Pěvušky část II – dokončení

První část povídání o pěvuškách měla ode mne klasické zahájení, dokonce tak klasické, že by je mohl napsat kdokoliv a nepoznalo by se to. Dnes také nechci začínat pouhým výčtem dalších druhů jako kdybych to minulé povídání od toho dnešního jenom nůžkami odstřihnul. To by také bylo nudné. Ostatně to, co píši o pěvuškách, nemá jen dvě části, ale části tři, protože o pěvušce modré jsem psal již dříve. Takže pokud by někdo chtěl mít celek, musel by číst na přeskáčku.

Siamská dvojčata srostlá pevninou

Řekli jsme si, že pěvušky jsou v podstatě asijští ptáci. To také ve své podstatě jsou. Ornitologové jsou zase v hloubi duše statistici, mají rádi, když ve svém okolí mohou pozorovat co nejvíce druhů ptáků. Pokud se objeví nějaký nový druh, mohou se štěstím pominout. Charakter kontinentů Evropy a Asie jim k tomu dává ty nejlepší podmínky. Jenom tyto dva kontinenty jsou siamskými dvojčaty, srostlými pevninou, všechny ostatní jsou od Evropy odděleny mořem. Dělení povrchu země na kontinenty má význam toliko pro člověka, všechno živé tohle na vědomí nebere, takže i některé druhy pěvušek si vesele zaletují až na území Evropy. Když je náhodou přistihne na území Evropy nějaký ornitolog, ruče je připíše na seznam Evropanů. To se může dít poměrně často, v některých částech styčného území častěji nebo dokonce pravidelně. Nejčastěji na Uralu a na Kavkazu. Ural, jediné pohoří, které se táhne ve směru poledníku, a to hodně daleko, je skutečně docela dobrou hranicí. Nakonec ani ne tak nepřirozenou, jak by se na první pohled mohlo zdát. V první řadě je to jasně narýsovaný vodní předěl a to v celé své délce. Co teče na západ patří k Evropě, co na východ patří Asii. Leč všechno má svůj konec. Pohoří Ural je příliš dlouhé na to, abychom si jej z praktických důvodů dále nedělili. Máme proto jižní, střední, severní a polární Ural. Když na jihu pohoří končí, vytéká z něj řeka Ural a hranice kontinentů pokračuje po řece až ke Kaspickému moři, pomyslná hranice jde tedy stále po Uralu. Jak praktické. Dole na jihu je potom pevninská hranice vytyčená pohořím Kavkaz. Tady se pak mísí Evropa s Asií i v lidské poloze pohledu a jsou z toho i všemožné třenice. Proč se v tomhle piplám? Inu proto, že v modernějších atlasech ptáků, které jsou obvykle tvořeny podle kontinentů, přibývá v těch evropských slušná porce Asiatů. Jenom proto, že někde na Uralu občas juknou na západ nebo na Kavkazu na sever.

