Chov a vypouštění ohrožených druhů ptáků

Pozn.red.: Od pana Altmanna jsme dostali dotaz, jaké jsou podmínky chovu našich ptáků a jejich vypouštění do přírody, jaká jsou nutná povolení, atd...Pokusili jsme se zajistit odpověď opravdu fundovanou a proto jsme tento materiál předali tam, kam měl být podle našeho názoru adresován.

Odpověď je složitá

Dotaz kolegy Altmanna zní stručně a jednoduše, odpověď je však složitá. V zásadě je možné odchovávat v péči člověka, tu s menšími, tu s většími potížemi, kdeco živého, a pěvci zpravidla patří do té méně náročné skupiny živočichů. Vždy je předpokladem možnost co nejvíce napodobit základní podmínky druhu v přírodě a zachovat co nejvyšší počet jedinců v chovu, protože tím současně stoupá možnost udržení genetické diverzity této populace v péči člověka.

Daleko složitější a náročnější, jak na prostředky a možnosti, tak na znalosti, je vhodná metodika vypouštění odchovaných mladých jedinců. Představa, že se prostě někde otevře klec a řekne „leťte si“, je zcestná a přímo zločinná, protože bez přípravy provedené ve vhodnou dobu vývoje mladého ptáka a bez znalostí o vhodném období pro vypouštění, nedokáže nepřipravený jedinec v přírodě zpravidla přežít ani několik dní a umírá vyhladovělý, prochladlý a ve stresu.

Metody pro chov a vypouštění

Metody pro chov a vypouštění jsou druh od druhu jiné, takže poskytovat nějaký obecně platný návod prakticky nelze. Existuje ale bezpočet případů úspěšných metodik záchranných chovů a repatriačních programů realizovaných právě v případě ohrožených ptačích druhů, od historických případů bernešky havajské a sokola stěhovavého, po současně nebo před nedávnem prováděné záchranné akce například bažanta Wallichova, některé druhy amazoňanů, jeřábů, kondora kalifornského, orlosupa bradatého, poštolku maurijskou, holuba Meyerova nebo chřástala takahé. Z pěvců je také několik druhů v záchranných chovech, například známá bílá majna Rotschildova.

I v případě, že dosud z nějakého důvodu nelze uskutečnit smysluplné vracení odchovaných ptáků do přírody (třeba proto, že dosud neexistuje vhodný repatriační program, že politická situace v domovině druhu je nepříznivá pro takovou akci apod.), má chov ohrožených druhů velký a nezpochybnitelný význam, jako možnost udržení druhu alespoň v náhradních podmínkách a zároveň vytvoření chovné základny s co největším počtem jedinců.

Namnožení populace v péči člověka

Pokud nám jde o namnožení populace v péči člověka, nemusíme být zprvu tolik úzkostliví a snažit se zachovávat co nejpřirozenější běh věcí. U krmivých ptáků, kam patří také všichni pěvci, bychom ale neměli používat pro odchov pěstouny jiných druhů. V případě hrabavých, vrubozubých a také dravců (a možná i jiných skupin) zpravidla nehrozí nevratné poškození vrozené garnitury chování v genomu chovaného druhu ani při použití líhní, pěstounů a kontaktní lidské péče. Tím jsou postiženi konkrétní jedinci, ale jejich potomci při použití vhodné metody výchovy a učení v přirozených podmínkách mohou být zcela v pořádku. Jakmile však počítáme s vypouštěním odchovů, je třeba úzkostlivě dodržovat několik zásad:
- Mláďata musí být odchována vlastními rodiči nebo pěstouny vlastního druhu.
- Mláďata i rodiče musí dostávat takovou potravu, kterou se budou živit po vypuštění v přírodě (chceme-li například vypustit odchované stehlíky, musíme je naučit vyzobávat nažky z plodenství pcháčů, bodláků, totenů, jestřabníků, chrp a škard a musíme na tuto přirozenou potravu s dostatečným předstihem navyknout jejich rodiče, aby se to od nich mohli naučit).
- Mláďata po vyvedení nebo nejpozději po odstavení musí být umístěna ve velmi prostorné, dlouhé voliéře, aby byla dokonale „vylétlá“.

