Z malajského deníku – rok 1998

Cestování po světě se málokdy obejde bez setkání s nejrůznějšími druhy fauny, obzvlášť, když je někdo milovníkem zvířat a pokud možno je vyhledává. A Malajsie je na tyhle zážitky přímo rájem. Mé první dojmy z hlavního města Kuala Lumpur jsou sice poznamenány tím, že se mi okamžitě po příletu v kabeli roztekly všechny silicagelové pytlíky rozložené za účelem ochránění foťáků a kamery před vlhkem, nicméně si tím nehodlám nechat kazit cestu od samého začátku.

Park v Kuala Lumpur

Hned za národním muzeem v Kuala Lumpur se rozkládá rozsáhlý park s velkým jezerem, skrývající ptačí, motýlí a orchidejovou farmu. Aby si zde však někdo pod pojmem park nepředstavoval krátce sestřižený anglický pažit; jedná se o všudy přítomnou džungli, kde rostou pel mel nejrůznější druhy palem, banánovníky, vzácné stromy porostlé lijánami, mezi nimiž jsou proklestěny uzoučké pěšinky. Motýlí farma je po stránce zahradní architektury velice krásně naaranžovaná. Protékajíci potůček tvoří několik kaskád, tůňky s barevnými rybami, nad které se snášejí nádherné exotické květy, altánky a všelijak důmyslně uspořádané skupiny rostlin, z ní tvoří nádherný romantický kout. Vše, stejně jako v ptačí rezervaci, je přehozeno vysoko upnutou velikánskou sítí, takže kromě pár exemplářů plazů a několika vzácných druhů ptáků, jako např . hornbill, neboli dvojzoborožec (viz foto), není vůbec použito klecí. Což je zase nevýhodné v tom, že je mnohem obtížnější všechny poletující exempláře spatřit. V jezírku pod nimi hlasitě klábosí jemně narůžovělí plameňáci a nepřestávají roztahovat a stahovat křídla, z jejichž podpaždí vykukuje sytě červené a černé zbarvení.

Motýlí farma

Nedostatečně uspokojena ranní podívanou, odjela jsem odpoledne místním prehistorickým autobusem do další nedaleké motýlí farmy v naději, že tam uzřím mně dosud neznámé vzácné exempláře. Několik druhů různých velikánských brouků, kudlanek, strašilek a jiného listového a větvičkového hmyzu, vesměs umíralo v teráriích, leželo na zádech a třepalo nožičkami. Byl na ně škaredý pohled. Vedle nádherný skleník s překrásnými květinami (mimochodem ibišek s talířovitými květy o průměru přinejmenším 22 cm) a různými fantasticky zbarvenými motýly. Zdejším králem motýlů je ovšem Raja Brook, který tvarem svých křídel připomíná spíš deltaplán (na fotce leží mrtvý na keříku). Na sametově černém podkladu má žlutozelené trojúhelníčky, jejichž barva přechází podle úhlu světla od žluté přes zelenou a modrou. I zde jich leží spousta mrtvých na zemi a člověk má pocit, že se o farmu nikdo nestará. Jeden Raja tam tak odpočíval v pokoji a tak jsem si ho nenápadně sbalila do kusu papíru a vzala s sebou. Fakt je, že jsem se s ním pak otravovala po celou cestu, ale stálo to zato, ještě i po 20 letech tvoří mou minisbírku.

Procházka městem

Nechce se mi ztrácet čas nekonečným čekáním na nějaký náhodný spoj a tak si zpáteční cestou z motýlí farmy do města stopuji auto. Veze mě zde žijící manželský pár Číňanů, se kterými diskutujeme o všem možném. A protože ještě do večeře zbývá čas, mám v úmyslu projít části města, které jsem dosud nenavštívila. Dostávám se do uličky, kde je natlačen jeden dřevěný stánek s ptáky vedle druhého, ale nestačím se divit, když zjišťuji, že ve většině z nich jsou zavření úplně obyčejní vrabci. Člověk by čekal, že uvidí celou barevnou paletu z improvizační tvorby přírody a zatím nevěřícně zírá na tak důvěrně známá uštěpačná šedohnědá stvoření. Přitom chvíli předtím jsem venku na stromě zahlídla krásného malinkého šedo černo červeného kolibříka.

Malá rybářská vesnička

Vesnička nedaleko Kota Baru, do které jsem se o několik dní později vydala, mě zlákala svou údajně krásnou pláží. Přestože je od rána pod mrakem, ke koupání je vedro dost. Když jsme se tam asi po půl hodině dokodrcali (nutno říct, že zde autobus nestaví pouze na hustě rozsetých zastávkách, ale jak na něj kdo mávne), byla jsem znechucena množstvím odpadků, které se válely všude po celém palmovém háji, u kterého se vesnička rozkládá. Prošla jsem až na pláž, která byla kupodivu čistá, nikde ani noha, a i když se o vodě nedá říct, že by byla zrovna průzračná, lezu do ní, poněvadž ze mě lije. Za chvíli přiběhli kluci s koněm a jednoměsíčním hříbátkem. Větší kluk vedl klisnu do moře, aby ji umyl a ona se ani nijak nebránila. Zato malé hříbátko stálo zřejmě ve slané vodě poprvé, mocně se bránilo a hned jak ho kluk pustil, letělo úprkem ven. Kopýtka se mu přitom rozjížděla v písku a z kůže si vehementně olizovalo sůl. Vůbec se mu to nelíbilo.