Další druhy pěvušek

Když budu dále pokračovat výčtem dalších druhů pěvušek, mohu začít jedním druhem, který tak trochu do Evropy patří, když oblast jejího rozšíření přesahuje na Uralu pomyslnou hranici kontinentů. Ne příliš, přesto ano. Je to pěvuška horská – Prunella montanella (Pallas, 1776). Tento pták je dokonce uváděn ve Fauně ČSSR a to proto, že jednou byl zastižen na našem území. V roce 1943 a to koncem prosince byla chycena jedna mladá samice v Postupicích, které leží mezi Benešovem a Vlašimí. Protože se nakonec dostala do sbírek Národního musea, je tento případ uváděn v literatuře. Další zpráva o ulovení jednoho exempláře v roce 1893 je považována za nevěrohodnou. Pallas tohoto ptáka původně popsal pod rodovým jménem Motacilla. My si dneska pod tímto jménem představujeme konipasy. Ruština má pro pěvušky pojmenování zaviruška. Pro pěvušku horskou pak má jméno sibirskaja zaviruška. Vzhledem k jejímu rozšíření je to jméno více než vhodné. Také angličtina, která pro pěvušky užívá rodové jméno Accentor, má pro pěvušku horskou pojmenování Sibirian Accentor. Čeština se více než často shoduje s němčinou a němčina zná pěvušku horskou pod jménem Bergbraunnelle. Slovensky pak vrchárka okrová. Ptáci se objevili i v kolekcích ptáků, které byly přiváženy na výstavy v Praze a v Olomouci někdy v průběhu osmdesátých let minulého století, a tak jsem měl krátce jednu i doma. Chovatel u mne měl něco jako příruční sklad. Při fotografování jsem tenkrát svítil dvěma blesky, jeden z nich však nefungoval, takže pozadí vyšlo zcela černé. Když jsem to na vyvolaných diapositivech zjistil, na nápravu bylo již pozdě. Ruský chovatel již ptáka věnoval někomu jinému. Nakonec to však příliš nevadí. Pták sám je v obou posicích, jak zepředu, tak i zezadu dobře osvětlen, takže slovní popis zbarvení peří je zcela zbytečný. U tohoto druhu jsou pak popisovány dvě zeměpisné formy. Většinu areálu obývá pěvuška horská západosibiřská – Prunella montanella montanella. Její výskyt, respektive hnízdiště, leží na západě na severním Uralu, odkud se táhne pás výskytu východním směrem o téměř stejné šíři, územím tajgy až skoro k Beringovu moři v oblasti nad Kamčatkou. Jižním směrem pokračuje obloukem přes oblast Bajkalského jezera k západu až asi po prameny veletoku Ob. Jakoby jsme položili na mapu velké písmeno U otevřeným koncem směrem k západu. Pěvuška horská východosibiřská – Prunella montanella badia Portenko, 1929, se vyskytuje na odděleném území při březích Japonského moře a Tatarského průlivu, který odděluje ostrov Sachalin od pevniny. Obě subspecie jsou tažní ptáci, kteří zimují od jižního Mongolska po střední Čínu, především pak v bazénu řeky Jang–c´–ťiang. Odlet z hnízdišť začíná na začátku září a v průběhu měsíce ptáci z hnízdišť mizí, přílet začíná koncem dubna a v severních částech areálu může být dokončen až začátkem června. Jejím biotopem je tajga, řídké smrkové a jedlové lesy s příměsí břízy. V horách žije v porostech zakrslých jedlí a bříz, v nižších polohách i v křovinách podél řek. Na zimovištích se ptáci zdržují i v lesích, nejčastěji však v pobřežních křovinách. Podle mapy může vypadat území výskytu pěvušky horské poněkud rozdílně oproti biotopům ostatních pěvušek v horách centrální Asie. Ve skutečnosti však odpovídá přechodům řídkých horských lesů v pásmo alpinských luk. Tady na severu nahrazuje velkou výšku poloha blíže k pólům. Vegetace je obdobného charakteru a vyskytují se i výstupy skal. Nakonec čistě nížinnou oblastí je jen krajina mezi Obem a Jenisejem, od Jeniseje na východ směrem k Leně jsou již hory. Na severu území výskytu hnízdí asi jen jednou za sezónu, v jižněji položených částech výskytu mohou hnízdit i dvakrát ročně. Způsobem života se podobá naší pěvušce modré, mají prý i podobný hlas. Vejce jsou, jako u všech pěvušek, modrozelené barvy. Samice má být bledších barev a na spodině těla šedá. Na našich obrázcích je samec.

