Pěvušky část I.

Když jsem ke konci minulého roku napsal do Fauny článek o pěvušce modré, bylo to především proto, že na mne vypadla z archivu její fotografie. Byla to dokonce fotografie, kterou si považuji, protože se povedla. Málokterá se takhle povede. Na tomhle základě jsem začal psát o pěvuškách, ale zavčas jsem se zarazil. Vždyť máš na fotkách i jiné pěvušky, přišly onehdá z Ruska, pardón, tenkrát ještě ze Sovětského svazu, tak proč hned vyplýtvat tolik námětů? A nakonec, vždyť ty kluci, kteří k nám tenkrát jezdili jako my do Ameriky, vozili obvykle jako dárky i knížky o ptácích.

V azbuce, no ale to by se dalo oprášit. A pozor, ruská literatura o ptácích Asie je něco, co se nedá obejít. Nakonec, kdo by měl asi vědět o ptácích Asie víc než znalci, kteří tam jsou doma? Tak jsem vyhledal další fotky pěvušek, vypucoval si brejle, abych na tu azbuku lepší viděl a vzal si k ruce slovník, protože jinak ruštinu jako normální Čech zrovna nepěstuju. Já vůbec, k čemu mě moc nutěj, tak to nemiluju. Ruštinu do mě cpali ve škole, angličtinu doma a kdykoliv si mě táta přezkoušel, neopominul mi vrazit pár facek. Takže se domluvím akorát německy, to na mně po válce nikdo nevyžadoval. Teprve dneska vidím, jak by se to všechno hodilo, když při prohlížení cizích textů mi občas blikne, čemuž se říká umět jakž takž pasivně. Přesto hurá do Asie.

Původ a popis

Pěvušky, drobní zpěvní ptáci, které dnes vesměs řadíme do rodu Prunella, jsou ptáky Asie, kromě dvou druhů, které přesahují svým rozšířením až do Evropy. Jeden z těchto dvou druhů pak i do severní Afriky. Ta oblast se ovšem k Africe nepřičítá, po zoologické stránce se vlastně Afrikou rozumí až oblast na jih od Sahary. Srdcem Asie jsou rozsáhlé velehory, ta nejznámější nám pohoří, Himaláje, Pamir, Kakákoram nebo Ťan–Šan jsou vlastně jen okraje ohromné pánve, která představuje celý střed kontinentu. Království kamene, mechů, lišejníků a zakrslých horských lesů. U nás jsou stromové porosty vyšších poloh představovány borovicí klečí, v Asii v takových výškách rostou hlavně jalovce, kterým se rusky říká arča. Nad arčovými porosty, v horních částech samozřejmě jen řídkými, jsou pak již jen alpinské louky a ještě výše pak jen kámen a suťová pole. Právě v takových krajinách, někde na rozhraní zelených porostů a kamene jsou doma pěvušky. Nejde přímo o absolutní výšku hor, jde o typ porostů. Někde v suchém středu Asie, blíže k severu, například v Mongolsku, najdeme takový typ zeleně i v níže položených krajinách. A také jsou tam pěvušky. Nejjižněji pak najdeme jeden druh pěvušek na arabském poloostrově, až v Jemenu, ale zase jde o suchou vegetaci, nad ni skály a suťové sesuvy. Pěvušky jsou prostě rození horalé, které donutí sestoupit dolů z hor a kopců jen krutá zima, spojená však s absolutním nedostatkem potravy. Jsou to přitom ptáci, kteří stojí někde na pomezí čistokrevných hmyzožravců a všežravců. Na jaře a v létě žerou hmyz, v zimě jim přijdou vhod všelijaké bobule a drobná semena. Již vzhledem k prostředí ze kterého pocházejí je zřejmé, že to musí být ptáci otužilí, zvyklí vzdorovat nepřízni počasí a musí umět překonávat i určitá časová údobí nedostatku potravy. Vypadá to, že by to mohli být ptáci pro chov v klecích přímo ideální. Kromě jednoho druhu však nejsou o nich jako o klecních ptácích v literatuře v podstatě žádné zmínky. Může to být ovšem jen opravdovou odlehlostí krajin, kde většina pěvušek žije.
Ačkoliv všechny druhy pěvušek řadíme dnes do jednoho rodu Prunella, existují dva druhy, poněkud odlišné, které byly někdy v průběhu doby řazeny do jiného rodu. Jde o rod Laiscopus, kam byly řazeny pěvuška podhorní a pěvuška himalájská. Tento rod je vhodné i v dnešní době považovat za podrod. Ti ptáci jsou poněkud větší než všechny ostatní druhy pěvušek a žijí na rozsáhlém území, proto také bylo u pěvušky podhorní popsáno povícero zeměpisných forem. Celá čeleď pěvuškovitých a vlastně i rod Prunella zahrnuje jen třináct různých druhů. Z těchto třinácti druhů je pak pět druhů monotypických, což znamená, že u nich žádná zeměpisná forma popsána nebyla. Některé z těchto druhů jsou si vnějším vzhledem značně podobné, k tomu se při jejich popisu dostaneme. U nás v Čechách jsou domácími ptáky jen dva druhy. Pěvuška modrá je u nás obecně rozšířeným ptákem, druhým druhem je pěvuška podhorní, jejíž výskyt u nás je jen raritou a patří vlastně k našim nejvzácnějším ptákům.

