Kruhovka – volnost

Kruhová ohrada bývá označována za skvělé místo, jak se naučit pracovat s koněm ve volnosti. Určitě jím být může. Jenže – vstupuje do ohrady vždy s koněm člověk, který dokáže odhadnout reakce koně, předvídat je a přizpůsobit jim tlak? Aby se tomu člověk naučil, musí mít buď vrozenou nesmírnou dávku citu pro koně, nebo musí s koněm nějakou dobu pracovat a naučit se koně znát. Jak k tomu ale přijde kůň, je-li takovým „pokusným králíkem“, na němž se člověk učí?

Je kůň je v kruhovce „volný“?

Největší nebezpečí v té chvíli vidím právě v mylném dojmu, že kůň je v kruhovce „volný“, tedy „může vyjádřit svůj názor“, případně „utéct“, pokud se mu práce člověka s ním nezamlouvá. Jenže je tomu skutečně tak? Vezměme případ, kdy je člověk s koněm v kruhovce. Kůň třeba člověka ignoruje a člověk, aniž by přemítal, proč není pro koně důležitější, než třeba koně v sousední ohradě nebo pes za plotem, se rozhodne, že koně „přesvědčí, kdo je tady šéf“, a – podle obecně používané terminologie – koně odežene od sebe (jako když vůdčí klisna odhání od stáda neposlušného jedince … tuto teorii již známe). Jenže je tu problém. Jedna zásada horsemanshipu je nelhat, mluvit ke koni jasně a srozumitelně. Jestliže koni říkám „táhni ode mně“ a myslím to tak, jak říkám, pak by mým cílem mělo být, aby kůň skutečně utekl a hledal své štěstí jinde. Má však tuto možnost v uzavřeném prostoru kruhovky? Místo možnosti splnit naše přání mu připravujeme stres – přání splnit nelze, lze pouze setrvat v pohybu, než vezmeme koně na milost a od svého úmyslu koně odehnat ustoupíme. Někdy se lidé zlobí na koně, kteří jejich přání vyhoví a kruhovku zdolají skokem, či ji prorazí, a skutečně zdrhnou. Jenže – nestál právě tento požadavek na začátku jejich vlastní práce? Chceme-li tedy použít pravdivou terminologii, místo odehnání koně bychom spíš měli mluvit o vyslání koně od sebe určitým směrem a tempem – říct koni, že po něm požadujeme pohyb, a to přesně tolik pohybu, kolik uznáme za vhodné my. Nemělo by tedy jít o bezcílné nahánění koně, ale o určitý požadavek na koně, o jehož splnění usilujeme.
Pochopitelně i tvrdá práce v kruhovce může mít v práci s koňmi svůj význam. Jako užitečnou ji shledávám u koní, kteří jsou skutečně problematičtí, takže například jejich vedení na ruce by mohl být problém. Jenže kruhovka je spíš (zne)užívaná jako zkratka ve výcviku pro lidi, kteří si na své koně neudělají dostatek času, aby si s nimi postupně vybudovali vztah založený na vzájemné komunikaci a respektu. Efekt může být ze začátku hodně podobný, ale vnitřní motivace koně se v dalším vývoji může stát limitem pro další rozvoj. Navíc se v 99 % setkáme s koňmi, kteří nejsou extrémně agresivní nebo jinak nebezpeční natolik, abychom s nimi nutně museli něco v kruhovce řešit.

Má kůň mou důvěru?

Můžeme teď nechat stranou problematické koně a vrátit se k práci ve volnosti s našimi běžnými koňmi. Řekněme, že máme chuť zkusit si práci ve volnosti. Pro mě v tu chvíli nastává otázka – je můj vztah s koněm skutečně takový, že jej mohu s klidným svědomím vypustit do prostoru a mít jistotu, že nehrozí nebezpečí koni ani okolí? Má můj kůň ve mně takovou důvěru, že v případě leknutí bude hledat raději útočiště u mě, než aby někam utíkal? Dokážu koně usměrňovat a ovládat i na větší vzdálenost? Pokud mám pocit, že mohu svůj vztah s koněm v těchto ohledech zhodnotit kladně, je celkem motivující se do práce ve volnosti pustit. Určitě tato práce člověka obohatí nejen ve vztahu s koněm, neboť jednou z podmínek úspěchu je vzájemná důvěra, ale i z hlediska rozvíjení citu pro koně a schopností dávat koni signály vlastním tělem.

Jak tedy kruhovku postavit?

Jak se ubezpečit, že nebudeme kruhovku zneužívat, ale pro práci ve volnosti pouze využívat jako ohraničený prostor? Buď ji postavme tak, že pro koně nebude představovat problém ji překonat (například natažená krepová páska mezi kolíky), nebo nechejme dveře otevřené alespoň natolik, aby jimi kůň mohl pohodlně projít ven. Tímto si zajistím, že koně nemohu bezhlavě honit, pobyt v kruhovce musí mít pro koně smysl, jinak mi uteče. S tím souvisí i další bod – musím koni zajistit, aby mu pobyt na kruhovce se mnou dával větší smysl, než odchod pryč. Musím dokázat získat koňovu pozornost (obr. 1). Pak je také možné koně zaměstnat vším, co můžeme po koni vyžadovat při práci na vodítku nebo na lonži. Mít kontrolu nad koněm znamená mimo jiné také určovat pohyb jeho nohou. Mohu-li po koni žádat, aby pohnul některou částí svého těla (obr. 2), nebo celým tělem do určitého směru (obr. 3), a on mi vyhoví, aniž by jej takový požadavek vyvedl z klidu, mohu mít z práce dobrý pocit já i kůň. Což ovšem neznamená, že se budeme při práci ve volnosti vyhýbat rychlosti. Naopak, pohyb ve cvalu, rychlé změny směru či chodu se mohou stát zajímavou hrou i pro koně (obr. 4), ovšem musí se dávkovat s mírou. I v případě, že se rozhodnete během pobytu na kruhovce na koně víc zatlačit, musí být tlak pro koně akceptovatelný. Pokud najdete správnou míru tlaku, kůň zůstane s vámi na kruhovce, i když má jistotu, že je úniková cesta volná (obr. 5). V případě, že si dokážete s koněm pohrát i v otevřené ohradě, je možné si zpestřit volností i třeba procházku v terénu (obr. 6). Mějte však na paměti, že musíte mít jistotu, že je takové jednání bezpečné pro koně, pro vás i všechny ve vašem okolí. Nemá smysl zbytečně riskovat třeba v okolí silnice, nebo v místech, kde pravděpodobně potkáte jiné lidi nebo cizí koně. Stejně jako pejskaři si své psy mezi lidmi připnou na šňůru, byť vědí, že je zvíře na povel poslechne, tak i majitel koně by neměl ostatní vystavovat nechtěnému zážitku ze setkání s volným půltunovým mazlíčkem.
A co tehdy, pokud si z nějakého důvodu nejsme jisti, zda by koník dokázal na povel poslechnout, nebo máme za to, že by nám z otevřené ohrady raději odešel, než se nám věnoval? Pokud je naším snem, aby byl skvěle ovladatelný i ve volnosti, není nic snazšího, než se takovému koni trpělivě věnovat a užívat si jeho přítomnosti tak, jak je to pro všechny bezpečné, a to tak dlouho, než zjistíme, že náš vztah dospěl do bodu, kdy je možné začít ve volnosti.