Částeční Evropané

Nejméně čtyři další druhy pěvušek pak mají velmi podobnou kresbu po těle jako pěvuška horská a jsou to dokonce do určité míry i Evropané. Buď se vyskytuje nějaká enkláva jejich hnízdního výskytu na severním Uralu nebo na sever od Kavkazu, respektive v jakémsi jeho předhůří. Třeba Svensson tam má namalovanou na mapce výskytu nějakou tečku. Čert sám ví, jak se to tam dneska vůbec jmenuje, moje stará mapa si na to ještě nehraje. Mohlo by to být asi v místech, kterému se říká v dnešní době Ingušsko. Je to na sever od Kavkazu, na jihu Ruska, i když nějakou vřelost k Rusku v těchto krajích asi zrovna nenajdete. Přes to všechno je to již Evropa. Takže právě kvůli tomuto místu je Evropanem i pěvuška skalní – Prunella ocularis (Radde, 1884). Systém použitý v tak zvaném novém českém názvosloví považuje tuto pěvušku za samostatný druh. Někteří ruští autoři pouze za zeměpisnou formu pěvušky hnědavé. Přidržíme-li se našeho názvosloví, potom žije tento pták na Kavkazu a v Zakavkazsku, na některých místech východního Turecka a odtud směrem na východ v horách severního Iránu, na východ až po Chórásán a Kopet–dag, na jih po západní Zagros. Ruština jej zná pod jménem persidskaja zaviruška. Pták je znám hlavně v Arménii. Pták je skutečně podobný pěvušce horské, má však jasně skvrnité boky a není na zádech sytě červenohnědý, jako pěvuška horská. Rozdíl ve zbarvení oproti pěvušce hnědavé je nejlepší vysledovat podle fotografií. Povýšení pěvušky skalní na samostatný druh může souviset s tím, že byly nově objeveny překrývající se oblasti výskytu obou ptáků ve Střední Asii.
Poněkud více informací o dalším druhu pěvušek ze starší ruské literatury lze získat o pěvušce hnědavé – Prunella fulvescens (Severtzov, 1873). Tento druh pěvušek se vyskytuje v horách Střední Asie. Nominátní forma Prunella fulvescens fulvescens pak ve všech systémech nebo snad lépe řečeno pohořích Ťan–šanu, jak říká lakonicky ruská literatura. To je malinko ošidné, protože vyznat se v tomto zamotaném uzlu hor nejde bez mapy. Samotný Ťan–šan se zvedá ze suché roviny, kterou protéká jeden z veletoků Střední Asie, Syr-darja na své cestě k severozápadu do Aralského jezera. Téměř všechna pohoří této části kontinentu jsou vyvrásněna ve směru rovnoběžek, tedy od západu k východu nebo chcete-li obráceně, což je nakonec jedno, ačkoliv poznávána byla postupně od západu. Také Ťan–šan se drží tohoto směru. Tam, kde se zvedá z roviny stepí leží na západě hlavní město Uzbekistánu Taškent. Směrem k východu se však dělí na několikero dalších hřebenů, které mají jména pohoří, pro lepší pochopení bych je nazval podpohoří. Kirgizské pohoří, pohoří Kungej–Alatau, pohoří Terskej Alatau, pohoří Kokšaal a další. Ťan–šan pokračuje východním směrem přes hranice Kazachstánu do Číny, kde pomalu klesá do nižších poloh pouští Takla–makan a Gašun Gobi. Na čínské straně hranice se však podle mapy nazývá Tchipen. Tím chci říci, že není až tak zřejmé, odkud až kam sahají „vsja systěma Tjan–šanja“. Možná se to vygeneruje samo při popisu rozšíření dalších poddruhů pěvušky hnědavé, kterých je celkem šest. Nemám však žádné ambice vymýšlet si pro tyto podruhy česká jména, která s největší pravděpodobností dosud nemají. Nominátní poddruh pěvušky hnědavé zimuje, jak bylo zjištěno, v předhůří a horských dolinách ve výškách 600 až 800 metrů. Kovšar vypozoroval, že v zimě se pravidelně živí semeny jedlí, proto se ptáci koncentrují do míst s úrodou šišek. Semena vybírají z pootevřených šišek i sbírají na zemi. Hnízdí asi od poloviny května, páry se však sestavují již v březnu, přičemž někteří samci začínají zpívat již v lednu. Intenzita zpěvu je nejsilnější v polovině května při začátku hnízdění. V druhé polovině srpna přestávají samci zpívat. Na některých místech lze najít hnízda těchto pěvušek i ve vzdálenostech 50 až 60 metrů od sebe a byla zjištěna i polygamie, kdy jeden samec se podílel na vyvedení hnízd se dvěma samicemi. Ruština zná tyto ptáky pod jménem Blednaja zaviruška. Dalším poddruhem je tedy pěvuška hnědavá – Prunella fulvescens dresseri Hart., vyskytující se v horách od západního Kun–lungu směrem na východ po Gilgit, což je někde tam, kde se setkávají hranice Pákistánu, Číny a Indie, respektive Kašmíru. Formu Prunella fulvescens dahurica Tacz. bychom našli v pohořích Tarbagataj, Altaj, Sajany, Tannu–Ola a v horách Mongolska. Forma Prunella fulvescens nanshanica Susch. se vyskytuje v horách Nan-šanu směrem na jih přes Chan–si až po severní Sečuán a dále přes Sin–chaj po střední Si–kan, k západu po Jan–si v jižním Tibetu. Poslední forma Prunella fulvescens hissarica Susch., žije v horách Tádžikistánu na sever po Gissarskij hřbet. Výčet těchto forem je uváděn podle Bjemeho. Shoda v počtu forem nepanuje, na internetu třeba najdete další formu Prunella fulvescens mongolica Susch., kterou však Bjeme neuvádí. Všechny formy pěvušky hnědavé jsou stálí ptáci, kteří v zimě sestupují z hor do nižších poloh. Jejich zimní pohyb nevykazuje znaky pravidelného tahu. 
Pěvuška jemenská – Prunella fagani (Ogilvie–Grant, 1913) je nejjižněji se vyskytujícím druhem pěvušek. Tento druh nevytváří žádné zeměpisné formy. Je také zřejmě jediným druhem pěvušek, který se nesetká se sněhem. Přesto je jejich biotop velmi podobný. Žijí na rozhraní zelených porostů a suché, kamenité země. S tím rozdílem, že jejich území je obyvatelné v podstatě celoročně. Jediným omezením je přístup k vodě. Jejich zbarvení napovídá blízkou příbuznost k předešlým druhům pěvušek.
Posledním druhem, který je do určité míry podobným pěvušce horské, je pak pěvuška černohrdlá – Prunella atrogularis (Brandt, 1844). U tohoto druhu jsou podle nového českého názvosloví rozlišovány dvě zeměpisné formy. Nominátní forma obývá oddělenou oblast na severním Uralu, druhá forma pak hory Střední Asie. Ve Střední Asii se situace jaksi komplikuje, protože ruská literatura uvádí formy čtyři, přičemž se dají zatraceně těžko vyhledat v okrajových oblastech. Jednak jsou čínské názvy převedeny na ruské a ty si musíte převést blíže k češtině a v ruštině jsou zeměpisné pojmy uvedeny na přeskáčku vzhledem k zeměpisné poloze. Jde tedy o tyto formy: Prunella atrogularis atrogularis Brandt. – severní Ural. Prunella atrogularis menzbieri Port. – Altaj. Míněn asi ruský Altaj, protože horské hřebeny pokračují dále na východ pod jmény Mongolský a Gobijský Altaj. Ruská literatura uvádí třetí formu Prunella atrogularis lucens Port. Zřejmě jsou míněni ptáci od Altaje směrem k jihu, protože věta ot Tarbagataja čerez Ťan–šan do Altaja je poněkud zmatečná. Tarbagataj totiž leží asi uprostřed mezi Altajem a Ťan–Šanem. Poslední forma je pak formou nejjižnější. Je to forma Prunella atrogularis huttoni Horsf. Et Moore. Obývá pohoří Kalping Tagh pod jižní hranicí Kirgistánu a odtud na jih velké západočínské pohoří Kchun–lun. Kam až směrem na východ není řečeno. Forma z Uralu je tažná a také západní formy ze střední Asie jsou považovány za tažné. Zimoviště uváděna nejsou. Je však uváděno, že pravidelně menší počet ptáků zimuje na místech hnízdění ve Střední Asii, jen v nižších polohách. Biotopem je horní část jedlových lesů.