Pěvuška podhorní

Budeme se tedy nejprve zabývat pěvuškou podhorní – Prunella (Laiscopus) collaris (Scopoli, 1769). Literatura říká, že tento pták má na našem území své nejsevernější místo, kde se vyskytuje. Nebyl jsem si jistý, jestli to platí jaksi celosvětově, anebo jen v rámci Evropy. Nezbylo než vytáhnout staré mapy a trochu si po nich zajezdit prstem. A nakonec zase nezbylo než si poněkud poopravit vlastní zeměpisné představy. Jel jsem prstem na mapě podél padesáté rovnoběžky, na které leží Praha a kupodivu tatáž rovnoběžka prochází až severním Mongolskem. Přitom výskyt této pěvušky je v Asii, v některých pramenech, zakreslován mnohem jižněji. Souvisí to s otázkou, odkud až kam sahá pojem Sibiř? Na západě a severu to nejspíš žádnou otázkou nebude, ale na jihu? Také si jaksi nedovedu představit, jestli je tato pěvuška v současnosti počítána mezi avifaunu Ruska, vzhledem ke geograficko politickým změnám na Kavkaze a ve Střední Asii. Starší ruská (sovětská) literatura totiž říká, že tento pták je rozšířen od severozápadní Afriky a jižní Evropy přes Kavkaz, hory Střední a centrální Asie, Himaláj, po hory jižní Sibiře, Dálného východu až Japonska. Její nejsevernější výskyt na území bývalého SSSR je zakreslen v horách na východ od jezera Balchaš, které leží asi na 45 rovnoběžce nebo o chlup severněji, což je na území Kazachstánu. V Evropě ji najdeme v horách středního Španělska a v Pyrenejích, dále v Alpách a na Korsice. Potom v horách bývalé Jugoslávie, odkud výskyt pokračuje přes Řecko a Bulharsko až k Egejskému moři a v úzkém pruhu téměř k jihozápadní části Černého moře. V Turecku je výskyt zakreslován v pěti isolovaných oblastech jak v severní části u Černého moře, tak i na jihu k pobřeží Středozemního moře. Územně velká oblast výskytu je na Kavkaze a v Zakavkazských republikách. U nás má tento pták tedy svou nejsevernější lokalitu, kde se s ním můžeme setkat. Jsou to ty nejvyšší partie Krkonoš, přímo na Sněžce a Luční hoře a také v Jeseníkách, kde sice ptáci byli pozorováni, jejich hnízdo se však dosud našlo jen několikrát, proto se usuzuje, že tady hnízdí jen nepravidelně. Překvapivě byli ptáci na rozhraní tisíciletí pozorováni i v Krušných horách. Hnízdění bylo zaznamenáno i na bavorské straně Šumavy. Ptáci od nás na zimu odlétají směrem k jihu, několikrát byli v nehnízdní době pozorováni na Pálavě. Počet u nás hnízdících ptáků je odhadován na pouhých 15 až 20 hnízdících párů. Vzhledem k jejich vzácnosti a to ještě na území, které je u nás rezervací, neměl nikdo šanci ptáky fotografovat v přírodě. Kromě jedné výjimky, kdy mohl fotograf využít svého speciálního povolání. Po otevření hranic je má dneska na fotografiích kde kdo. Je totiž známou skutečností, že zaletují na smetiště horských hotelů a nejsou nijak plaší. Lyžaři nebo horští turisté, kteří dneska tak rádi navštěvují Alpy od Rakouska po Itálii, by je měli znát.

