Chci popsat případ kobylky, které měla psychické problémy ještě z doby, než k nám přišla. Původně byla ježděna klasicky a pravděpodobně jezdila parkury. Není podstatné jakým stylem, ale je podstatné, že zřejmě byla trénována špatně. Koupil jsem ji před pěti roky jako šestiletou. Předchozí majitelka byla na ni sice hodná, ale myslím, že nedůsledná a ve stáji to vypadalo všelijak.
Nebylo to místo jejího narození a je záhadou, co se s ní před tím dělo. Kobylka byla prodávána z rodinných důvodů, a přestože si ji ve stáji chtěli koupit, majitelka ji raději prodala jinam. Věděla prý proč. Důvod – přílišná tvrdost v zacházení s koňmi. Udělala dobře, kůň potřebuje jemnost a pochopení.
Byl to můj první kůň, kterého jsem vlastnil a tak zkušeností nebylo nazbyt. Vydal jsem se proto s Poly na kurz přirozené komunikace. Lektor nás hned na začátku vyzval, abychom si carrotstikem „zkusili vlastního koně splašit“. Reakce Poly byla hektická. Jakmile jsem carrotstic zvedl nad hlavu, okamžitě byla na zadních. Diagnóza jasná – mlácený kůň – bojí se biče. Těch chyb měla více. Na lonži nechtěla chodit ani na jednu ruku a když, tak jen klusala, cválala a zbrkle lítala. Chodit krokem na lonži neuměla. Vyznačovala se jelením krkem a stále byla v opozici (obr. 1). Je na ní vidět napětí, nedůvěra a podvýživa z předchozí stáje (obr. 2). Fotka je z doby, kdy u nás byla teprve čtrnáct dní. Majitelka mě při koupi varovala, že když nacválám ve volném prostoru, tak jde do trysku a nejde zastavit. Také jsem to zažil a paradoxně mi pomohlo, že jsem neuměl moc jezdit. V panice jsem zahodil otěže, chytil jsem se hrušky sedla a vztekle Poly nakopl. Hrklo to v ní, zpomalila a přešla do klusu. Prvně se jí asi stalo, že ji nikdo nebral za hubu. Akce z mé strany nebyla promyšlená, byla to náhoda a stresová reakce. Hrdý na to nejsem, ale později mi to ukázalo cestu.
Nezbylo nic jiného, než se systematicky začít učit koně vychovávat a zapomenout prozatím na jeho sportovní využití. Jediné snadno dostupné kurzy výchovy koně jsou metody NH (přirozené komunikace) a tak jsem se tomuto odvětví začal systematicky věnovat. Prošli jsme společně rukama několika učitelů a rozhodující byl kurz u Honzy Bláhy v roce 2006 na Borové. Tam se prvně podařilo Poly částečně zklidnit, uvolnit a naučit ji nastupovat do přepravníku. Tam mezi námi vznikl vztah, kdy Poly pochopila, že člověk nemusí být jen její nepřítel (obr. 3). Na obrázku je s Honzou Bláhou. Navzdory pokrokům se problémy s kobylkou zdály Honzovi Bláhovi trvalé a podle jeho odhadu prý mě to přestane bavit a Poly jednou prodám. Takovéto konstatování mě u něj velmi překvapilo a docela se mě dotklo. Verdikt jsem nechtěl přijmout a tak jsem se rozhodl, že se pokusím Poly změnit i proti mínění jednoho z našich nejlepších horsemanů.
Začal jsem tím, že jsem se pokusil pojmenovat hlavní problémy v jejím chování. Věděl jsem, že se leká celé řady různých podnětů a ruchů, stále utíká dopředu, bojí se biče. Vím také, že byla mlácená, nechce chodit do úzkých prostor, na lonži zvedá hlavu, při naklusání chodí jen prodlouženým klusem a při nacválání nejde zpomalit, jde proti udidlu či ohlávce, trhá se z úvazku. Začal jsem tím mlácením. Použil jsem stejné konstituční homeopatikum, jako v případě týraných nebo znásilněných žen, které umožní vymazání či oslabení vtištěné negativní zkušenosti. Současně jsem začal se znecitlivováním na vnější podněty (obr. 4, 5, 6, 7) a pracovali jsem na nastupování do vozíku.
Pokusil jsem se navázat s Poly zcela jiný vztah a situovat se u ní do role alfa zvířete nebo chcete-li vůdce, který jí chrání a se kterým je v bezpečí. Využil jsem techniku „obou očí“ podle Vaška Bořánka a práce v kruhové ohradě. Je to asi nejrychlejší způsob, jak získat současně důvěru i respekt koně. Šlo to opravdu rychle. Po čtrnácti dnech byl výsledek práce navenek tak patrný, že mi ve stáji řekli, že jsem Poly snad vyměnil duši (obr. 8, 9, 10).