Výrazněji zbarvené

Zbývají nám ještě dva druhy pěvušek, které jsou výrazněji zbarvené. Je to nejprve pěvuška rezavoprsá – Prunella strophiata (Blyth, 1843). Jsou to ptáci žijící opět vysoko v horách, kde je jejich domovem horní část lesních porostů a alpinských keřových porostů, jalovců arči a rododendronů ve výškách od 2600 do 4800 metrů. Jsou to stálí ptáci, kteří sestupují v zimě z hor do nižších poloh. Nominátní forma Prunella strophiata strophiata Blyth. žije v Himalájích od severního Pandžábu směrem k východu po Bhútán, severovýchodní Asám, včetně jihozápadního Tibetu, Sinchanu, až po hory jihozápadního a severního Sečuánu. K severu po Nan–Šan, směrem k východu po hřeben Sin–lin. Forma Prunella strophihata jerdoni Brooks je rozšířena západněji od pohoří Safet–koch, v Pákistánu směrem k jihu až po Beludžistán, v severozápadním Kašmíru a východním Himaláji až po Ladakh a severní Pandžáb.

Nejpestřeji zbarvený druh

Posledním druhem pěvušek je pak druh nejpestřeji zbarvený, kterým je pěvuška oranžovoprsá – Prunella rubecoloides (Horsfield et Moore, 1854). Druh opět vytváří dvě zeměpisné formy. Nominátní forma Prunella rubecoloides rubecoloides H.et M. je formou východní, která se vyskytuje v Himalájích asi od středního Pandžábu na východ přes jihovýchodní Tibet a jihozápadní Sin–chan až po střední Sin–chan, severozápadní Sečuán, na sever po Šan–si. Tady je tažným ptákem, v Himalájích stálým. Forma Prunella rubecoloides muraria Meinertz. je formou západní. Vyskytuje se v západních Himalájích od Baltistánu přes jihozápadní Tibet asi po Ladakh. Jsou to opět zatvrzelí horalé, kteří žijí v hnízdní době ve výškách 4000 až 5300 metrů v pásmu přechodu rostlinného patra a holých sutí. Hnízdí v červnu až červenci.

V krajině Yetiho se možná skrývají další

Se vzrůstající horolezecko – turistickou aktivitou v těchto nehostinných krajích se začaly objevovat i fotografie těchto ptáků. Já jsem ji získal od kamaráda, který nevynechal jedinou příležitost k tomu, aby se mohl podívat tam, kde ještě nebyl, což se mu nakonec stalo osudným. Vzhledem k malé přístupnosti krajin, kde vládne jen Yeti, bych se vůbec nedivil tomu, kdyby se podařilo objevit další formy nebo dokonce druhy pěvušek. Proto jsem, mimo jiné, ovšemže notoricky známé důvody, sepsal tento seznam pěvušek. Kdyby se náhodou někdo zase drápal do nebetyčných výšek pokoušet štěstěnu a zahlédl přitom něco neznámého, mohl by se stát i objevitelem. To však předpokládá znát to, co již objeveno bylo. Nebo stačí jen tušit. To bych byl potěšen, když jsem se tak natrápil s tou azbukou.