Deformace a domestikační vlivy

I při nejlepší snaze a péči o zachování přirozených podmínek se v chovu nevyhneme některým deformacím a domestikačním vlivům. Téměř vždy se uplatňuje tzv. selekce na krotkost, a to i nechtěná - neadaptabilní, lekaví a plaší nebo i jen velmi agresivní jedinci (kteří zpravidla jsou nejlépe geneticky vybavení pro život v přírodě) obvykle v chovu úspěšně nevyhnízdí. Umístění hnízda a materiál na ně u ptáků v zajetí bývají odlišné než v přírodě a odchovaná mláďata tak získávají špatné vzory k napodobení. (Naopak, při nedostatku přirozených dutin lze na základě tohoto principu získat například holuby doupňáky hnízdící v budkách). Námaha spojená se získáváním potravy je v chovu nesrovnatelně nižší než v přírodě a také funkčnost krevního oběhu a tedy i účinné termoregulace organismu bývá u ptáků z chovu menší. Konečně nedostatek nebo absence množství podnětů, které působí na mláďata v chovu, snižuje jejich schopnosti pro přežití v přírodních podmínkách.

S tímto vším úzce souvisí teorie senzitivních period, což jsou období, která jsou časově omezená a během nichž se každý mladý jedinec (nejenom pták) musí naučit určité, zpravidla životně důležité věci. Jde o tak důležité mechanismy jako vtištění abstrakce vlastního druhu a budoucího pohlavního partnera podle rodičů resp. sourozenců, která začíná postupně. U nekrmivých ptáčat od vylíhnutí a u krmivých v nejdůležitějších aspektech po vylétnutí z hnízda, a končí nejspíš před příchodem zimy, nebo o senzitivní periodu pro nastartování tažného instinktu (ukázalo se, že řada druhů tažných ptáků, když nemá příležitost normálně odletět v prvním roce života, už nikdy nezíská schopnost táhnout na zimoviště a zpátky). Vtištěním v „dětství“ získává mladý pták také povědomost o prostředí, umístění a skladbě hnízda, o druhu a skladbě potravy atd.

Z napsaného by mělo vyplynout, že mladí ptáci odchovaní ve více méně umělých podmínkách (například v klecích v bytě), s vazbou vtištěním na pěstouny nebo člověka a dokonce ani zachráněná mláďata z přírody, pokud tuto vazbu získala, se v žádném případě nehodí k vypuštění.

Zásady pro vypouštění

- Vypouštění má smysl jen tehdy, je-li zachováno v místě vypouštění přirozené prostředí druhu.
- Vypouštění jedinci musí být v perfektní fyzické kondici, s dokonalým opeřením a vytrénovanou křídelní svalovinou.
- Musí umět samostatně přijímat potravu (jediná výjimka je u přikládání mláďat do hnízd) a být zvyklí na přirozenou nabídku potravy a umět ji využívat.
- Ptáci nemohou být vypuštěni po uzavření senzitivní periody pro učení a exploraci (kdy se neofilní zvídavost a hravost mláďat mění v konzervativní nepřizpůsobivost a nedůvěřivost dospělých) - tedy nejpozději se musí dostat do přírody koncem léta prvního roku života.
- Tažné druhy, pokud přímo nepotřebujeme, aby ztratili schopnost tahu (to může být výhodné např. při vypouštění sokolů do měst), je nutno vypustit alespoň 6 týdnů před obvyklým datem odletu tohoročních mláďat druhu. Je nutno vzít na vědomí, že u většiny tažných ptáků (s výjimkou takových druhů, které táhnou v rodinách jako třeba husy) odlétají hejna tohoročních mláďat jako první a ze zimovišť se vracejí jako poslední.
- Zásadně nevypouštíme ptáky v období hnízdění, kdy mohou být vážně ohroženi útoky teritoriálních hnízdících párů vlastního druhu. Optimální je vypuštění mladých jedinců do početnějších skupin mláďat houfujících se v období po vyvedení a odstavení.
- Nevypouštíme v chladném období roku a do deštivého počasí.
- Podle druhů volíme místo k vypuštění a období tak, aby vypuštění jedinci měli alespoň v prvních týdnech dostatek potravy, možnosti úkrytů a možnosti napojení na divokou populaci.
- Z etologického hlediska je nejlepší metodou návratu jedinců z chovu do přírody přikládání do hnízd se stejně starými mláďaty. Zde je nutno dodržet zásadu skutečně stejného stáří - to je nejdůležitější u drobných pěvců, protože přidané mládě musí opustit hnízdo zároveň s ostatními, tedy např. 11. den stáří u sýkořice vousaté, vylétne-li předčasně nebo zůstane na hnízdě déle, může to pro ně být osudné. Také je nutno nepřekročit celkový počet mláďat, která je adoptivní pár nebo rodič schopen uživit, zahřívat, uhlídat před predátory atd. - neúměrným zatížením starých ptáků můžeme místo rozhojnění mláďat způsobit naopak jejich snížení, protože je rodiče prostě nezvládnou.