Devět zeměpisných forem

Bylo popsáno celkem devět zeměpisných forem. Jen v krátkosti. Jsou to tyto formy: Prunella (Laiscopus) collaris collaris – pěvuška podhorní evropská. Je rozšířena od severozápadu Afriky, přes Alpy až po Karpaty. Od Dalmácie směrem na jihovýchod až po Krétu žije pěvuška podhorní balkánská – P. (L.) c. subalpinus Brehm, 1831. Od Malé Asie, přes Kavkaz, Zakavkazsko, severní Chórásán až po pohoří Kopet Dag je rozšířena pěvuška podhorní kavkazská – P. (L.) c. montanus (Hablitz, 1783). Další formy pak české jméno již nemají. Je to forma P. (L.) c. rufilatus Severcov, která je popisována z hor obklopujících Tarymskou pánev, Kun-lun, Ťan–šan, Pamiroalaj, severního Afganistánu, Karakorámu, Gilgitu, severního Kašmíru, La–daku a západního Tibetu. Forma P. (L.) c. whimperi obývá západní Himaláje od Kašmíru a Ladakhu a západní Tibet až po Kumaon. Forma P. (L.) c. nipalensis Blyth. je doma v Himalájích od Nepálu směrem na východ, včetně jižního Tibetu po hranice Sečuanu. Forma P. (L.) o. tibetana Bianchi, se vyskytuje ve východním Tibetu až po Nan–šan a Šansi. Forma P. (L.) o. erythropygius Swinch se vyskytuje na zbylém území směrem na východ až po Sajany, Stanové pohoří a Altaj. Údaje o rozšíření této formy popírají mapku z jiné rusky psané knihy, která je v této oblasti neuvádí. Jak jsem nakoupil, tak i prodávám. V takovém případě by naše pěvušky ztratily primát nejsevernějšího území výskytu, zůstal by jim jen primát evropský. Zbývá dodat, že pohlaví se podle vnějšího vzhledu rozeznat nedá, ačkoliv samci mají být sytěji vybarvení. Poslední, devátá forma byla popsána až v roce 1964. Je to P. (L.) c. fennelli Deignan, 1964 a byla objevena na Taiwanu.

Pěvuška himalájská

Příbuzným druhem, který byl také dříve řazen do rodu Laiscopus je pěvuška himalájská – Prunella (Laiscopus) himalayana (Blyth, 1843). Je to pták o něco menší než pěvuška podhorní a je dokonce podobný i svým zbarvením. Čistě bílé hrdlo je však od pěvušek podhorních dostatečně odlišuje. U tohoto druhu se pohlaví rozlišit dá. Jeden pár přišel do ČR někdy začátkem devadesátých let minulého století a podařilo se mi jej vyfotografovat. Protože u tohoto druhu není popisována žádná zeměpisná forma, druh je monotypický, nepřichází v úvahu záměna s jinou formou. Samec má celou hlavu šedou, samice má nadoční proužek, každý si ptáky může na fotografiích porovnat. Tato pěvuška se vyskytuje od Hindukúše přes Karákoram, Pamiroaltaj, Ťan–šan, východní Himaláje včetně jižního Tibetu, po Sikkim, Tarbagataj, Altaj, Barguzinskij hřbet a bývalou Tuvinskou autonomní republiku. Jsou to opět vysokohorští ptáci vyskytující se až na rozhraní alpinských luk, skal a suťových polí. Hnízdo je miskovité, spletené ze suché trávy a kořínků, vystlané srstí a ukryté na zemi pod kameny nebo v puklinách skal. Snůška bývá obvykle v polovině června, jednou do roka. V případě zastydnutí vajec při náhlém sněžení mívají ptáci obvykle náhradní snůšku. Ve snůšce mívají tři až šest vajec.

