšný? „Úspěšný pes by měl být trochu „magor“, který běží, protože chce běžet on, a ne proto, že to po něm chceš ty,“ tvrdí Jiří se zasněným úsměvem. „Musí mít v sobě touhu jít za soupeřem před sebou, předběhnout ho a bez povšimnutí běžet dál až do té doby, dokud mu neřekneš: stůj! Dobrý pes by také měl dokázat vyhodnotit a vyřešit nějaký problém, který může při tréninku či při závodu nastat, např. vyhnout se soupeři, který upadne těsně před tebou atd. Psi by měli být absolutně ovladatelní a poslouchat povely. V žádném případě se nesmí zajímat o zvěř a ostatní rušivé elementy. Aby je třeba nenapadlo skočit za zajícem v plné rychlosti do lesa. A když už tě třeba vysypou z koloběžky, tak by měli být natolik slušní, že hned zastaví a počkají, až se zvedneš ze země a až se zase – obrazně řečeno – vyhoupneš do sedla.“

Škola leaderů (Zkušenosti Leny Boysen Hillestadové)

Norská reprezentantka v mushingu Lena Boysen Hillestadová dosáhla na trůn v mnoha mushingových disciplínách. Velmi úspěšně se věnuje i scootru se dvěma psy. „Koloběžka se dvěma psy vám skvěle připraví vaše leadery, pokud se věnujete i jízdě se psím spřežením,“ tvrdí usměvavá Lena. (Leader – je vůdčí pes ve spřežení, pozn. aut.) „Ovšem i samotný scooter je vzrušující disciplínou. Své evropské saňové psy, říkám jim greystři – poněvadž mají i krev greyhoundů, mám skvěle ovladatelné a jsou to fanatičtí běžci, kteří milují běh a rychlost. Na rovinatých tratích jim ani nestačím téměř pomáhat, máknu si až do kopců.“ A co považuje Lena za nejdůležitější vlastnosti úspěšného psa, který se věnuje této disciplíně? „Rychlost, chuť pracovat a spolupracovat a dokonalá ovladatelnost.“

Postskriptum

Nové adepty této adrenalinové disciplíny bude asi nepochybně zajímat, kde vhodnou koloběžku získat. „Já používám koloběžku od firmy Vella,“ svěřila se šampionka Soňa Klikarová, „ale poslední dobou se mi moc líbí koloběžky, které vyrábí Pavel Ženíšek. Dle přání zákazníka sestaví koloběžku zájemci přímo na míru, máte možnost si vybrat i např. velikosti kol či typ brzd atd.“