Tam kde žijí pakoně

Má robustní postavu na štíhlých končetinách, zakončených širokými kopyty. Tvar jeho hlavy připomíná krávu, tvar rohů buvola, hříva a ocas koně. Hříva na spodní straně krku mu dodává bojovný vzhled a zvuky které vydává, připomínají štěkot psa. Skoro se nechce uvěřit, že tento bizarní tvor patří mezi antilopy.

V subsaharské Africe žijí dva druhy pakoní.

Pakůň žíhaný

Pakůň žíhaný (Connochaetes taurinus) se vyskytuje od Keni na jih až po sever Namibie a Jihoafrické republiky. Má nejméně pět poddruhů, lišících se od sebe zbarvením srsti, hřívy a ocasu a lokalitou výskytu. Společnými znaky všech je klabonosá dozadu sražená hlava, doširoka rozevřené rohy (mají je samci i samice), hnědošedě zbarvená srst, s tmavými svislými pruhy. Hmotnost samců je až 300 kg a samic 260 kg. Nejpočetnějším poddruhem je pakůň bělobradý (Connochaetes taurinus albojubatus) a pakůň serengetský (C. t. mearnsi), obývající zejména Keňu a Tanzanii. Menší populace jsou také v Botswaně a Mosambiku. Největším poddruhem pakoně žíhaného je pakůň modrý (C. t. taurinus), který má kohoutkovou výšku až 1,5 metru. Vyskytuje se v Namibii a JAR. Druhým druhem je pakůň běloocasý (Connochaetes gnou), u něhož se nerozlišují žádné poddruhy. Tento pakůň vypadá ještě bizarněji, než pakůň žíhaný. Jeho široké ostré rohy směřují nejprve do stran a pak dopředu a nahoru, tělo je pokryto hnědočernou srstí, mohutná hříva na hrdle a hrudi je černohnědá, ocas je bílý. Chomáče drsných naježených chlupů pokrývající širokou hlavu dokreslují jeho až odpudivý vzhled. 

Pakůň běloocasý

Pakůň běloocasý je drobnější než pakůň žíhaný. Dosahuje maximální váhy 180 kg a kohoutkové výšky do 120 cm. Žije pouze na jihu Afriky (Namíbie, JAR) a nemigruje za potravou. Pakůň běloocasý zde byl osadníky masově vybíjen až do roku 1870, kdy zde zůstalo pouhých 600 kusů. Od té doby je chráněn a jeho stavy dnes dosahují počtu asi tří až čtyř tisíc kusů. V přírodě je však vyhuben a je chován pouze v rezervacích a v národních parcích. Je chován také na loveckých farmách v Namibii, kde je zahraničními lovci loven „jen“ pro trofej, která je mnohem cennější než trofej z četnějších a nechráněných pakoní modrých. Naproti tomu stavy pakoňí žíhaných dosahují počtu asi dva milióny kusů, přičemž největší koncentrace těchto kopytníků je v Národním parku Serengeti v Tanzanii, kde žije 80 % z celkové populace. 

Strastiplný pochod do Serengeti

Pakoně vyhledávají travnaté pláně s nízkými keři. Spásají pouze trávu narostlou do výšky maximálně deseti centimetrů. Jelikož je jen velmi málo oblastí, kde je dostatek této potravy pro takové množství zvířat po celý rok, musí za ní migrovat. Každoroční migrace obrovských stád pakoní mezi Národním parkem Serengeti a rezervací Masai Mara je označována za největší přírodní divadlo světa. Až 1,5 miliónu pakoní žíhaných se od listopadu do dubna (období dešťů) pase na rozlehlých pláních Serengeti v Tanzanii. V dubnu dochází k hromadnému páření a krátce nato se tato stáda vydávají na dlouhý a nebezpečný pochod na sever, do rezervace Masai Mara v Keni. Zvířata do rezervace přicházejí v červnu a setrvají na zdejších pastvinách do konce září, kdy se opět vracejí do Serengeti. Tento pochod za potravou je však velmi strastiplný. Ke stádům pakoní se přidávají také stáda zeber a antilop skákavých. Po celou dobu se za těmito kopytníky táhnou smečky lvů, gepardi a hyeny. Nejdramatičtější okamžiky nastávají při přechodech řek, zejména na meandrovitě se vinoucí řece Mara a řece Talek. Stáda, která urazí vzdálenost až 50 km denně, musí pít. Mnohatisícová stáda se postupně hromadí na břehu řeky až jsou jejich první řady doslova natlačeny do vody. Zoufalá žíznivá zvířata se pak vrhají do peřejí řeky ve snaze dostat se co nejrychleji na druhý, často velmi strmý břeh. Mnoho se jich při tom poraní a utopí. Zoufalé matky se vrací zpět do vody pro svá opožděná mláďata. V kalné řece se na ně vrhají desítky krokodýlů, z nichž zde někteří dorůstají až do délky šesti metrů. Na březích pak na vyčerpaná a často poraněná zvířata čekají lvi, gepardi a hyeny.

Masai Mara, tečkovaná krajina Masajů

O zbytky těl se pak přetahují supi. Během této cesty zahyne více než čtvrt miliónu pakoní. Během krátké doby po návratu do Serengeti se pak v průběhu listopadu narodí půl miliónu mláďat. Tato mláďata se v dubnu se svými stády vydávají na svou první nebezpečnou cestu do Masai Mara. Miliónové stádo pakoní žíhaných pasoucích se v této rezervaci vypadá jako černé tečky na žlutozeleném podkladu. A právě po těchto tečkách Masajové toto své území pojmenovali. Mara v jejich řeči znamená puntík nebo tečka. Masai Mara je území, kde žijí pakoně, neboli tečkovaná krajina Masajů.

Pakoně v ZOO

Pakoně jsou chováni ve třech našich zoologických zahradách (Olomouc, Brno a Dvůr Králové nad Labem). Nejvíce jsou zastoupeni v Zoo Dvůr Králové nad Labem, která chová pakoně běloocasé, bělobradé a modré. Pakoně bělobradí a serengetští jsou relativně často drženi i v soukromých chovech v západní Evropě, zejména v Portugalsku, ve Španělsku a ve Francii.