Na chvíli necháme našeho koníka stát. Ke Sfinze nesmí. „To by opravdu nebylo pro mě,“ říká Jiří u sochy, kam se jde úzkou chodbičkou v kamenných kvádrech a kam průvodci nahánějí organizované autobusové výpravy. Chvíli je pozorujeme a jdeme raději zpátky, mezi normální Egypťany, na normální ulici. Ještě u pyramid se pokoušíme najít hospodu, abychom spočinuli a dali si kafe, leč je právě ramadán a hospod se nedostává. A vlídnosti k turistům také ne. Zeptáme-li se někoho, kde by bylo možné dát si kafe, pokrčí rameny a obrátí se zády. Pomáhat nám pít o ramadánu ve dne?!
Ulička u mešity je totálně zacpaná modlícími se věřícími, kteří sedí na dekách a hovoří se svým Bohem. Já hovory s Bohem už v nějakých exotických zemích pozoroval a nikde v těch pohledech nebylo tolik nepřátelství jako zde. A to nemluvím jen o mírumilovné Indii, ale i o rovněž muslimských středoasijských zemích. Rychle se od mešity vzdálíme a projdeme ještě několik ulic. Všude špína, hory odpadků, trus a řev. Lidé na ulicích, často shromáždění v hloučcích před otevřenými obchody, prostě řvou. Ne na nás, na sebe vzájemně, kadence řeči a intonace hlasů je agresivní a plná nervozity. A veškerý normální život, který vidíme, se projevuje strkáním a křikem. Nikdo se neusmívá. Rozhodneme se, že ta nepohostinnost a špína nebudou po setmění tak vidět a ožijí orientální stánky a čajovny v ulicích. Překlepeme dvě hodiny, popojedeme mikrobusem a vystoupíme v části Gízy, kde jsou hlavní ulice asfaltované, chodníky a mešity výpravné a žádné obchody se suvenýry. Zato je tu plno policejních hlídek za neprůstřelnými střílnami, volně stojícími v ulicích. Občas z některé vyběhne muž v uniformě a zdálky na nás křičí: „No photo!“
Auta, jež tu jezdí, jsou otlučená (jak také jinak vzhledem ke stylu řízení) a kromě mešit připomínají všechny stavby mizerně postavený panelák. Už padá tma, jdeme hlavní třídou a za námi se pomalu vytváří houf dětí, které pokřikují. Jak jdeme, houf se nabaluje, přidávají se k nim děti posedávající před krámky. Je jich snad třicet a jsou čím dál dotěrnější. Když se proti nim nakonec rozběhnu, je to, jak když střelí do vrabců – rozprchnou se a za minutu jsou zpět. Když najdeme konečně místní fast food, sedneme si ke stolku přímo na ulici a čekáme, až nám majitel udělá placky s náplní. Haranti se usadí do kruhu tři metry před nás a pokřikují. Bufetář jim nic neřekne, nenapomene je, ani když lezou skoro k našemu stolu. Pak od toho hloučku něco, nějaký zbytek zeleniny, přiletí, a on zase nic. Zaplatíme a odcházíme a v tu chvíli začnou létat první kameny. Je to hlučná ulice plná aut a lidí, ty děti jsou místní, jdeme takhle pěkný kus a nikdo z dospělých je nenapomene. Vždyť podle pohledů těch dospělých je jasné, že za ně děti dělají práci, kterou oni sami udělat nemohou, protože by přijela policie a jménem vlády žijící z turistického ruchu by jim zpřerážela ruce. Na čaj do další hospody už radši nejdeme, a když zahneme z hlavní do temné vedlejší, začnou létat místo kamenů šutry. Milý vzkaz od místních, jak nás rádi viděli.
Po těch okouzlujících lidech z oázy a po našich sice obhroublých, ale v podstatě milých hostitelích je to opravdový šok. Ale pak si začínáme uvědomovat, že jaksi normální jsou jen ti prostí lidé. Dokonce i Assad, který je mimořádně „pozápadnělý“. Je diabetik a dvakrát denně si musí píchat inzulín, píchal si ho několikrát přímo v poušti. Přesto o ramadánu do soumraku nejí a nepije. Zakazuje mu to víra. Korán má v obýváku položený na velikánské japonské televizi, neustále si něco fotografuje drahým mobilem a jezdí Corrolou. Ale ten korán je u něj nějak podivně funkční, jako nějak podivně funguje jeho víra, která mu sice nakazuje se pětkrát denně okázale modlit, hladovět o ramadánu, ale k tomu mu dovoluje si píchat inzulín. Moc tomu nerozumím. Jeho žena, manželka mezinárodního obchodníka, prakticky nevychází z domu a chodí se zahalenými vlasy. Jeho nejstarší, dvanáctiletá dcera si je už zahaluje také, když jde ven. On opravdu netrpí nouzí – přesto na záchodě není toaletní papír a na zahradě vily se volně potulují kozy, takže je všude nakáleno. A jeho bratři, když jsou v jejich firmě, jež v domě také sídlí, musí dřepět na zahradě s vrátným, nesmějí do domu.
Arabská islámská kultura je velmi odlišná od té naší a zároveň velmi hrdá – jinak řečeno, považuje se za nejlepší. A v poušti asi nejlepší je, včetně velmi malé produktivity práce, kterou islám umožňuje. U prostých lidí v oázách jsou jejich nenásilnost a pohostinnost přirozené, žijí způsobem, jenž odpovídá i tradici, kterou praktikují. Jakmile však tato tradice začne pošilhávat po západním konzumu – a to dělají v Gíze všichni – je malér. S produktivitou práce bržděnou jhem islámského rituálu a obvyklou místní výkonností samozřejmě nemohou mít tytéž materiální statky. A vidí, jak je máme my, jimiž vlastně vnitřně pohrdají, protože nejsme muslimové. Takže jejich nenávist k nám je přirozenou reakcí. Jak to s námi má, po tom týdnu co jsme spolu tábořili, Rijád, je z jeho chování docela jasné – myslím, že jsme si padli do noty, skamarádili se. Ale jak to s námi má Assad, jestli ho vlastně hodně neštveme a on jen nezatíná zuby za těch našich dvanáct set dolarů, co jsme mu za safari dali, fakt nevím.
Takže se rozhodneme, že zbývající dva dny, co nám zbývají do odletu, nebudeme nikam chodit a proflákáme je u Assada na zahradě. Další dávka kamenů ze tmy by nám definitivně zkazila náladu. Jsem z toho dne tak rozhozený, že si vezmu prášek na spaní (mám ho v lékárničce) a poprvé v Egyptě se mi nezdá nic. Ráno se probudím, zeptám se Jiřího, jestli si to s tím setrváním na zahradě nerozmyslel – nerozmyslel – a jdu si zase lehnout do stanu. Klimbám a vzpomínám, jak to vlastně dopadlo s tou mou objednávkou želv, co jsem na sebe napsal, abych si užil Štěpánem popisované úřední zvůle a mohl ji pořádně napálit v Reflexu.
(Ze stejnojmenné knihy Jiřího X. Doležala, kterou vydalo nakladatelství Brána.)