Vedle těchto skutečně rámcových zásad je nutno respektovat řadu dalších, specifických pro ten který druh. Samozřejmě se občas vyskytnou případy, kdy i starší, v nevhodnou dobu vypuštěný a třeba i fyzicky hendikepovaný pták v přírodě po vypuštění nebo ulétnutí přežije - jsou to ale spíše výjimky a svědčí spíše o vitalitě a inteligenci toho konkrétního jedince, který se dokázal i s takovou komplikací vyrovnat, než o vhodnosti použité metody. Někdy se může neodborné živelné vypouštění jedinců z chovu stát i ohrožením zbytku divoké populace - například tehdy, když vypuštění jedinci (třeba z důvodu chybného vtištění) nejsou schopní hnízdit a odchovávat mláďata, ale v přírodě zabírají místo ptáků schopných normální reprodukce. Také mohou být hybridního původu a proto neplodní, nebo naopak mohou vnášet do divoké populace nevhodné geny (jako před lety mysliveckým svazem vysazované březňačky nakřížené s indickými běžci, aby byly větší). Nemusí také třeba umět ukrýt hnízdo, takže jsou reprodukčně neúspěšní, nebo mohou v chovu získat nějaké patogeny a vnášet je do divoké populace.

Doporučení vážným zájemcům

Vážnému zájemci o záchranný chov ohrožených druhů je třeba doporučit, aby si v první řadě rozmyslel, zda má podmínky pro takový chov a zda má nebo nemá podmínky pro vypouštění (pokud bydlí třeba někde na samotě v blízkosti přirozených biotopů). Pro chov ohrožených druhů musí pochopitelně získat výjimku z ochrany, a to podle stupně ohrožení druhu buď od referátu životního prostředí okresního úřadu nebo od ministerstva životního prostředí ČR, je výhodou, když žadatel může doložit určitou znalosti problematiky a úspěchy v chovu vůbec. Pokud u nás existují programy na chov a repatriaci druhu, kterým se chce zabývat, je dobře, když se na ně napojí (a to mu může nejlépe zprostředkovat zase MŽP ČR). V součastnosti se tam těmito záležitostmi zabývá RNDr. Marie Zelená.

Záchranný chov může existovat i bez přímého vyústění do vypouštěcích aktivit - chovatel může odchovávat mláďata schopná vypuštění a předávat je k repatriaci jinam, nebo pokud nemá podmínky pro vhodnou přípravu mladých ptáků na život v přírodě, může produkovat pouze další chovné jedince.

Chov ohrožených druhů a návrat odchovaných mladých jedinců do přírody je jednou z možností aktivní záchrany ohrožených populací a druhů živočichů a existuje spousta pozitivních a úspěšných příkladů jeho potřebnosti a opodstatnění, které se pseudoochránci zvířat a různé skupiny pomýlených aktivistů marně snaží zpochybňovat nebo zamlčovat. Mezi těmi nejznámějšími figurují právě případy záchrany a obnovení populací ptáků. Musí se ale uskutečňovat s odborným fundamentem a velkou zodpovědností.