Keňa – Vánoce 1989
(pokračování) Štědrý večer nakonec trávíme v malinké vesničce, kam jsme dorazili za tmy, a kde nám sympatický černoch v místní hospodě, hned jak nás uviděl, okamžitě postavil vodu na ohřátí, uvařil večeři a sehnal nocleh v dřevěným ajnclíku z prken, kde nebyla ani lampa a absolutně nic než postel pro jednoho (my byli tři). Vzpomínáme na všechny ty, co doma musí snášet při štědrovečerní večeři třeba tchýni, co se spolu nudí, nesnáší se, nebo si nemají co říct … Z naší paměti je celý tento Štědrý den a večer evidentně nevymazatelný. Na podobné emoce nebylo ani pomyšlení.
Oblastí Masajů
Další ráno vyrážíme s nadějemi na sjízdnější cestu a přejeme si, aby předchozí den i noc zůstaly jen zlým snem. Ovšem krutě jsme se mýlili. Nenaskýtá se nám stejná, ale mnohem horší scenérie. Ploužíme se jako želvy. Projíždíme oblastí Masájů. Není je sice nikde vidět, ale najednou se jeden z ničeho nic vynořil, postavil se nám do cesty a něco brblal. Nevypadal nepřátelsky a tak jsme se ho posunky zeptali, jestli si ho smíme vyfotit a nafilmovat. Věděli jsme, že bez jeho předchozího souhlasu by nás to mohlo stát krk, stejně jako jednoho Němce asi čtrnáct dnů před tím. Očividně souhlasil, ale vzápětí se najednou zaškaredil a něco vykřikoval. V té chvíli se zjevil celý shluk červeně oděných Masájů s kopími a obstoupili auto. Vypadali velice nepřátelsky a hrozivě, křičeli nadávky a drželi otevřená dvířka od auta, která jsme nestačili zabouchnout. Nebylo třeba rozumět té hatmatilce, bylo nám jasné, že jde do tuhého. Začali jsme s nimi vyjednávat a ptali se, co za to focení chtějí. Nechtěli vůbec nic a stále vyhrožovali. Když tahle ústní tahanice nebrala konce, dožrala jsem se pro změnu já a zcela absurdně zaječela, že zavolám policajty (široko daleko ani chatrč, natož policajt). K mému údivu výstup nečekaně zabral, asi to bylo jediné slovo, kterému porozuměli. Postupně se odtahovali od auta, za stálého proklínání a posílání nás, a asi i všech našich dalších potomků, do horoucích pekel a my konečně mohli zabouchnout dveře a pokusit se o rychlý start a opuštění scény.
Lví hrozba
Tentokrát potřebujeme celý den na pouhých třicet kilometrů. Nicméně se nám daří po setmění dorazit do kempu a postavit v rychlosti stan, jehož stavbu dokončujeme za deště. Nemáme ani čas a po prožitých událostech ani chuť se rozhlížet kolem a bez jídla hned padáme zmoženě na lože. Sotva lezeme do spacáků, zařve pár metrů od nás lev, takže se z nich opět tryskem soukáme a skáčeme do auta, které považujeme za svou pevnost. Po dvou hodinách poposedávání a kroucení se na sedadlech malého Fiata Uno, kterého nám inteligentní pronajímací kancelář zapůjčila (přestože se období dešťů posunulo), otupěl náš strach a my se polomrtví únavou vrátili do stanu. Ovšem zatímco moji dva spolucestující upadli s klidem do limbu, já až do rána nezavřela oko, trnula a naslouchala všem možným zvířecím zvukům z buše. Představovala jsem si, jak lev mlsně obchází náš stan a jak si položí tlapu na moje rameno a začne si mě okusovat. Nedělo se sice nic, všude klid, jen občas nějaké zavolání šakala, opice nebo ptáka, ale představ jsem se zbavit nedokázala. Ráno, když jsem vylezla a uviděla, že naše místo je odděleno od buše širokou řekou, a že k nám tím pádem lev nemohl, jsem si hnedle rvala vlasy.
