Musa pedestris aneb Abeceda dog – trekkingu (23.)
Po dlouhý (či kratičký) rok jsme si vyprávěli o prostinkých zásadách a tajemstvích dog–trekkingu, která – a bez čtení – dobře znají naši psi. Jejich instinkt a intuice, zděděná po jejich praotcích vlcích, jim to umožňuje. Mlýn civilizace, do něhož jsme je kdysi dávno přivedli (aby nám pomáhali a aby rozptýlili naši samotu), nás nekompromisně semlel a rozmělnil; psy však ještě naštěstí nedokázal zcela podrobit (a rozdrobit jejich vlčí charakter).
„Všichni jsme poutníci, všichni bez rozdílu.“
Václav Cílek
Touha kráčet …
Vyprávěli jsme si o tajemstvích, která jsou prostinká i složitá – jako pavoučí síť. Ti, které políbila Musa pedestris – Pěšácká múza – je objevují a budou objevovat na nekonečných dalekých cestách stále. Lidský život je plný podobenství. Kdysi to nádherně vyjádřil Daisecu Suzuki: „Vy západní lidé, když chcete poznat tajemství motýla, rozřežete ho na malé kousky, dáte je pod mikroskop, popíšete je a myslíte si, že jste pochopili podstatu motýla. Ale motýl, to je to křehké nic, které se třepotá támhle ve vzduchu.“ Krása a tajemství jsou křehké a často sdělitelné právě jen prostřednictvím podobenství …
Rok se nachýlil – a nás čekají cesty se psy v zimě. Už dávno jsme si popsali i zásady zimního táboření, takže nás „nic“ nemůže zastavit. Zato překvapit nás může cokoli … Ale tak krásně, jako Macuo Bašó – jsme to zcela určitě neřekli:
Přikrývky těžknou,
jak na mně tady leží.
Asi už sněží.
Životní styl
I když jsme vám přinesli snůšku rad a návodů, je třeba zdůraznit, že dog–trekking je především intimním albem vzpomínek, zážitků a příběhů na pestrý a bohatý život, který se svými psy zažíváte. Příběhů a popěvků, které jste napsali vy a vaši psi svými kroky do notových linek cest a pěšin v horách a vysočinách, v lesích i na pláních …; příběhů, kterých si ceníte (či budete cenit) více než rodinného stříbra, a které vám budou světýlkem v šedavém pošmournu všedních starostí a otravných patálií, kterým se, ať chceme či nechceme, prostě nelze vyhnout. Dog–trekking není „pouhým“ kynologickým sportem, je to životní přístup, či chcete-li - životní styl.
Cesty bez záruk a bez receptu
V našem seriálu jsme vám chtěli poodhalit i tajemství odolnosti a dát vám „recept“ (bez záruky), jak se přizpůsobit nástrahám živlů. Na mnoha stránkách jsme se pokoušeli vysvětlit to, co geniální básník Santóka dokonale vyjádřil v pěti řádcích svého haiku:
V horách se dívám na hory
za deště poslouchám déšť
jaro léto podzim zima
včera mi bylo dobře
a zítra bude taky
Je v podstatě jedno, zda jste propadli dog–trekkingu z lásky k divoké přírodě a z lásky k pohybu, či z lásky ke svému psu, kterému chcete dopřát zdravý a odpovídající program. Pokud rádi chodíte – jste šťastní. Současný „svět“ povětšině sedí nebo se povaluje.
Svědectví Billa Brysona
Američan Bill Bryson, který prošel větší část proslulé Appalačské stezky, píše ve své knize Appalačská stezka (s výmluvným podtitulem – Poněkud neuctivá kniha o toulkách americkou divočinou) o městečku Hanoveru v New Hamshiru, kde bydlí a o svých sousedech: „Je to malé příjemné univerzitní městečko, se širokými obydlenými ulicemi, obklopené zelení a stromy, a se starobylou hlavní ulicí. Téměř každý, kdo ve městě žije, může snadno dojít do centra pěšky, a přesto téměř nikdo nikdy nikam nejde pěšky. Mám souseda, který jezdí 800 metrů do práce. Znám také jednu zcela zdravou ženu, která jezdí 100 metrů ke kamarádce vyzvednout si děti. Když skončí škola, je každé dítě (s výjimkou čtyř zkažených dětí s anglickým přízvukem) naloženo do auta a odvezeno domů, tj. do vzdálenosti od několika set metrů do jednoho kilometru. (Ti, kteří bydlí dál, jezdí domů autobusem.) Většina šestnáctiletých a starších dětí má vlastní automobily. To je také směšné. V průměru nachodí dnešní Američané – a je v tom zahrnuta chůze všech typů: od auta do kanceláře, z kanceláře k autu, po supermarketech a nákupních střediscích – 1,4 míle týdně, což znamená sotva 350 metrů denně.“ Byla by to docela směšná fakta, kdyby nebyla tragická. Bohužel, jak vidíme takřka všude kolem sebe, je tato „americká vymoženost“ čile exportována i k nám do staré dobré Evropy …
Výzva Johna Muira
Trojčlenka dog–trekkingu je jednoduchá: je složena z lásky ke psům, z lásky k divoké přírodě a z lásky k pohybu. Touhu (či puzení nebo neodbytné nutkání) vyrazit do divočiny báječně „formuloval“ americký přírodovědec a spisovatel John Muir jako nutnost „hodit do starého ruksaku bochník chleba a půl kila čaje a přelézt přes zadní plot“.
Svět je obrovský …
Chůze přírodou se psy je něco (s trochou nadsázky) jako životní postoj … Bill Bryson chůzi divočinou popsal v Appalačské stezce takto: „Když chodíte po světě pěšky, vzdálenosti se naprosto změní. Míle je dlouhá cesta, dvě míle už je hodně, deset mil je obrovská dálka a 50 mil už je na hranicích vnímání. Uvědomíte si to, co znáte jen vy a malé společenství lidí, kteří chodí pěšky, že svět je obrovský. Vaším malým tajemstvím je planetární měřítko. Život se stane přehledně jednoduchý. Čas přestává mít jakýkoli význam. Když je tma, jdete si lehnout, a když je zase světlo, vstanete, a všechno mezi tím je jen mezi tím. Je to báječné. Nemáte žádné závazky, povinnosti, dojednané schůzky ani odpovědnost. Žádné zvláštní ambice a jen ty nejmenší, nejméně složité potřeby. Existujete v poklidné fádnosti, vyrovnaně, mimo dosah podrážděnosti, „daleko od zdrojů sporů“, jak řekl starý badatel a botanik William Bartram. „Vše, co potřebujete, je ochota k namáhavé chůzi.“
Dánský filozof a myslitel Sören Kierkergaard napsal výmluvnou větu: „Hlavně nikdy neztrať touhu kráčet.“ Dog–trekkaři mu určitě dobře rozumějí…
Naše roční povídání o dog–trekkingu končí. Upřímně všem dvounohým i čtyřnohým tulákům přeji nádherné zážitky na mnoha krásných kilometrech. Vynikající americký spisovatel Truman Capote prohlásil: „Dopsat knihu je jako vyvést dítě dozadu na dvorek a zastřelit je!“ Na konci tohoto seriálu mám podobný pocit …
P.S.
Geniální korejský tulák a básník Kim Sakkat (Kim Klobouk) napsal následující báseň:
Za velkou horou Nebe nespatříš
Přede mnou moře Země na východě končí
Pod nohama cesta Vede do čtyř stran
Konec mé hole Poznal už všechny vrcholky
Co dodat? Naštěstí konce našich holí ještě všechny vrcholky nepoznaly …
