Už vás někdy napadlo, jak vysoké nároky mají lidé na zvířata? Kolik inteligence a angažovanosti od koní očekáváme? Co všechno musí kůň zvládat – a přitom je to považováno za standard? Kůň musí pochopit, co se po něm požaduje. Vždy a všude, za všech okolností. Očekává se, že kůň bude rozumět pohybům, které člověk dělá, když s koněm pracuje ze země i ze sedla. Že zareaguje „správně“ na slovní povely či mlaskání.
Že kůň pochopí, že stejný povel v provedení různých lidí je stále ten stejný povel (byť každý člověk má jinou barvu hlasu, klade důraz třeba na jinou slabiku …), že přiložená holeň je stále to samé, byť každý jezdec má jinak dlouhé nohy a jiný sed, takže dítě se dotýká koně holení kdesi nahoře na žebrech, zatímco vysoký jezdec tou nohou šimrá koně kdesi dole na břiše … Přitom na koni zůstává povinnost zachovat se přesně podle přání jezdce. A kůň se této své povinnosti dokáže většinou zhostit natolik dobře, že člověk nedokáže docenit jeho úžasnou přizpůsobivost. Mám za to, že koním v takových situacích pomáhá jejich schopnost naladit se s člověkem na stejnou vlnu. Koně jsou vnímaví nejen k emocím lidí, ale také k jejich myšlení. Dokážou dobře číst řeč těla – ne že by věděli sami od sebe, co ten který pohyb znamená, ale poměrně rychle se dokážou naučit odvozovat změnu situace v závislosti na chování ostatních tvorů ve svém okolí. Člověk jim však situaci příliš neusnadňuje. Když se učíme jezdit na koni, vstupujeme do interakce se zvířetem s nejasnou představou, jak má provedení daného úkonu vypadat, a přesto je kůň schopen pochopit, co je od něj vyžadováno, a lekci provést. Dáváme koni mimoděk i vědomě různé signály a chceme, aby rozpoznal, co je myšleno vážně, co je povel a co naopak má ignorovat. A kůň to pochopí.
Jenže to není všechno. Nestačí, že kůň musí pochopit, co je po něm žádáno, on to musí také ihned splnit. Ochota koně k plnění příkazů udílených člověkem je často považována za naprostou samozřejmost a nedostatek rychlosti při jejich plnění za prohřešek. Považujeme za samozřejmé, že kůň bude naše povely plnit ihned, bez zaváhání a s nadšením. Ale kůň není stroj, který by měl fungovat na stisknutí příslušných tlačítek. Má také své prožívání a emoce, má dny, kdy se mu chce víc a kdy se mu chce méně, také může mít někdy špatnou náladu, k jeho škodě však na rozdíl od člověka nemá „právo“ si vybírat, co se bude dít. Člověk chce, a basta. Navíc lidé jsou na ochotu koně nejvíc citliví zejména tehdy, když jsou sami nevrlí, špatně vyspaní, unavení nebo se z nějakého důvodu cítí v nepohodě. A kůň je tvor, který velmi silně vnímá emoce lidí, takže jeho „neadekvátní“ reakce je často výsledkem všech impulzů, které jako vstupní informace od člověka dostal. Bohužel člověk, pokud necítí požadovanou reakci od koně, má častěji tendenci zvíře nějak „trestat“, práci mu přidávat, než aby se zamýšlel nad tím, proč zrovna dnes mu práce s koněm nejde.
A přes to všechno se nám koně opakovaně zcela oddávají. Snášejí naše dotyky, mazlení i ježdění, stále znova se snaží pochopit, co po nich chceme, a když to rozeznají, snaží se vyhovět. Koně jsou zkrátka skvělí …