Pěvuška japonská

Pěvuška japonská – Prunella (Prunella) rubida (Temminck et Schlegel, 1848) je nenápadný pták, připomínající silně naší pěvušku modrou. Ruská literatura se o ní zmiňuje jen okrajově jako o ptáku žijícím na Sachalinu a jižních Kurilských ostrovech. Tyto ostrovy jsou vlastně jen severním prodloužením Japonska. Právě tak jako naše pěvuška modrá je i pěvuška japonská ptákem lesů mírného pásma. Kam až je v Japonsku rozšířena směrem k jihu, se mi nepodařilo spolehlivě zjistit. Jiná ruská knížka zmiňuje Hokaidó a Honšú, dva severní japonské ostrovy ze čtyř hlavních. Předpokládám však, že se bude vyskytovat na většině území, již proto, že jsou uváděny dvě zeměpisné formy. Ty se mi nepodařilo dohledat.

Pěvuška mongolská

Pěvuška mongolská – Prunella (Prunella) koslowi (Przewalski, 1887), opět vrabcovitě zbarvený pták, který do jisté míry upomíná na naši pěvušku modrou. Ruská literatura se o této pěvušce jako o domácím ptáku nezmiňuje. Jediné informace podává knížka Ptáci hor jižní Palearktiky od Bjemeho, která říká, že je rozšířena v horách Vnějšího i Vnitřního Mongolska. Tyto zeměpisné pojmy jsem již slyšel, ale nedokázal bych na mapě prstem ukázat, co je to vnější nebo vnitřní Mongolsko. Je však pravděpodobné, že ptáci se budou vyskytovat i na území dnešního Ruska. Bjeme totiž říká, že jarní průlet ptáků byl zaznamenán v okolí jezera Orok-nur (česká mapa jméno jezera uvádí jako (Üreg–núr) v polovině května (14. 5.), podzimní pak ke konci září (26. 9.). Toto jezero je velká vodní plocha na západě Mongolska, v těsné blízkosti ruských hranic. Ptáci žijí v krajinách pouštních pahorků s chudou travnatou vegetací a řídkými keříky karagany v suchých roklích. Vazba na přítomnost skal v biotopu není objasněna. Hnízda bývají ve středu keříků karagany. Ptáci hnízdí od poloviny června a mladí vylétají asi v polovině července. Nové české názvosloví uvádí, že druh je monotypický, nicméně Kozlova na základě terénních pozorování popsala formu P. k. tenella Kozlova z oblasti Uljasutaja v pohoří Changaj. Jak tak koukám do mapy, budou to takové nějaké kopečky. Vidím kóty 3 539 m, 3 300 m, 4 031 m, nic pro zhýčkané horolezce, když je k pití jen voda a kobylí mléko.

Pěvuška lesní

Pěvuška lesní – Prunella (Prunella) immaculata (Hodgson, 1845), tato pěvuška svou velikostí odpovídá svým příbuzným, kterou je opět naše pěvuška modrá, je však na první pohled pestřeji zbarvená. Hlava, hrdlo, prsa a horní část břicha jsou sytě makově šedé, bez kresby, sytě kaštanově hnědá je spodní část zad, břicho a spodní krovky ocasní. Hnědá je i vnitřní část křídla. Uzdička je černá. Výrazným znakem je žlutá oční duhovka. „Jestřábí oko“ je patrné na všech fotografiích. Tento pták pochází z Himalájí a hor jihozápadní Číny. Je rozšířen v Himalájích od Nepálu směrem k východu, včetně přilehlých oblastí jihovýchodního Tibetu a jihozápadního Sin–chanu až po sever Sečuanu. Směrem k jihu zasahuje oblast rozšíření po severní Jünan. Je to stálý pták, který v zimě sestupuje jen do nižších poloh. Zdržuje se u horní hranice lesa, upřednostňuje jehličnaté lesy a porosty rododendronů, promíchané s travnatými porosty alpinských luk a výchozy skal ve výškách od 3 200 až po 5 000 metrů. Hnízdí v květnu až červnu. Hnízdo bývá na zemi pod kameny nebo v kořenech keříků. Snůška tři až čtyři, zřídka pět vajec.
Pokračování příště.