Želví dvojčata
Přestože už víc než desítku let každoročně odchovávám několik druhů suchozemských želv, nikdy by mě nenapadlo, že se to přihodí i mně – tedy mým želvám. Ona totiž světová „paní Pravděpodobnost“ je v tomhle směru hodně neústupná a díky jejím pravidlům, se v potomstvu želv jednovaječná dvojčata příliš často neobjevují …
V loňském roce, který patřil k mým chovatelsky nejúspěšnějším, byly snůšky mojí chovné skupiny želv zelenavých (Testudo hermanni) velmi slušně oplozeny. Všechny chovné samičky snášely v průběhu května až července nadvakrát, několika údernicím a premiantkám se podařilo snést a pečlivě zahrabat dokonce i tři životem překypující hromádky vajec. (Mimochodem, jedna moje už hodně zasloužilá samička želvy žlutohnědé – poddruh Testudo graeca ibera, jménem Andrea – snesla loni dokonce čtyřikrát po sobě a z celkového počtu jejích dvaceti osmi vajec jsem odchoval dvacet čtyři zdravých mláďat!). Jak jsem již napsal, chovatelsky to byl hodně úspěšný želví rok – takový, s jakým bych měl být spokojený nejméně, jako ona řečená želva. Nebýt ovšem absurdní a protiprávní štvanice, kterou proti mně loni svévolně zahájil inspektor z ČIŽP (mezi jihomoravskými CITES chovateli už jistě velmi „oblíbený“). Tento mladý ambiciózní drtič chovatelů mně i mojí rodině dokonale otrávil život …
Významné zpoždění jednoho z vajíček
Při líhnutí jedné z druhých snůšek jsem počátkem srpna zaznamenal významné zpoždění jednoho ze šesti vajíček, jinak stoprocentně oplozené snůšky. Zatímco pět mláďat se pěkně pospolu vylíhlo v očekávaném termínu (želvičky druhu T. hermanni se u mě při inkubační teplotě kolem 29 °C líhnou s celkem železnou pravidelností po 64 až 66 dnech), poslední vajíčko zůstalo patnáct dnů „trčet“. Tak dlouhé zpoždění a časový rozptyl není u líhnoucích se vitálních novorozenců želv zelenavých obvyklý (většinou se v průběhu maximálně dvou až tří dnů vylíhne celý kolektiv všech životaschopných jedinců). Proto jsem nenarodivší se mláďátko téměř odepsal. A právě v den, kdy jsem se vajíčko chystal pro kontrolu opatrně pootevřít, se ve skořápce objevila charakteristická dírka s trčícím a dýchajícím nosem maličké želvy. Následně se mládě líhlo podezřele dlouho (ve srovnání s „normálními“ zdravými želvami, které opouštějí vejce do 48 hodin po prvním proděravění mateřské skořápky). Nakukovalo z otvůrku téměř čtyři dny, proto jsem se nakonec odhodlal malinko mu pomoci. S nadšením jsem uviděl to, co není třeba příliš popisovat slovně, protože byl vynalezen fotoaparát.
Hurá, dvojčatáááá!
Radost bohužel netrvala dlouho. Už za pár minut jsem totiž zjistil, že se proklubalo menší z dvojice mláďat spojených navzájem pupečními šňůrami přes společný žloutkový vak. To druhé (větší) želvátko už bylo evidentně pár hodin (či snad i dní?) po smrti – pravděpodobně se nedokázalo díky nepřirozené poloze ve vejci proklubat a udusilo se. Protože byl společný žloutkový váček ještě příliš velký a silně prokrvený, živé mládě nešlo bez rizika operativně oddělit. Bohužel mi tedy nezbylo nic jiného, než se smířit s myšlenkou, že i menší z dua kuriózních nešťastníků podlehne, díky propojenému krevnímu řečišti, rychlé otravě krve. Což se také po 24 hodinách stalo …
Smutný konec
Smutný a rychlý konec mých dvojčat bohužel pouze potvrdil světové literární údaje, referující tu a tam o poměrně vzácném jevu líhnutí želvích „double“. Literatura není příliš optimistická a téměř unisono praví, že pokud se dvojčata želv ve vajíčku vůbec vyvinou až do finální velikosti a chtějí dál žít, musí při cestě ven překonat spoustu téměř nezdolných úskalí. První klacek jim drsný „pan Život“ hodí pod nohy už při jejich snaze o prvotní proražení skořápky. Želví dvojčata jsou k sobě ve vejci přiložena jako kávová zrna v bobuli kávovníku (tedy plochými bříšky k sobě). Tato poloha téměř znemožňuje efektivní atak skořápky vaječným zubem umístěným na nosech želvat. Proťuknutí skořápky a první okouknutí velkého světa navíc znemožňuje i to, že dvojčata jsou tělesně menší nežli jejich šťastnější sourozenci – sólisté a nemohou se tak ve vejci zadní částí optimálně „zapřít“ – a vyvinout dostatečný tlak při práci na docela tvrdé vápenité skořápce.
Raději už žádná želví dvojčata!
Trable líhnoucích se želvích dvojčátek ale úspěšným proražením skořápky nekončí, naopak, to nejhorší tímhle okamžikem teprve přichází. Zvířátka jsou k sobě totiž velmi pevně připoutána zmíněnými pupečními šňůrami ústícími do společného žloutkového vaku. Takto společně samozřejmě nejsou schopná opustit vejce. Navíc těla obou mláďat začnou instinktivně zbytky žloutku vtahovat do svých bříšek a vznikne tak neřešitelná situace končící smrtí buď obou (pokud jsou zvířátka zhruba stejně velká), nebo alespoň jednoho ze sourozenců. Druhý přeživší ovšem také ještě nemá vyhráno – stejně jako u mých dvojčat totiž často zemře díky infekci pronikající z rozkládajícího se sourozence. Jen někdy se poštěstí a zvířátka se od sebe dokáží odtrhnout – mohou při tom ale buď vykrvácet nebo opět podlehnout následným otravám krve. V zajetí mají sice líhnoucí se dvojčata o něco vyšší šanci na přežití, na samotném počátku životní dráhy je ale také určitě nečeká žádná procházka růžovým sadem. Zvířátka totiž musí být každopádně chovatelem (lépe zkušeným veterinářem) od sebe operativně oddělena opatrným a správně načasovaným rozříznutím zbytku žloutkového vaku či pupeční šňůry. To je samozřejmě záležitost nejen riskantní, ale pro želvičky jistě i velmi bolestivá a stresující. Takže co si popřát na závěr? Raději žádná želví dvojčata v našich chovech!