To mě hodně povzbudilo. Cvičili jsme vcházení do úzkých prostor, přecházení po různých můstcích, chodit nejen přes kavalety, ale i přes ježky z kavalet. Bral jsem ji často tam, kde se vyskytovaly zvuky a ruchy, které neznala nebo které jí dříve vadily. Dbal jsem na to, aby stresovou situaci vnímala, poznala a se mnou z ní vyšla v pohodě. Když byla v klidu, hodně jsem ji chválil (obr. 11, 12, 13). Jeli jsme i na hobby závody, aby poznala nové prostředí a napětí závodů (obr. 14). Poly se naučila, že se mnou se nemusí bát, že když někam jdeme, tak je to bezpečné a že ji nezradím. Předloni na podzim jsem vyrazili se „starými pány“ na vandr. Poly se dříve bála chodit přes stružky, kanály, louže a potůčky, a tak jsem byl zvědav, jak obstojí na takové akci v terénu. Musím říci, že byla skvělá. I brod Blanice v šíři několika metrů jí najednou nedělal potíže (obr. 15).
Stále však měla tendenci při nacválání letět dopředu. Jediný člověk, který ji kdy dokázal sbalit a podsadit, byl Honza Bláha. V sedle se to nikomu jinému nepodařilo. Většinou mi radili po osobní zkušenosti, abych ji vzal na jízdárnu, naklusal ji a povolil otěže; jakmile zrychlí, abych ji pobídl proti otěži, kterou zkrátím a případně Poly stočím na malý kroužek, což ji zpomalí a v tom okamžiku mám zahodit otěže. Opakováním tohoto manévru prý kůň zpomalí. To samé mám dělat i ve cvalu. Jenže ono to u ní nešlo ani těm dobrým jezdcům. Po povolení otěží Poly vždy vyrazila. Někteří se domnívali, že to je způsobeno i mým chybným sedem. Ona to ale dělala pod každým jezdcem.
Na Quarter Horse Clinic si mě vzal do práce jeden americký trenér. Šli jsem do kruhovky, kde jsem musel vyhodit nohy z třmenů, otěže zůstaly zahozené a uchycené k hrušce a ruce jsem musel nechat v kapsách. Mým úkolem pod dohledem trenéra bylo Poly na pokyn postupně rozejít, naklusat a nakonec nacválat a bez použití otěží sedem zastavit. Poly šla jak hodinky, jen ale pořád dost rychle. Sedem to tedy nebylo. Alespoň něco. Závěr byl, je Kinská, honební plemeno, má to v genech.
Řešení se nakonec ale přece jen našlo a přispěla k tomu náhoda. Chtěl jsem si vyzkoušet jízdu s nákrčním kruhem a tak jsem Poly vzal do kruhovky a na krk jsem jí dal gymnastický kruh. Jistil jsem to sice souběžně ohlávkou a provazovou otěží, ale ta zůstala prověšená (obr. 16). Nasedl jsem a Poly pobídl do kroku. Zpočátku se snažila přejít do klusu, ale po chvíli ji kruh přestal rušit. Šla v klidu a uvolněně. Zkusil jsem naklusat (obr. 17, 18) a pak i nacválat. K velkému překvapení přechody mezi ruchy byly plynulé, klus i cval byl pomalý a přechod do klusu opět plynulý. Zastavení sedem okamžité a pak i pěkné nacouvání se skloněnou hlavou (obr. 19). Považoval jsem to za úspěch, ale přisuzoval jej hlavně omezenému prostoru kruhovky. Začal jsem tušit, že problém má co do činění s uzděním a i se způsobem, jakým byl kůň původně ježděn.
Za týden jsem to zkusil znovu, ale tentokrát na velkém vnějším kolbišti. Chtěl jsem mít jistotu a tak jsem otěže úplně vynechal. Krok byl v pohodě, (obr. 20, 21) kůň pěkně uvolněný a bez tendence zrychlovat. A totéž v klusu, Poly uvolněná a snadno ovladatelná jak kruhem, tak sedem. Největší překvapení ale byl cval, kdy šla též sama od sebe sbalená a podsazená. Z toho je jasné, že tendence Poly jít proti otěži je dána způsobem, kterým byla přiježděna a následně ježděna. Příčinou byla mylná snaha o podsazení a sbalení pobídkou holení proti poloviční zádrži, což u ní vyvolalo zvyk jít proti udidlu či ohlávce a zrychlovat. Už sama přítomnost udidla v hubě či tlak ohlávky na nose vyvolává u Poly zrychlení a to i v případě, že na ně není vyvíjen tlak. Honza Bláha, jelikož pracuje poněkud jiným způsobem vedoucím k podsazení koně, se do této konfliktní situace s Poly nedostal a Poly se mu podvolila a nespěchala. Také nákrční kruh v ní neevokoval naučené pobídky, proti kterým byla zvyklá se bránit, a proto se s ním uvolnila. Myslím, že nyní stačilo tuto její novou zkušenost využít a posilovat. Chce to opravdu jemnou ruku a přesně načasované pobídky. Zvláště zahození otěže v okamžiku, kdy kůň hlavu sníží a krk vytáhne dopředu dolů. Změna typu vedení koně směrem k westernu jí jen prospěla a Poly dnes sama od sebe jezdce nese a sama se podsadí. Po zastavení se sama též uvolní, vytáhne krk a stojí s vyklenutým hřbetem a uvolněnou hlavou (obr. 22).
Učí se nové věci a je patrné, že ji to baví, zvláště různé překážky. Stal se z ní pohodlný, šikovný a všestranný kůň, spolehlivý v terénu. Stále se zlepšuje a začali jsme jezdit rodeo. Je rychlá, obratná (obr. 23 a 24) a rychle se naučila pracovat zvláště s dobytkem. Určitě ji neprodám. Je z ní skvělý kůň.